Článek
Máte nějaký dětský mindrák z hužev v mase?
Jsou tam pořád, co?
Skoro vždycky, když hrdinové povídek v knize Zmizet musí sníst kus tlustého masa, přijde zvrat v ději. K horšímu.
Jako posla špatných zpráv jsem hužvy nevnímala. Jsou mi jen odporný. Ale jestli tak fungují, tak se mi to líbí. Hužvy jako předzvěst katastrofy.
Tolstoj napsal, že všechny šťastné rodiny si jsou podobné, každá nešťastná je nešťastná po svém. Ve vašich knihách není ovšem šťastná ani jedna rodina.
Každá má nějakého kostlivce ve skříni. Důležitý je, nakolik jsou lidi ochotný se problémům postavit. Ty jsou totiž kolikrát tak zapouzdřený, že vyřešit vlastně už ani nejdou. A mindráky, které si člověk nestráví v mládí, se nevyřeší už nikdy. Nemůžu ale říct, že neexistuje šťastná rodina. Já jen ukazuju na ty nešťastné.
Konce povídek v knize Zmizet vyznívají o něco smířlivěji než ve vaší prvotině K moři. Přišlo mi, že se snažíte být trochu stravitelnější, maličko pozitivní.
Ale i konce ve Zmizet jsou dost nesmířlivé. Jediný trochu pozitivní je v povídce Na krátko, kde se sice hlavní sourozenecký pár na konci udobří, ale hlavní hrdina, malý kluk, přesto trpí ztrátou iluzí, musí se nějak srovnat s tím, že jeho rodič není ideální, a nese si to s sebou dál do dospělosti. Právě povídka Na krátko vznikala původně jako scénář. Když se mě ptali přátele, o čem píšu, říkala jsem, že je to takový Nikdo mě nemá rád 2.
Krom komunikace v rámci rodiny, která ale často selhává, uvádíte coby únik fyzický útěk nebo alkohol.
S tím alkoholem jsem to trochu nedomyslela. Ve Zmizet hraje roli ve dvou povídkách ze tří. Neuvědomila jsem si, že by to v rámci celku mohlo vypadat důležitěji, než byl záměr. Nechtěla jsem tím naznačit, že Češi jsou národ alkoholiků, i když vlastně jsme. Ale problémy, o kterých píšu, nejsou způsobené alkoholismem. Pití je jen jedna z forem útěku, a útěk a boj jsou dva způsoby, jak přistoupit k problémům. A moje postavy se tak bezradně plácají a kombinují všechno dohromady. Alespoň v té poslední povídce už alkohol není skoro vůbec.
Chtěla jste neutěšeností rodinných vztahů ve svých knihách upozornit na něco širšího? Třeba rozpad tradičních hodnot.
Houbeles, žádný rozpad, naopak si myslím, že se situace v rodinách vylepšuje. Máme tady sice statistiky o tom, jak rozvodovost stoupá, ale pro mě to není znak nemocné společnosti. Děti třeba trpí nefungujícím manželstvím víc než rozvodem, jenže jsou na tohle statistiky? Lidé se teď navíc později berou, mají později děti, což je určitě rozumný. A taky se učí mluvit, myslím blízcí lidi mezi sebou. Partneři. A od nich se to učí i děti. Nesouhlasím s tím, že současná doba s sebou přinesla krizi rodiny a jejích hodnot. Rodinné problémy tu byly vždycky, jen se k nim jinak přistupovalo.
Kromě nespisovné polohy jazyka mají obě vaše knížky společná ještě podobná témata a podobné vypravěčské postupy. Nebojíte se, že budete zpracovávat příbuzné náměty pořád dokola?
Opakování se nebojím, to, že se opakuju, je jistota. Třetí knížku, která je zatím ve stádiu příprav, plánuju jako deníkový záznamy dospívající holky, a řešit se budou zase vztahy. Takže nic novýho. Důležitý je najít si nový úhel pohledu. Jen géniové přichází znovu a znovu s něčím zcela originálním.
Kritici vás často přirovnávali k Virginii Woolf. Vy jste ale tvrdila, že vašemu debutu K moři její román K majáku neposloužil jako vzor. Prý jste ho ani nečetla.
Pořád jsem si ho nepřečetla a nijak to neplánuju. S tím srovnáním přišel Pavel Janoušek, který mojí knížku doporučoval nakladatelství Host. A recenzenti se toho chytli. Na druhou stranu pan Janoušek je odborník na literaturu, takže jestli jemu moje psaní Virginii Woolf nějak evokovalo, něco na tom třeba bude.
Právě vztahy a snaha jít pod povrch šedivé každodennosti se často označují coby hlavní aspekty ženského psaní. V současné české literatuře se navíc často mluví o ženské vlně. Jen Cenu Jiřího Ortena obdržely ve třech ročnících za sebou ženy. V roce 2007 Petra Hůlová, pak vy a rok po vás Jana Šrámková.
A v Magnesii Liteře byly tři z šesti nominovaných na prózu taky ženský, ale genderový pohled na literaturu není určující. Vydělovat nějaká témata coby ryze ženský je nejspíš blbost. Třeba britský autor Ian McEwan píše o vztazích a píše o nich výborně. Necítím pospolitost s žádnou ženskou vlnou. Nenosím v sobě pocit sounáležitosti vlastně s žádným literárním hnutím. Ani s žádným neliterárním.
Pročítala jste si tvorbu svých letošních konkurentů na Magnesii Liteře? Co na ni říkáte?
Četla sem nějaký ukázky na internetu, ale když mě nebaví úryvek, nemám pak ani chuť číst knížku, takže konkurenty jsem nijak zvlášť nestudovala. Z nominovaných mě nejvíc zaujal Martin Reiner. U Kateřiny Tučkové a jejího Vyhnání Gerty Schnirch zase oceňuju, že si vybrala silný téma, ale na druhou stranu mě představa, že bych tu knihu měla číst, taky trochu děsí. Ať si člověk přečte cokoliv o tomhle období dvacátého století, bude to vždy drásavé, komplikované a nejednoznačné. A taky je to dost tlustá kniha. Ale samozřejmě ta příprava je náročná a já bych jí nejspíš nebyla schopna. A pak mám obecně problém s cestovatelskýma věcma. Připadá mi, že se v posledních letech rozmohla vlna zasadit svůj příběh do cizích krajů – oblíbené je teď Rusko a okolí, Berlín samozřejmě, Jižní Amerika. Třeba je to od všech těch spisovatelů upřímné a jen se to sešlo ve stejný čas, ale mě číst o střetu s cizími kulturami moc nezajímá.