Článek
Mají v sobě věru několikerou zkušenost: Karel Hvížďala má za sebou zkušenost prvních let normalizace a pak exilu naplněného prací – rozhovory snad se všemi našimi významnými exulanty. A složitého návratu domů.
Mladší Jiří Přibáň má dnes v sobě zkušenost pražské právnické fakulty, ale hlavně učeneckého světa celé Evropy, po které jezdí přednášet. Má zkušenost Velké Británie, a navíc unikátní zkušenost života v Cardiffu, v malém, nepočetném, ale osobitém národě tvrdohlavých Velšanů. Přibáň ovšem sleduje dění u nás, jako by tu fyzicky byl.
Hledání dějin. Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou
Jejich setkání je tedy unikátní, protože patří k autorům u nás nejrozhleděnějším vůbec – po realitě, historii a myšlení dnešního světa. Paroubek by na jejich místě řekl: „Kdo z vás to má?“
Hvížďalův patent
Nebudu vám říkat, co v knize Hledání smyslu (Karolinum 2023) je – to bych byl hlupák. Řeknu něco o její formě. Je to už Hvížďalův novinářský patent. Zasvěcený, někdy pochybující, polemizující tazatel se ptá tak, aby měl hlavní úlohu odpovídající. Tazatel se neupozaďuje, ale ani se necpe do popředí. Hraje skvěle sókratovskou roli, kde tázající ví, ale ví, že neví tolik jako odpovídající. Ta skromnost a uznání, že učený Přibáň ví víc, tazatele šlechtí.
Hledání odpovědnosti. Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou
Jsem nepřítelem zbytečných novotvarů, kterými jsme dnes doma i ve světě zahlcováni: je to módní a alibistické, ale hlavně často zbytečné a matoucí. Myslím všechny ty „postfaktické“ a jiné světy. Jsem přesvědčen, že všechno lze říct obecnou, bohatou češtinou, byť třeba bude věta o několik slov delší. Přibáň s Hvížďalou mánii novotvarů nepropadají. Nebo jen v malé míře – ve srovnáni s jinými v tomto smyslu opulentními autory u nás i ve světě.
Já už jen čekám, kdy se dozvím, že žiji v jakémsi „postsvětě“. A můj život je vlastně už „neživot“ či „postživot“.
Perfektní Přibáňova analýza
Kniha končí kapitolou interpretující události posledních let u nás. Je to perfektní analýza. V té vidíme, k čemu je Přibáňovi užitečná jeho obrovská erudice. Je to nejlepší, nejhlubší interpretace, jakou jsem za dlouhou dobu četl. Ukazuje se tu, k čemu tak praktickému, jako je přesná situační analýza, mohou být zdánlivě příliš abstraktní učenosti filosofické, právnické, psychologické, uměnovědné a tak dále.
Jiří Přibáň
Mé srdce plesalo nad některými Přibáňovými přesnými zásahy: ano, tak to bylo a bylo to tak proto a proto. A tedy co se z toho může vyvinout? Co z toho může být? Co nás čeká nejen jako ty rozumějící, ale i jako ty, pokud možno, jednající?
Rád bych se však také na něco zeptal. Jan Patočka na jedné přednášce ve mlýně na Kampě uprostřed beznaděje normalizačních poměrů mluvil o smyslu. Na konci se ho kdosi mladý a zaujatý, zřejmě student, s přesvědčivou starostí ve tváři i v hlase, až zoufale zeptal: „Ale co když, pane profesore, přes veškeré úsilí žádný smysl toho, co dělám, nevidím?“ Patočka se velmi, velmi dlouho zamýšlel a pak tiše a pomalu řekl: „Potom jednejte tak, jako kdyby to smysl mělo…“
Byl to tehdy pro mě velice silný zážitek. „Jakoby smysl“ – co na to říkáte, autoři?
