Je západní postoj k Východu rasismem? Rozhovor s antropologem Ivanem Kalmarem

Začnu tím druhým. Staví na tom, že střední Evropa má svůj odlišný charakter a nechce ho měnit. Kdyby přijala hodně uprchlíků, ztratila by svou středoevropskou identitu. Je to samozřejmě velmi populární postoj a jeho vyznavači se ho snaží bránit před obviněními z rasismu. Je založený na předsudcích, ale pokouší se mluvit pozitivně: každá skupina má právo na svou identitu.

Je pravda, že v současném globalizovaném světě jsou identita a emoce s ní spojené velmi důležité – i jako obrana před podstatnými a těžko srozumitelnými změnami, které přicházejí. Ať už to je klimatická změna, nebo ekonomické proměny, které se týkají základních jistot.

Identita může mít svou hodnotu. Je ale spojená s představou o exkluzivnosti a má leccos společného s diskurzy bělošské nadřazenosti. Ty totiž také často říkají, že nemají nic proti jiným kulturám, ale že naše kultura zaslouží uznání a v naší zemi by měla mít primární postavení – a že to je koneckonců bělošská kultura.

Vím, že to je provokativní a nechci zde kritizovat běžného Čecha bránícího českou kulturu, že je stoupencem bělošské nadřazenosti. Ale mezi těmito postoji je paralela. Je tu představa naší kultury, která má být chráněna před cizími, a je tu zápas o privilegia, protože mít vládu, která brání vaši kulturu, je privilegium.

Přicházím ze země, kde je mnoho migrantů, je to otázka kanadské národní hrdosti. Oficiální příběh u nás říká, že se všichni mohou stát Kanaďany, že lidé různých ras společně vytvářejí společenství. Samozřejmě to není celá pravda, je s tím spojena řada problémů, ale je to pravda přinejmenším stejně jako opačná vyprávění, která zdůrazňují například kriminalitu.

Pochopitelně, řada Čechů by se mnou nesouhlasila, nebo by zdůrazňovala, že Kanada je země imigrantů od samého počátku…

Utrpení původních obyvatel je pořád velký problém, se kterým se Kanaďané zdaleka nedokázali vyrovnat. Ale moje zkušenost je taková, že nově příchozí se u nás mohou stát hodnotnými členy společnosti, kteří obohacují její život. A nevím, proč by to nemohlo platit i v jiných zemích – jen proto, že mají delší historii.

Pokud jde o tvrzení, že střední Evropa neměla kolonie, a proto nemá žádnou zodpovědnost ve vztahu ke globálnímu Jihu – podle mě je to nesmysl, založený na představě, že kolonie byly pouze záležitostí jednotlivých států. Že šlo jen o britský, francouzský, holandský kolonialismus. Kolonialismus byl společný euroamerický projekt a celá Evropa z vykořisťování kolonií profitovala. Socioložka Manuela Boatcăová například ukazuje, jak souvisela nevolnická práce ve východní Evropě s prací otroků v Karibiku, a to už v 17. století!

Především by ale bez kolonizace nebyla možná průmyslová revoluce. Rakousko-Uhersko bylo samozřejmě v jistém smyslu periferní, ale z průmyslové revoluce dokázalo profitovat ohromně, i ve srovnání se západem Evropy. Jistě, můžete namítnout, že Česko není totéž jako Rakousko-Uhersko…

České země ovšem měly v rámci Rakousko-Uherska nejrozvinutější průmysl. Samozřejmě platí, že mnozí průmyslníci nebyli v etnickém smyslu Češi, nebo i když jimi byli, tak žili ve Vídni, ale určitě platí, že Čechy a Morava měly prospěch z rakousko-uherského průmyslového rozvoje. A ten by nebyl možný bez evropského kolonialismu.

V zásadě ano. Je to ale otázka míry. Někteří Poláci byli také součást Rakouska-Uherska, jiní Pruska. Velká část patřila pod Rusko. Byla tu též polská nadvláda a pozemkové vlastnictví na Ukrajině. Někteří moji polští přátelé tvrdí, že Polsko bylo kolonizováno, a že se jich tím pádem evropský příběh kolonizace netýká. Opět je to ale založeno na falešném předpokladu, že z kolonialismu profitovali pouze ti, kdo politicky kontrolovali kolonie.

Ano. Myslím, že migrační krize byla studená sprcha, která se zdála západní Evropě potvrzovat všechna její temná podezření týkající se střední Evropy. Tato podezření se neobjevila až roku 2015, byla tu už dávno. Byl zde dlouhodobě rozvíjený obraz střední Evropy tíhnoucí k antisemitismu a autoritářství. Krize jako by mu dala za pravdu a umožnila říkat, že intolerance k odlišnostem patří mezi základní rysy Středoevropanů.

Jenže to je celé postavené na metodologické chybě: představa o středoevropském zaostalém a rasistickém duševním rozpoložení je založena na přílišné homogenizaci střední Evropy. Pokud vám střední Evropu ztělesňuje Orbán, který miluje spektákl a také dal spektakulárně najevo svou xenofobii vybudováním žiletkového plotu na hranicích i provokativními prohlášeními všeho druhu, pak je snadné obviňovat střední Evropu z nenávisti k cizímu. Je pak ale též snadné zapomenout, že Česko, Slovensko a ze začátku ani Polsko nesdílely všechny Orbánovy postoje, a že měl naopak řadu podporovatelů v Itálii, Rakousku či Bavorsku.

Když se o Východoevropanech na Západě říká, že jsou zaostalí či kulturně predisponovaní k antiliberálním postojům a rasismu, vnímám to jako rasistický přístup, ale dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal ten termín použít a stále s tím zápasím. Nicméně: stejný odkaz k hluboko zakořeněné zaostalosti a neschopnosti dosáhnout liberální demokracie je rovněž součástí rasismu vůči nebělochům, což nikdo necítí problém jako rasismus označit. Připouštím, že užívám ten pojem provokativně, ale jde mi o to srovnání. Chci ukázat, že se předsudky vůči Východoevropanům rozvíjejí v širším kontextu globálního rasového kapitalismu, který strukturně udržuje některé populace na periferii.

V návaznosti na Cedrika J. Robinsona či Rosu Luxemburgovou ukazuji, že kapitalismus je systém, v němž kapitál akumulují skupiny s cílem z této akumulace vyloučit ostatní. Rasové bariéry pomáhají odlišit ty, kdo akumulovat kapitál mohou, od těch, kdo jen poskytují levnou práci či levné přírodní zdroje.

Je pravda, že když mluvíme o rasách, obyčejně máme na mysli barvu kůže. Teorie rasového kapitalismu obrátila pozornost ke kolonialismu a postavení kolonizovaných. V případě globálního Jihu s tím barva kůže koresponduje. Myslím ale, že existuje jeden dobrý důvod, proč tuto myšlenku aplikovat i na střední a východní Evropu – byť spolu s ním je zde i několik problémů.

Pokud jde o ten dobrý důvod: po roce 1989 bylo ve střední a východní Evropě jen málo kapitálu a západní kapitál usiloval o vytvoření nových trhů a hledal zdroje levné práce. V řečech o zaostalosti východní a střední Evropy, včetně těch o jejím rasismu, vidím rasové vyprávění v tom smyslu, o jakém jsem před chvílí mluvil. Jde o to ukázat neschopnost místní populace přisvojit si plnou verzi kapitalistického privilegia, kterou nazývám „bělošským privilegiem“. Myslím, že je důležité ukázat, že stejný systém, který vykořisťoval někdejší kolonie, vykořisťuje nyní střední a východní Evropu.

Mezi postavením lidí ze střední a východní Evropy a lidí z bývalých kolonií je samozřejmě obrovský rozdíl. Nejde pouze o to, že Středoevropané a Východoevropané mají bílou pleť, a jde tedy vlastně o spor mezi bělochy. Vážnější je, že ačkoli je střední a východní Evropa Západem vykořisťována, zároveň sama profitovala z kolonialismu a stále profituje z členství v Evropské unii, a tedy i z vykořisťování globálního Jihu a jeho zdrojů. Střední a východní Evropa není v plném smyslu periferie, je semiperiferií. Což je jeden z dalších důvodů, proč má k lidem z globálního Jihu cítit odpovědnost.

Druhý problém je spíš emocionální. Tvrdit, že existuje rasismus vůči Východoevropanům, může působit jako připodobňování jeho intenzity a rozsahu k rasismu vůči Afroameričanům nebo globálnímu Jihu. Já přitom rozhodně nechci říkat, že jsou oba rasismy stejně špatné, stejně jasné a že mají stejné důsledky.

Ano, mohou těmto předsudkům uniknout. Existuje sice rasistický diskurz, který se týká toho, že Východoevropané vypadají jinak, že mají jiné obličeje, lícní kosti, ale přece jen je nakonec rozhodující barva kůže. Důležitý je též cizí přízvuk, což je bariéra, které většina lidí z první generace migrantů neunikne. Jejich děti ovšem už ano.

Jiná věc je postavení regionu. Celý sen o střední Evropě spočíval v představě úniku před Východem, v představě, že se můžete plně pozápadnit. Ve své knize dokládám, že v celé řadě ukazatelů se země Visegrádu již staly součástí západní Evropy, nebyly ale jako takové přijaty ve většinovém západoevropském diskurzu.

Ano, a myslím, že toto srovnání je potřebné, protože patrně ukazuje trend. Trend, který ostatně není jen evropský, podobnou tendenci vytvářet vnitřní periferie mají i Spojené státy, existuje celosvětově. Něco obdobného pak existuje rovněž v rámci států: Praha není jako Ústecko a Granada není jako Barcelona.

Určitě mohou existovat seriózní analýzy, co vše Křetínský dělá a v čem je to špatně. Mně šlo o něco jiného: obraz Křetínského jako „východoevropského oligarchy“ je podle mě rasistický. Západní podnikatele s podobnými problémy ve Francii nikdo tímto způsobem neskandalizuje. Námitky proti Křetínskému nespočívaly v tom, jaký je kapitalista, ale že to je východoevropský kapitalista. Slovo oligarcha se používá s jakýmsi podivným automatismem k delegitimizaci všech kapitalistů z východní Evropy. Pokud jste Východoevropan, neočekává se, že byste mohl být bohatý a zároveň nebýt zločinec.

V základu tohoto obrazu oligarchy jsou ruští kapitalisté, kteří byli po roce 1991 schopni využít ruský stát ke konkurenci se zahraničními kapitalisty. Obraz zkorumpovaného oligarchy pochází odtud a na Křetínského se prostě generalizoval.

Myslím, že Ondřej Kúdela patrně skutečně řekl rasistickou nadávku protihráči, což je odsouzeníhodné. Ale z tohoto selhání jednotlivce se v Británii udělalo něco typického pro „východoevropský fotbal“ a mluvilo se najednou o „ruském rasismu“. Ve stejné době se přitom řešil rasismus v britském fotbale, tam ovšem nikdo o ničem typicky „britském“ nemluvil.

Zároveň je ale pravda, že britská konzervativní vláda, jež má v některých ohledech k rasismu blízko, v té době rasismus britských fotbalistů kritizovala, kdežto český prezident Zeman Kúdelu bránil. Při tom také hodnotil poklekávání fotbalistů, které pro vzoru černošského hráče amerického fotbalu Colina Kaepernicka vzdávalo úctu obětem rasismu, jako pokleknutí před Evropskou fotbalovou asociací. To bylo necitlivé a zcela neobhajitelné. Rasismus existuje na Východě i na Západě. Západní rasismus vůči Východoevropanům by ale neměl sloužit jako výmluva pro útoky opačným směrem, člověk by měl být kritický především ke své společnosti.

Nepsal jsem o poklekávání jako takovém, ale o poklekávání jako následování gesta afroamerického sportovce proti rasové diskriminaci. Ve východní Evropě známe mnoho incidentů například vůči černošským fotbalistům: bučení, házení banánů – a v tomhle kontextu to není něco vnějšího, co by se týkalo jen USA. Rozebírat přesně to gesto je trochu jako rozumět slovům skrz jejich etymologii, důležitější je jejich užití.

Ano, a je to spojené s pocitem, že Brusel je nová Moskva a antirasismus, feminismus či práva LGBT+ jsou novou ideologií, kterou musí každý podporovat. Je v tom frustrace, že Středoevropané musejí neustále dokazovat, že patří na Západ, že opravdu přijali jeho normy. Je to trochu, jako když musejí muslimové stále znovu dokazovat, že nejsou teroristé… Chápu, že lidé z Východu interpretují některé věci tímto způsobem a berou je jako ponížení, ale zároveň si tím zavírají cestu k porozumění cizím postojům.

Myslím, že ano. Ještě jsme nemluvili o tom, že easterneuropeanismus funguje i ve střední Evropě: východní Němci se distancují od Poláků a Čechů, Češi od Slováků a Ukrajinců. Ukrajina byla dlouho pokládána – nejen Západoevropany, ale i lidmi ve střední Evropě – za silně propojenou s Ruskem. A easterneuropeanismus funguje do značné míry jako předsudek vůči Rusům a lidem, co jsou jim „podobní“.

To samozřejmě vytváří bariéry, a to i pro ukrajinské členství v EU. Je to paradox, protože východoevropští členové vstup Ukrajiny do Unie vždy podporovali, aby tam posílili východoevropské křídlo a vytvořili jasný nárazník vůči Rusku. Nepodporovali ale toto členství zdaleka tak nadšeně jako dnes. Invaze věci změnila. Teď je nárazník mezi Ruskem a zbytkem Evropy skutečně potřeba.

V Polsku jsou v minulých letech zdokumentovány tisíce útoků z nenávisti vůči ukrajinským migrantům; to najednou ustalo a vidíme silnou solidaritu. V Česku mají navíc lidé v paměti sovětskou invazi, takže sympatizují s oběťmi té ruské. Stejně tak zde panuje představa jakési „civilizační mise“ vůči postsovětským zemím.

Lze se ale ptát: Kde se ta solidarita vzala, když předtím tytéž země odmítaly uprchlíky z globálního Jihu? A vnucuje se odpověď: nynější uprchlíci jsou bílí.

S tím souhlasím, ale trvám na tom, že rasa hraje důležitou roli. Obrazy vybombardovaných měst, jaké přicházejí z Ukrajiny, přicházely i ze Sýrie. Nulovou empatii vůči syrské matce s dítětem ve srovnání se vstřícností vůči ukrajinské matce s dítětem bez rasismu nevysvětlíte.

Především je nutné překonat důraz na to, jak moc odlišný je Východ od Západu, i proto, že východní odlišnost znamená zpravidla „podřadnost“. A také – nejsem úplně marxista, ale myslím, že ekonomická situace má na ideologii velký dopad. EU má široké možnosti v odstraňování nerovností mezi svými regiony, a tím i ke snižování potenciálu pro politické konflikty, a měla by je více využívat.

A nakonec se domnívám, že v Evropě i USA přinese migrace z globálního Jihu v konečném součtu pozitivní důsledky. Na východě i západě Evropy je možné, že se k moci dostanou antiliberální, nebo přímo rasistické síly, ale na Západě tuto pravděpodobnost snižují miliony migrantských voličů. A těch v budoucnosti pravděpodobně přibude i na Východě.

Ano, ale předpovídat budoucnost samozřejmě neumím. Nemyslím si, že je vše ztraceno, ale příliš velký optimista také nejsem. Rostou nerovnosti, a hrozí tedy, že porostou i nerovnosti mezi Východem a Západem. Přerozdělování na evropské úrovni mi zní jako logická odpověď.