Je suis 71. Rozhovor s Miroslavem Wankem z kapely Už jsme doma

Určitě naštvání, neúnosnost keců, které neustále slýchávám, zděšení z toho, jak je tím infikované i mé okolí. Už slovo migrant hrozně nerad používám, domnívám se, že většina těch lidí, kterým se říká migranti, jsou ve skutečnosti uprchlíci. Uprchlík je někdo, kdo utíká před nějakou hrůzou, třeba z hořícího domu. A jestliže někdo skáče z hořícího domu, stojí v okně, tak mu pod něj mám dát plachtu a pomoct mu, když přijde o všechno. To je normální lidská vlastnost. A neřešme, jestli má bílou barvu, nebo hnědou, jestli vyznává křesťanství, nebo islám. To je až druhý krok, který nezpochybňuju, ale když slyším nejen ty vořežpruty okamurovské, což jsou kreténi, se kterými nemá cenu polemizovat, ale i některé své známé, jak zpochybňují elementární lidskost a solidaritu, je mi to líto a rozčiluje mě to.

Jeden bývalý poslanec prohlásil, že bychom to měli dělat stejně jako marocká pobřežní stráž a bránit hranice se zbraní v ruce. Jenže na koho chce střílet? Na ty děti? Na narvaný nafukovací člun neozbrojených lidí? Protestuju proti takovému uvažování, proti tomu, že se tady tvoří atmosféra strachu a nedůvěry.

Poslední kapkou pro mě byla událost ze srpna 2015, kdy našli na rakouské dálnici náklaďák na převážení mraženého masa a v něm 71 uprchlíků. Mrtvých. Nechali je tam dva nebo tři dny v parnu v zamčeném autě, odkud se nemohli dostat. Byly mezi nimi i malé děti. Ve stejném věku jako tenkrát mé děti.

Neskutečně mě to zasáhlo. Až fyzicky jsem se vžil do situace, jak tam sedí a čekají a říkají si, že už brzy někdo přijde. Jenže hodiny ubíhají a nic. Panuje tam nesnesitelné vedro, nějaký starší člověk se začne dusit. Děti začnou brečet. Mají hlad. Prostě něco šíleného!

Neříkám, že to nevyvolalo žádnou pozornost, ale ani zdaleka ne takovou, jako když si střelba v redakci Charlie Hebdo vyžádala dvanáct mrtvých. Ani pro ni nemám žádnou omluvu, ale spousta lidí na světě, celebrity i prezidenti, pak nosila placku Je suis Charlie. A tady umřelo 71 lidí za neskutečně krutých podmínek a neviděl jsem žádného státníka nebo umělce, že by nosil placku Je suis 71. Neznám ani jména obětí, nikde se neobjevila. V internetových diskusích jsem zaznamenal jen vyjádření typu: Jela jsem okolo a strašně to tam smrdělo.

Najednou mi přišlo, že je tu dvojí metr, jako by jedna smrt byla horší a důležitější než ta druhá. I proto jsem svou desku těm 71 lidem věnoval.

Ano, mám ho v hlavě léta letoucí a původně nebylo spojené s uprchlíky, bylo obecně lidské. Byla to řekněme filosofická úvaha, reflexe odlomení se od nějakého masivu a postupného tání ve vodě, až je z tebe zase voda a v tom koloběhu se opět staneš vločkou, z níž se tvoří led. Pomíjivost je přirozeností lidského života a mně se začalo honit hlavou, že tento obraz pomíjení neplatí jen pro lidský život, ale i pro lidskou činnost. Všechny ty spory a války jsou z tohoto pohledu absurdní. Kdyby si lidé uvědomili vlastní pomíjivost, mohli by se od nich oprostit… ale utopista nejsem.

Od tohoto obecnější pohledu jsem pak hlavně v písni Smetí přešel ke konkrétnějšímu. Inspirací pro ni byla fotografie Středozemního moře, obrovské modré plochy, uprostřed níž byla taková malá bílá lodička, nafukovací člun, na kterém bylo asi sto černých hlaviček – a kolem nikde nikdo. Samozřejmě tam kousek někdo byl, jinak by ta fotografie nevznikla, ale zapůsobilo to na mě hodně silně.

A jak byl člun bílý, tak jsem si uvědomil, že vypadá jako kra, na které jsou lidi uprostřed nekonečné pláně vody. Najednou to zapadlo do sebe. Prostě jsem si představil člun jako kru, co těm lidem neustále ubývá pod nohama. Co mají dělat při té netečnosti z břehu, kde je nikdo nechce? Náš poslanec na ně chce střílet. Mají se vrátit tam, kde na ně taky střílejí? Vždyť to ani nejde! Když už jsi uprostřed moře, není cesty zpět. Nemůžeš pádlovat 300 kilometrů zpátky. Člun často není ovladatelný, někdy ho tam převaděči jen tak nechají plout s tím, že ty lidi někdo zachrání.

Hodně z uprchlíků se pak cítí jako nějaké smetí, jako ty petky v moři, které je potřeba někam zamést – ať to zmizí, ať se to utopí, ať o tom moc neslyším, a hlavně ať to sem nechodí, ať si s tím nemusím dělat starosti.

Obavy můžou být oprávněné, ale opakuju – jestliže je někdo v nebezpečí života, tak ho napřed zachráním a pak se mu z normální lidské solidarity a humanity snažím pomoct.

Evropa je tak bohatá a většina lidí si žije tak nad poměry, že bychom to unesli. Amerika taky unesla, když do ní za hladomoru přišel milion Irů. Přitom Irům nehrozila válka, byl tam hlad, chudoba a bída, byli to, jak by se dneska řeklo, ekonomičtí migranti. V naší zemi – a teď to řeknu trochu pejorativně – si ti Pepíci neuvědomují, že od Bílé hory až po normalizaci od nás neustále proudily do ciziny tisíce a tisíce uprchlíků, kteří utíkali před nebezpečím, ale i prostě jen za lepším.

A když se bojíme, že by nám sem někdo přinesl svou civilizaci, tak je to podle mě hlavně známka toho, že nevěříme civilizaci vlastní. Já si myslím, že je naše civilizace dostatečně silná a že se může stát i přitažlivou nebo inspirující právě ve své tolerantnosti.

Samozřejmě se i mezi uprchlíky najdou lidé, kteří naší pomoci budou zneužívat a kteří budou ostatní proti nám štvát. Ale je na státech, zákonech a lidské komunikaci, aby ti ostatní neměli důvod se k nim přidat.

Z mého pohledu to není většinové. Stýkám se s komunitou hudebníků z alternativní scény, a tam máme naštěstí skoro všichni podobný názor. U Petra Fialy, Petra Váši, holek ze Zubů Nehtů, u lidí, které mám rád a považuju je za své kolegy, ten problém není.

Zajímavé je, že v opačném táboře se skoro výhradně ocitli hudebníci, ke kterým mám dlouhodobě daleko, jejichž hudba mi byla vždycky něčím podezřelá a jejichž postoje se mi nelíbily už třeba před dvaceti lety. Jako by to mělo svou logiku. Nemám extra rád metal – a najednou se na metalové scéně ozývá odpor proti uprchlíkům. Nikdy jsem neměl rád Nohavicu. Potkali jsme se párkrát v osmdesátých letech a vždycky na mě působil jako baba, jako bačkora, která kňourá – takže ani jeho nynější postoje mě nepřekvapují.

Je to jako se Zemanem, neshodnu se s ním vůbec v ničem. To není otázka jednoho tématu, cokoli udělá, je přesný opak toho, co bych chtěl já. A stejné je to s těmito muzikanty.

Kdo mě trošku překvapil, je Zdeněk Vřešťál, který mi připadal v pohodě. Ještě před uprchlickou krizí jsem šel na jeho koncert, kam mě pozval, a najednou mezi písničkami říká: „Tak jsme hráli v Ústí a tam se vám, člověče, muselo ve dne svítit, jak tam bylo černo.“ Tak mě to dožralo, že jsem z koncertu odešel a už jsem se mu nikdy neozval.

Nebrání, ale nemám ani moc na vybranou, protože nejsem emigrační typ. Myslím si, že jsem vlastenec, i když to slovo nemám rád – a stejně jako Čech jsem i Evropan anebo úplně obecně člověk. Rád cestuju a učím se od jiných kultur, ale taky mám rád naši zemi a český jazyk. Pracuju s ním a miluju ho. Nechtěl bych odsud odcházet. A už vůbec ne kvůli tomu, že mi tady nějací hajzlíci budou otravovat studnu. Já tu studnu budu pomáhat čistit, jak mi budou síly stačit.

Hudba není zbraň největšího kalibru, ale určitě může někoho ovlivnit. Většina lidí si nechce nechat nic dlouze vysvětlovat. Chce jednoduché věty a emoce. Ty jim teď dávají Zeman a Babiš. Umění to ale umí taky. Čas od času přijde na koncert člověk dva, nebo taky deset patnáct lidí, kteří nemají jasno, a možná přes svou náklonnost k naší kapele, přes emoci, kterou ucítí z naší skladby, jim něco může docvaknout. Asi jsem idealista, ale vnímám svou hudbu jako pokus přispět k debatě, k odstranění zla, které se tady šíří jako nějaká zvláštní rakovina. Já budu dělat vše, aby se sem vrátilo to příjemno, které tady svého času bylo.