Je nemožné nebýt feministka, říká vítězka ze Sundance Kim Longinottová

Vždycky mi přišlo divné se na někoho připravovat, takže zapínám kameru, aniž dotyčného znám. Chci, aby divák viděl, jak jsem si ke svým hrdinům postupně utvářela pouto. Dokumentům to pomáhá, jsou živější, je z nich cítit spontánnost. Připadalo by mi nepoctivé ptát se před kamerou na věci, které už bych dávno věděla. O Brendě jsem si dopředu zjistila, že sama bývala prostitutkou a že má adoptovaného syna, ale nic víc.

Deset týdnů. Může se to zdát jako krátká doba, ale já se snažila být s ní pořád, od rána do večera. Brenda si tak mohla na přítomnost kamery postupně zvyknout. Tímto způsobem se spíš dostanete k momentům, kdy dotyčný zrovna nemá nasazenou žádnou masku, je zranitelný a odhalený. Brenda třeba ráda nosí paruky. Má jednu bojovnou nebo jinou, kterou si bere, když chce působit nenápadně. V momentech, kdy při natáčení paruku sundala, odložila zároveň i masku tvrdé ženy, která se přes všechno zlé už dokázala přenést, a já najednou viděla zraněnou osobu, která si svá traumata nese stále v sobě. Často si do svých dokumentů vybírám silné ženy, ale chci ukázat, že jejich síla není nic daného, vrozeného. Po projekcích filmu Dreamcatcher za mnou chodily mladé dívky a říkaly, že jim dodal trochu odvahy. Nic víc od své profese nechci.

Ano, prostitutky, prostituti i pasáci mají pseudonymy a pak svá civilní jména. Snaží se tyto dvě oblasti nemíchat, ale to přirozeně nejde. I na Brendě vidíte, že se její minulost pořád vynořuje. Mám ráda scénu, v níž mluví se svým bývalým pasákem, který si jí stěžuje, že přišel o zuby. A ona je schopna muže, který se k ní kdysi choval příšerně, utěšit. Často mluvila o tom, že se tehdy, na ulici, všichni chovali jako zvířata. Nemá cenu se vracet ke starým bolestem, ale traumat se samozřejmě nejde jen tak zbavit. Nejsme roboti.

Mockrát jsem váhala, ale pak ve mně vždycky zvítězilo mé pragmatické já, které mi našeptávalo, že bych toho později litovala. Z tohoto pohledu byla velmi kontroverzní scéna ženské obřízky v mém dokumentu The Day I Will Never Forget. Natáčela jsem v Keni a kameru neodvrátila, i když to, co se před ní dělo, bylo jednoduše hrozné. Nebyla jsem si jista, jestli mám materiál do filmu zařadit. Přesvědčila mě až jedna místní žena, když mi řekla: „Malé holky musejí vydržet tu strašnou bolest při obřízce, nechápu, proč by ostatní nemohli přežít pouhý pohled na ni.“ Při promítání v Amsterdamu pak několik lidí odešlo a osm omdlelo. Ovšem pro mě mnohem zásadnější než tahle scéna bylo její pokračování, kdy obřezané dívky mluví druhý den o tom, jak jsou rády, že zákrok podstoupily. Natáčet jejich pokorné „díky“ bylo mnohem těžší.

Bývají to ženy, ale jen proto, že stále žijeme ve světě, kde tím nejhorším procházejí právě ony. Je pak nemožné nebýt feministka. Kdyby si devítiletí chlapci museli brát za manželky sedmdesátileté ženy a lidé z jejich vesnice jim ničili pohlavní orgány, budu točit o nich. Přijde mi vlastně trochu divné, že slovo feminismus vůbec používáme. Vždyť nejde o nic jiného než o lidská práva, čest a důstojnost. Každý bojujeme za svou skupinu a máme k tomu fůru vhodných, chytrých slov, ale nakonec nám jde všem o to samé.

Mně už dneska stačí, když film diváky inspiruje, motivuje. Nemůžete si myslet, že jedním dokumentem něco doopravdy změníte. Taková ambice by vás brzy zničila. Ale když mi bylo dvacet, natáčela jsem o své internátní škole a tu pak zavřeli.

Internátní školy jsou obecně zlo. Rodiče tam často posílají své děti, protože si uvědomí, že mít je na krku osmnáct let není zas tak dobrý nápad. V naší dívčí škole jsme zažívaly spoustu křivd a podivností. Na jednu stranu nám vtloukali do hlavy, že jsme výjimečné, protože naše rodiny jsou bohaté, ale pak nám taky opakovali, že jsme jen holky, a tak si nemůžeme vyskakovat. Byla jsem z toho zmatená. Jako malá jsem si nedokázala představit, že někdy vyrostu, a vlastně jsem vyrůst ani nechtěla, protože dospělí kolem mě byli divní. Nervózní a nespravedliví. Od svých dvanácti do patnácti jsem navíc byla dost izolovaná a nakonec se ze mě stala úplná persona non grata. Přitom to začalo hloupostí. Naše třída šla na výlet a já se ztratila. Dlouho mě nemohli najít. Bylo z toho vyšetřování a v důsledku pak vedení zakázalo veškeré výlety až do konce semestru. To spolužačky naštvalo. Postupně mě vyčlenily z kolektivu a ve finále jsem seděla sama na obědě a nikdo se mnou nechtěl bydlet na pokoji. Neznásilňovali mě ani nebili; jen jsem byla osamělá. Rodičům jsem o tom neřekla, bála jsem se, že mě vezmou domů – a to nebyla alternativa, kterou bych si nějak polepšila.

To byl jeden z nejuspokojivějších momentů mé kariéry. Ten snímek byl celkem vtipný – ukazoval pokrytectví a absurditu internátních škol. Lidé v publiku se smáli, ale když jsem se podívala na své rodiče, bývalé spolužačky a jejich rodiny, tak ti nevydali ani hlásku. Byla to pro mě ta nejlepší terapie. Tehdy jsem se taky rozhodla, že se budu věnovat filmu.

Jak pracovat s autoritami. Jako dítě velmi brzy přijdete na to, že se jim nemůžete vzpírat moc dlouho a moc otevřeně, protože pak vás zlomí. Můžete však s nimi nesouhlasit potichu a dělat si věci po svém. Pamatuju si, že když jsem ukazovala producentovi hrubý sestřih dokumentu Love Is All, nebyl vůbec nadšený: „Je tam moc gayů a černochů! To tam nemůžeš dát víc heterosexuálních párů?“ Vše jsem mu odkývala. Předstírala jsem, že si píšu poznámky, a film si dokončila po svém. Nejsem na takový přístup hrdá. Mnohem radši bych byla jako hrdinky mých dokumentů – tvrdá a odvážná, ale nebyla jsem tak vychována ani na to nemám povahu.

Moc ne. Než jsem začala natáčet snímek Dreamcatcher, šla jsem do BBC, se kterou jsem už předtím spolupracovala. Představila jsem jim svůj záměr, ale producentka nebyla spokojená. Ptala se mě, v čem bude můj dokument jiný než ostatní, které se zabývají prostitucí. Byla jsem upřímná, což mimochodem nikdy nedělejte, pokud se snažíte získat peníze, a odpověděla jsem, že nevím. Neměla jsem na sobě žádnou bojovnou paruku jako Brenda. Otevřeně jsem řekla, že se pokusím v tématu hledat inspirativní příběhy, ale nemůžu si být přece jistá, jak to dopadne. Odešla jsem pochopitelně s prázdnou. Když jsem pak vyhrála na Sundance, lidé mi gratulovali a říkali: „To je paráda, teď se ti peníze od producentů jen pohrnou.“ Neměla jsem to srdce říct jim, že to tak nikdy není. Vždycky začínáte od nuly. Ocenění jsou samozřejmě skvělá, protože díky nim víte, že se na vaši práci někdo podíval a líbila se mu. Ale to je tak všechno.

Nedokážu si představit, jak sebevědomě mašíruju po place a křičím „klid“ nebo „akce“. Tahle cesta není pro mě. Na dokumentaristice mě pořád baví ten zvláštní mix disciplíny a zároveň nutnosti být flexibilní a nechávat se pasivně unášet situacemi, které se před vašima očima rodí. Každý den vás při natáčení něco překvapí.