Je král nahý? Štěpán Kučera polemizuje s Kamilem Filou nad dílem Jiřího Menzela

Režisér tu slouží jako materiál ke stvrzení Filovy teze o „tragédii jedné filmařské generace“, která před rokem 1989 točila v „chráněné dílně“ socialistické kinematografie, přičemž „nesměla říkat nic ‚přes čáru‘, vytvářela snesitelný modus vivendi, a dokonce okolnímu světu sdělovala, jak to tu jde celkem v poklidu přežít“. A po roce 1989, kdy tato generace mohla konečně vše říct naplno, už to nedokázala.

Nic proti kritickému pohledu na velikány, nic proti autorově ústřední tezi, která by si ovšem zasloužila pečlivější rozpracování. Stačí však vzít jeden z úvodních odstavců, v němž filmový kritik představuje výběr Menzelových nejzářivějších úspěchů – „Jeden Oscar za Ostře sledované vlaky v roce 1968, jedna nominace na Oscara za Vesničku mou střediskovou (1987), Zlatý medvěd z Berlinale za Skřivánky na niti (1990), soutěž v Cannes v roce 1968 s Rozmarným létem, zvláštní uznání z Benátek za Postřižiny (1981) nebo režijní cena z Montrealu za Konec starých časů (1989)“ –, a srovnat ho s jedním z odstavců závěrečných: „Sám patřím ke generaci, která na Menzelových filmech vyrostla, a všichni pamětníci oné doby jsme jimi ovlivněni v tom, jak chápeme svou českou identitu. Je však také nutné říct, že populární filmy vzniklé za minulého režimu měly primárně kouzlo jenom v tom režimu a díky němu.“

Fila sice naznačuje, že za zahraničními cenami částečně stála politika, ale už jen množství a různorodost mezinárodních poct (jejichž úplný výčet je samozřejmě násobně delší) dokládá, že Menzelovy filmy neměly „primárně kouzlo jenom v tom režimu“, ale dlouhodobě dokázaly oslovovat i publikum zahraniční a obstát v celosvětové konkurenci.

Fila ve svém textu postupuje obdobnou metodou, jaká bývá vyčítána Janu Novákovi a jeho životopisu Milana Kundery – jednotlivosti vztahující se k popisovanému člověku posoudí, aby je rozsoudil vždy v jeho neprospěch.

Významný prostor věnuje fejetonům, jež v Menzelově díle představují marginálii, ale jen okrajově zmíní jeho tvorbu hereckou a divadelní. Po sametové revoluci se prý Menzel „odmlčel a oddával se okázalému moralizování“; přitom v té době jako divadelní režisér pokračoval ve spolupráci s řadou evropských scén a jako herec účinkoval v množství tuzemských i zahraničních filmů, což přinejmenším oslabuje Filovu tezi o Menzelově porevoluční ztrátě orientace a „nezvládnutí svobody“.

Z fejetonů a také knižních memoárů i novinových interview Fila vyčte především to, že filmový režisér nebyl zároveň filmovým teoretikem; místo probírání hodnotných témat totiž raději vzpomínal, jak Otakar Vávra či Kundera sváděli dívky. Fila celou věc demaskuje takto: „Mýtus o vzdělanosti příslušníků nové vlny, kteří byli vystaveni pečlivému školnímu drilu a naučeni špičkovému řemeslu, díky němuž teprve mohli začít experimentovat, se při četbě Menzelových pamětí i rozhovorů značně rozplývá.“ Je to pochopitelně snazší než nedostatek „špičkového řemesla“ demonstrovat třeba analýzou Menzelových snímků.

Potom ještě Fila bez širších argumentů obviní režiséra, že „zdeformoval, ne-li zničil“ dílo Bohumila Hrabala, připojí divácký dojem, že smutek Menzelových filmů se nikdy „nepřelije v melancholii ani transcendenci“, a připomene, že i nejpodařenější režisérův snímek Skřivánci na niti „nese známky jisté konvenčnosti“.

Menzel podle Fily rovněž idealizoval život v normalizaci, resp. poskytoval „únik z šedi normalizace k tomu, co normalizátoři vlastně chtěli: abychom byli apolitickými atomizovanými jedinci“.

Nechci se pouštět do polemiky s politickým čtením Menzelova díla, chtěl jsem spíš upozornit na spornost Filových argumentů, které takovému čtení předcházejí; přesto aspoň poznámku: myslím, že Jiří Menzel neidealizoval život v normalizaci – když už, tak idealizoval život jako takový. A k základním právům umělce samozřejmě patří vidět svět ve světlejších, případně temnějších barvách, než jaký ve skutečnosti je (kdo ovšem dokáže posoudit, jakou barvu má svět doopravdy?).

„Často nám nedochází, že Jiří Menzel točil aktivně jádro svého díla pouze necelých pětadvacet let,“ píše Fila. Šlo by to pochopitelně říct i obráceně – bezmála čtvrtstoletí dokázal Menzel vytvářet úspěšné filmy s mezinárodním přesahem. Jeho předposlední, dlouho chystaný snímek Obsluhoval jsem anglického krále z roku 2006, jímž chtěl svou tvorbu korunovat, se sice asi nezařadí k jeho nejsilnějším dílům (ostatně totéž se přihodilo třeba Terrymu Gilliamovi s vymodlenou adaptací Dona Quijota), přesto však i ten získal mj. cenu kritiků na Berlinale a televize ho opakují s podobnou frekvencí jako Postřižiny.

Zopakujme: Nic proti odhalením, že král je nahý, nic proti revizionistickému pohledu na tuzemskou kinematografii. Ale kdo chce popravit jednoho z našich nejvýznamnějších režisérů, měl by mít aspoň dobře nabroušenou sekyru.