Článek
Popral jste se někdy?
Na základce. Ale vlastně šlo spíš jen o strkačky, šťouchačky, trochu se blblo, prostě český humor, jak v Národní třídě říká Vandam. Z vážnějších rvaček jsem se vždy nějak vykecal. Nebo jsem zdrhnul.
Ta kniha je mimo jiné právě o násilí. Co je na něm pro vás jako pro autora přitažlivé?
Násilí je v příběhu skutečně přítomné, hodně se to tam mydlí a pere. Mě osobně na něm fascinuje, že je tu neustále s námi, že v nás jen pospává pod velmi jemnou slupkou, která se kdykoliv může prolomit. Musíme s ním v sobě trochu bojovat.
Ale o násilí knížka vypráví až v druhém plánu. Je spíš o kocovině, ze které se Vandam snaží probrat, o strachu, kterému se snaží čelit každodenní dávkou dvou set kliků, o velké nejistotě a samotě, v níž žije a které vzdoruje svými historkami. A taky to je příběh o lásce, nebo spíše o více nepovedených rozmlácených láskách. A o čekání na další válku, protože Vandam je „poučený“ nejen o životě, ale také o historii. A tak říká, že mír je tady ve středu Evropy jen přestávka mezi válkami.
Hodně se pohybujete po celé střední Evropě. I náš rozhovor vzniká na trase Praha–Berlín–Jeseníky. Můžete tuhle jeho domněnku spolehlivě vyvrátit?
Právě v Berlíně jsem se před pár lety potkal s jedním izraelským literárním vědcem. Říkal mi, že si neuvědomujeme, v jaké šťastné minutě střední Evropy právě žijeme, nikde žádná válka, všude mír, porozumění. Říkal ale „minutě“, ne „hodině“ nebo „době“. A pak taky říkal: „Ale ono se to otočí, stačí se podívat na všechny ty nacionalisty. Uvidíte, že se to otočí.“ Zas a znova na tahle strašidelná slova musím myslet. A myslel jsem na ně, i když jsem psal Národní třídu. Vandam to chvění vnímá.
On ostatně celý život bere jako bitvu.
Tihle rváči, jak jsem s nimi mluvil, vždycky poznají, jestli chlápek vedle od stolu cvičí, nebo ne. A hned vidí, kolik dělá kliků a jaký by byl soupeř. Jsou pořád ve střehu, připraveni k boji, věří ve spravedlnost, ve svou vlastní spravedlnost.
Vandam je pro mě úplně jiný a nový typ hrdiny. Žádný posmutnělý intelektuál, co se potácí životem, žádný rozervaný pankáč, žádná holka, co neví, co chce. Vandam je bojovník. I když – vlastně je taky dost posmutnělý.
Bylo při psaní složité se do jeho světa a jeho nazírání vlomit?
To teda jo. Musel jsem se přestat bát toho násilí. Připustit si, že pro někoho je život fakt jeden nekonečný boj. Byl jsem jako v tranzu. Psal jsem hodinu dvě a cítil, jak mi u toho stoupá adrenalin, jak se potím, jak s tím zápasím, to byla hodně zajímavá zkušenost. A taky jsem opravdu začal víc cvičit. A sjel jsem i pár akčních filmů.
Vandam má sklony k náckovství. Objevily se tam tak nějak přirozeně, nebo jste se toho tématu chtěl dotknout vědomě?
Vandam není nácek. Ale to téma mě samozřejmě zajímalo. Chtěl jsem se zkusit vcítit do podobného myšlení, protože i s ním se můžeme kolem nás setkávat. S pocitem, že všechno lze vyřešit jednoduše, s tím, že svět se někomu jeví černobílý. Vandam může čtenáře na začátku štvát, provokovat tak, že možná s knížkou i sekne. Ale když bude číst dál, zjistí, že ta postava je mnohem komplikovanější a tragičtější. Začne vám ho být líto.
Je Vandamova frustrace otázkou psychického rozpoložení jedné konkrétní postavy, nebo cítíte, že je to trochu generační jev?
Tohle asi vidí každý trochu jinak. Vandam dost možná ani nevnímá, že je frustrovaný. Ale myslím, že za ty roky od listopadové revoluce prostě přichází určitá kocovina, určité rozčarování, ale také zbystření.
Pro naši generaci se na začátku devadesátých let všechno otevřelo. Jezdili jsme ven, užívali jsme si svobodu, přísahali na kapitalismus a konzum. Mysleli jsme si, že kapitalismus rovná se demokracie a svoboda, že bude všechno už jen dobrý, že to půjde jen dopředu. Ale na Západě si to v té době mysleli taky. Nejpozději v čase ekonomické krize začalo být nutné to přehodnotit a ptát se, kam se bude společnost dál vyvíjet, co nyní přijde. Vandam to vidí trochu černě, to je pravda. Právě proto cvičí. Já to tak černě nevidím. Vandam je ale z těch, co během společenských převratů spíše prohrávají, než vyhrávají. Vyhrát může jen ve svých rvačkách.
Cítíte za ten současný stav nějakou spoluodpovědnost? Jste z generace, která byla v listopadu 1989 – a Vandam se k němu často vrací – na prahu dospělosti, velká část generace předchozí byla zdiskreditovaná a vás se svět tak trochu ptal, co by pro vás mohl udělat…
Nemyslím si, že by dnes všechno bylo špatně. Dokonce mám pocit, že se to lepší, že časy divokého kapitalismu, všech těch politikokmotrů a tlustých zátylků ve velkých autech, pomaličku končí. I poválečné západní Německo se s tím potýkalo, i když krátce. Ale možná jsme neměli tolik věřit politikům, měli jsme je více hlídat, dívat se jim pod prsty. Dost často jsme jim věřili slepě. Taky jsme se málo společensky angažovali, málo na ně tlačili. Angažovanost za nás přebírá až nová generace.
