Článek
Proč pro vás byla situace na konci devadesátých let tak tíživá?
V té době se tvrdilo, že je malba mrtvá, překonaná záležitost. Že v konkurenci konceptu, videa a performance nemá žádný smysl. Dokonce se na AVU pořádala konference na téma smrt malby. Většina mých spolužáků-malířů záhy po škole přestala tvořit úplně.
Jak jste se protloukal vy?
Učil jsem na základní umělecké škole, občas kreslil nějaké architektonické realizace. Zcela výjimečně se něco prodalo, ale to byl opravdu svátek. Změna k lepšímu nastala okolo roku 2003, v té době proběhla v Jízdárně pražského hradu velká výstava Perfect Tense, která představila nejmladší generaci malířů. Najednou se o malbě začalo znovu mluvit, galeristé, kurátoři a kritici zjistili, že obraz stále veřejnost zajímá. To pro mě byl zlomový bod.
Od té doby jste realizoval řadu samostatných výstav, některé i v zahraničí. Korunou toho je určitě členství ve velkém mezinárodním hnutí…
Stuckismus vznikl v roce 1999 ve Velké Británii jako hnutí na obnovu pozic klasické figurální malby. Poměrně záhy se rozšířil do Španělska a Německa, a brzy potom i do Čech, kam ho přenesl historik umění Robert Janás, který založil skupinu Prague stuckists, jež byla první buňkou ve střední a východní Evropě. Dnes má skupina deset členů a prezentovala se už několika výstavami v Čechách i v zahraničí.
Zdá se mi to, nebo stuckismus razí poměrně demokratický přístup k prezentaci svých autorů?
Ale to je i součást britské tradice, takto se pořádají velké skupinové výstavy už od konce 18. století. Na letošní velké stuckistické výstavě Enemies of Art to bylo taky tak – kromě osmi vybraných umělců (featured artists), kteří byli zastoupeni větším počtem obrazů, se ostatní autoři (invited artists) prezentovali jednou vystavenou i reprodukovanou prací. Kvalita autorů se samozřejmě taky řeší, byť si myslím, že ji spolehlivě rozsoudí až delší časový odstup.
Když se podíváme na vaši tvorbu, je zřejmé, že krouží kolem několika klíčových témat. Krajina, většinou zimní, syrová a neútulná. Vesnické slavnosti, mezi kterými se nejčastěji objevuje masopust, upalování Morany nebo zabíjačka. Portréty, které se zdají ve svém naturalismu až kruté…
Téměř všechny obrazy pocházejí z kraje mého dětství, Lužických hor, krásné krajiny zle zasažené válkou a komunismem. Vyrůstal jsem v horské vesnici Líska, která má dnes asi 50 obyvatel, 10 koní a 200 krav, a jediná kultura je tam zprostředkovaná hospodou, která má otevřeno jen o víkendu. Autobus do Lísky zajíždí jen párkrát denně. Zdánlivě se tam nic neděje, ale ve skutečnosti tam má člověk jedinečnou šanci poznat lidské osudy opravdu zblízka, protože si všichni vidí takříkajíc do talíře.
Zajímavé je, že se v Lísce pořád drží klasické rituály jako pálení čarodějnic, vztyčování májky a podobně. Tyhle věci jsem jako dítě miloval a fascinují mě dodnes. Na jednu stranu jsem se tehdy trochu bál mrtvého prasete, krve na sněhu nebo ohně, na druhou stranu mě tyto věci nesmírně přitahovaly. Tohle okouzlení se mě drží dodnes. Pro mě to není jen historická folklorní slavnost, ale jakási zjednodušená brána k podvědomí.
Když už jste zmínil tu krev, nemůžu se nezeptat, jaký máte vztah k námětu smrti.
Smrt je pro mě zvláštní téma – je to součást života, kterou se za každou cenu snažíme vytěsnit. Starého nebo nemocného člověka odvezou do nemocnice, a pak už ho nikdo nevidí. Někdy se nedělá ani pohřeb. V obchodě je maso zatavené v igelitu a nikdo za ním nehledá mrtvé prase, krávu nebo ovci. Možná i proto to maluju.
Líska se nachází v oblasti Sudet, že? Myslíte, že na vás syrové prostředí sudetské vesnice jako na třetí poválečnou generaci ještě zapůsobilo?
Do svých patnácti jsem nevěděl, že v Lísce žili Němci. To, jaká byla její historie, jsem se dozvídal až později. Občas mezi kamarády kolovaly částečně pravdivé historky o utopeném tanku, opuštěné podzemní továrně, sem tam se našly pod podlahou chalupy nějaké zbraně. Ale to všechno jsem bral spíš přes filtr klukovské fantazie a historickou souvislost jsem nevnímal. Přerušená kontinuita je samozřejmě vidět, zmizelé vesnice, opuštěné hřbitovy, to jsem podvědomě cítil. Trochu se ale zapomíná, že dnes tam vyrostlo už několik nových generací a kraj se opravdu rychle mění k normálu.
Vezmeme-li si krajinomalbu, které se převážně věnujete, z pohledu odjinud, je jisté, že to dnes není příliš trendy žánr. Co vás na ní tak přitahuje?
Pro mě je krajina hlavně místo, které má náladu. Mám rád barvu, hloubku a prostor v obraze. To se jinak než krajinou vyjádřit nedá. Moje krajina ale není jen krajinou, je téměř vždy spojená s člověkem nebo stopami jeho existence. A navíc, česká krajinomalba je fascinující, má dlouhou tradici, spoustu vynikajících autorů a myslím, že se v ní dá stále nacházet něco nového.
Jak byste charakterizoval svůj tvůrčí proces? Pamatuju si na jednu konfrontaci našich pocitů, když jsme se večer po urputném pracovním dni potkali na vernisáži. Trvalo nám, než jsme z hloubky vnitřního světa přeskočili do toho reálného. A celou tu dobu, co jsme v rohu galerie čekali, než se aklimatizujeme, jsme působili trochu jako blázni spadlí z višně…
Maluju pravidelně téměř každý den, v tichu ateliéru, kde se člověk ocitá odříznutý od světa. Pořád je to pro mě fascinující proces – každé ráno kolem deváté začínám rozvržením obrazu, potom přijdou na řadu velké barevné plochy (u krajiny obloha, u figury pozadí), detaily dělám nakonec. A pak přijde chvíle, kdy si obraz začne žít svým vlastním životem a o další zásahy si říká sám. Téměř vždy je těžké z toho procesu vyklouznout a přeladit. Člověk, který přemýšlí v barvách a tvarech, má pak pochopitelně se slovy problém. Vždycky mi to chvíli trvá, než se rozmluvím… A je jasné, že to musíme mít podobné, umím si představit, že když celý den píšete, je pak těžké přeladit z psaného slova na mluvené.
