Jaroslav Rudiš: Balada o panu Zvonkovi a Moskvě

„Jak nemáš Porsche Cayenne, nemáš šanci, to je moskevská úměra. Pro všechny ty krásky ze Salonu krasaty, co jsou tady na každým rohu, seš neviditelnej, odepsanej,“ říká nakonec W., který po Moskvě jezdí metrem.

Moskva je zvláštní město. Někam se řítí, ale těžko říct kam. Evropa. Asie. Veliká Rus. Trochu nelidské a řvoucí monstrum, aréna velkých aut, která spolu hrají přetlačovanou. Všechna mají černá skla, asi tu hrozí neustálé nebezpečí oslnění sluncem. Hlučné, neklidné místo, ale taky hodně inspirativní, protože kontrastní, plné vášní i strachu, město zemětřesení. Lidé jsou trochu zachmuření a nepřístupní, ale když se s někým dáme do řeči, všichni okamžitě pookřejí a jsou milí a rozesmátí. Až na policajty a pomocníky policajtů a pomocníky pomocníků.

Ti jsou všude. Na ulicích. V podchodech. V metru. Ve starých žigulících, v dodávkách s černými skly. A když ne policajti, tak ochranky. Jdeme do jednoho z luxusních nákupních center. Ochranka se nám hned přilepí na záda, jestli nejdeme náhodou krást. Zastavíme se před butikem s luxusním spodním prádlem, díváme se na korzety a podvazky, na všechny ty dekadentní sexy věci, co se líbí víc klukům než holkám. Ochranka dva kroky za námi. Otočím se a řeknu jí z půl metru přímo do obličeje Dobrý den. Ani se nehne. Dívá se někam skrz mě, v uchu štěnici a z ní drát.

Na ulici míjíme podivné vysoké brány, za nimiž jsou dvory, kde začíná šedý, potemnělý, neznámý svět. Dovnitř chodí lidé, šacuje je ochranka, někteří mají průkazky. Kolem brány postávají chlápci v kožených bundách a ušankách, plivou na zem, hned to mrzne, kouří a nervně pozorují okolí. Nikde žádné nápisy. Pak přece jeden. Na zvonku na zdi je napsané jméno: Zvonek. Takže tady bydlí pan Zvonek. Čeká na vaši návštěvu. Moc se těší, až vás pozná. Pan Zvonek. Pan Kafka.

W. nás druhý den bere na výstavu do zasněženého parku. Jsou tu sochy, které po pádu komunismu zmizely z moskevských ulic. Pár Brežněvů, taky Dzeržinskij a Stalin, plastiky tančíků a roztomilé protiletadlové dělo.

Za okny malé hospůdky se tyčí současná Moskva, monstrum stometrové sochy lodi s Petrem Velikým za kormidlem, ztracené v mlze. Tenhle výtvor gruzínského sochaře Zubara Cereteliho je bloudící Moskva. W. nad vodkou vypráví, že sochař ji původně zhotovil k pětistému výročí objevení Ameriky, ale nedokázal ji nikde udat, a tak Kolumba na palubě prohlásil za Petra Velikého a socha se prsí tady.

Na knižním veletrhu v domě umělců je tělo na tělo. Cestou tam si všímám hezké holky v kožíšku s liščí čepicí na hlavě, dost možná vyšlechtěné v Salonu krasaty, jedné z těch mnoha místních manufaktur na nevěsty. Lišku má komplet, včetně dlouhého ocásku.

Čteme na českém stánku. Pár lidí se zastaví a poslouchá, pár si jich dokonce koupí naše knížky. Pak nad davem lidí zahlédnu liščí čepici. Ta holka si kožíšek svlékla, ale čepici si v tom horku nechala. Je vysoká a štíhlá, trochu krásná a trochu pyšná a její liška pluje nad hlavami, třepe ocáskem a najednou to není liška, ale labuť. A dav lidí je labutím jezerem, po kterém hrdě pluje.

Povídám si s překladatelkou knih Milana Kundery. Přeložila i jeden jeho román z francouzštiny. Líčí mi, jak s ní po telefonu procházel slovo po slově. „On je velmi přísný,“ říká.

Z okna nočního hotelu se dívám na nemocnici pro bohaté, kde se snaží penězi obelhat smrt. Vážně nemocným a umírajícím tu prý hraje houslistka, aby jim to šlo líp. Je hodina po půlnoci, trochu sněží. Najednou si všimnu stínu za oknem, dívá se na mě. Sestřička, doktorka, pacientka, smrt, houslistka nebo duch, možná pan Zvonek v ženské podobě. Stojí tam i druhou noc, jen v okně vedle. A pořád se dívá mým směrem.

Rudé náměstí je zasněžené a klouže. Zjištění: v Moskvě se odhrnuje sníh jen na místech, po kterých jezdí auta s černými skly. Fronta dlouhá není. Jen musíte všechno odevzdat. Foťák, tašku, mobil, aby vás třeba nenapadlo rozbít Leninovu rakev a podívat se, jestli je pravda, že mrtvola nemá mozek.

Policajti se nudí a přešlapují, na sobě oteplovačky, všichni kouří. Jdeme podél hrobů pod kremelskou zdí. Člověk se u náhrobků nesmí moc dlouho zdržet, policajti turisty popohánějí, letargicky, ale přesto nějak důrazně, mechanicky jako strojky natažené na neviditelný klíček mávají rukama a ukazují, kudy jít. Jako by šlo jít jinudy.

V mauzoleu jsou další vybledlí policajti a navíc taky podivná ochranka v černých bundách s ruskou trikolorou. Jeden týpek má na zádech nápis Music Underground Movement, to tak nějak sedí, jsme v komunistickém undergroundu. Všichni mají vyholené lebky a připomínají duchy, nic se v nich už dávno nehýbe.

"Tohle je peklo,“ řekne Igor. V chrámu smrti si musíme sundat čepice, zapnout bundy, vytáhnout ruce z kapes. Lenin je jako z vosku. Rudě, ďábelsky nasvícený. Nesmí se tu zastavovat ani mluvit, ale zastavíme se. „On podle mě nemá nohy,“ pošeptá mi Igor a opravdu to vypadá, že tam možná leží jen žlutobledá maska nasazená na nějaké tyčky. Prsty má okousané. Totální horor show. V Rusku přemýšlejí, že Lenina konečně pohřbí, ale předtím určitě objede svět jako turistická atrakce.

Peklo pokračuje i venku. Jdeme podél náhrobků vládců rudých časů. „Pozdravujou tě Češi,“ vzkáže Igor Brežněvovi, kterého sochař vyobrazil i s jeho vášnivým obočím. Stalin má vypouklé uhrančivé oči. Pořád se za námi dívá, mám pocit, že i za roh. Skoro na všech hrobech leží kytky. Jsou to rudé karafiáty. Umělé nebo zmrzlé, na tom se nedokážeme shodnout, ale dotýkat se nám jich nechce.

Před mauzoleem se všichni fotí: mladí, staří a dokonce jedna svatba. Starší paní se hřeje v kožichu ve stejných hnědorudých barvách a má podobně zatuhlý výraz v obličeji jako celá ta hrobka a mrtvý revolucionář. „Usměj se, no tak, usměj se,“ volá na ni její manžel. Nakonec se zadaří.

U Rudého náměstí mrzne potěmkinovská tržnice. Z jedné strany ruské roubenky, z druhé překližka. Prodávají tu babušky, ušanky, ale taky ryby a kaviár. Igor si vše prohlíží. „Neprohlížejte si to, musíte kupovat,“ říká mu prodavačka.

Igor si nakonec kupuje pěkný suvenýr. Takový ten obrázek, který z každého úhlu ukazuje někoho jiného. Zleva to je Putin, zprava Medvědev. A uprostřed splynou do jedné postavy s rybíma očima.

Bloudíme starým i novým Arbatem, tou kdysi bohémskou čtvrtí, kde žil Puškin. I když je hluboko pod nulou, korzo je plné. Krásné elegantní Rusky a jejich bohatí podsadití nabíječi narvaní v kožených bundách. Žena jde, muž vedle ní většinou telefonuje. Přijde mi, že holky tu jsou vyšší než chlápci, ale možná to jsou jen vysoké podpatky jejich velmi vysokých kozaček.

V Hard Rock Café se díváme na flekatý kožíšek Jimiho Hendrixe a kostým legračních upírů z Kiss. Chceme si dát vodku, ale za jednu chtějí co jinde za tři, a tak jdeme. Igor se najednou ztrácí. V krátkém záchvatu paniky mám chvíli strach, že Igora někdo odvezl na návštěvu k panu Zvonkovi. Volám na mobil, nebere to. W. mezi tím vypráví o zavražděných ruských novinářích, co psali proti korupci a pro demokracii, v jedněch novinách mají jejich nástěnku, už jich tam visí osm. Trochu se potím. A pak Igora uvidím. Vychází z malého obchůdku s lahví vodky v ruce a směje se. Vodka se jmenuje Sváteční.

Jdeme dál Arbatem, občas si cucneme a zastavíme se u zdi nářků. Je věnovaná Viktoru Cojovi, frontmanovi skupiny Kino. Jsou tu dva jeho nasprejované portréty, květiny, vzkazy, citáty z textů. Zabil se při bouračce v roce 1990, bylo mu osmadvacet. Kino byla revolta v rámci možností. Existenciální melancholické texty, sound trochu ovlivněný Joy Division a zejména hit Peremen, který se stal soundtrackem perestrojky. Naše srdce potřebujou změnu, zpívá se v něm a ta slova tak nějak pořád platí.

V rozjeté studentské hospodě Žiguli si dáváme sušené ryby. Igor nám ukazuje, jak je správně jíst, má nakonec ruské předky. Vezme rybu, třískne s ní pořádně o stůl, jednou, dvakrát, třikrát, aby vysušení trochu povolilo. Všichni se na nás pobaveně otočí, jsme tu jediní cizinci.

Motáme se opilí noční Moskvou. Naproti znovu postavenému Chrámu Krista Spasitele se krčí malá krásná benzínka z padesátých let. Jenže se k ní nedá dostat. U vjezdu i výjezdu je cedule jednosměrka. Nedá nám to a jdeme dovnitř. Hodná teta za okýnkem nám říká, že na tom není nic divného, že tohle je přece služební benzínka. Takže sem zajet může jen ten, kdo ví, že sem může zajet jednosměrkou. Sem jezdí tankovat pan Zvonek.

Nejkrásnější Moskva je ta dole, v hlubokém podzemí. „Taky proto, že metro stavěl ďábel,“ říká Igor. A naše průvodkyně N. dodává, že i tisíce muklů a komsomolců a všichni zadarmo. Energická N. je v opozici, bojuje za demokratické Rusko a jen letos tři dny strávila ve vazbě. Dobře ví, co je pan Zvonek zač. Cestou metrem vypráví o mizejících a umírajících nezávislých novinářích, o autoritářském Putinovi, o soše Majakovského, u níž se konaly pravidelné demonstrace až do doby, než ji město nechalo obehnat stavebním plotem. Prý tu stavějí podzemní parkoviště, ale všichni vědí, že to je blbost, protože dole se kroutí tunely metra.

Stanice jsou jako paláce. Krásné, blyštivé. Na nádražích jsou lavice a na nich posedávají chudé stařenky. Nahoře je zima, tady teplo. A také hejna holubů.

Kolem se valí vlaky, davy lidí a čas. Ten umí zastavit jen děžurné, tety v zelených uniformách sedící v budkách pod jezdícími schody. Dívají se nepřítomně před sebe, skrz stěny tunelů, skrz střeva města, vidí někam na druhou stranu. Jejich budky jsou bubliny, které je chrání před světem. Zkoušíme ty strážkyně času zdravit. Každá čtvrtá trochu zareaguje, některé se té náhlé intimity až leknou. Každá dvacátá nám zamává. A každá čtyřicátá se opravdu usměje. A každá sedmdesátá děžurná je chlap. Který z nich je asi tak pan Zvonek?