Jaroslav Fiala: Lidská práva v tísni

Hned následující den vtrhla do guatemalské vesnice jménem Dos Erres vládní jednotka, podléhající Monttovi, a povraždila tu přes dvě stě lidí. Vojáci rozřezávali ženám břicha, mužům rozbíjeli hlavy těžkými kladivy a těla obětí naházeli do studny.

Jméno Efraín Ríos Montt dnes většině Čechů nejspíš nic neřekne. Patří bývalému guatemalskému prezidentovi, za jehož vlády v letech 1982–1983 probíhala politika „spálené země“ účelově zdůvodněná bojem proti komunismu, v němž řadové civilisty zabíjely guatemalské eskadry smrti dotované a podporované americkými vládními kruhy. Dodejme, že v Guatemale a dalších latinskoamerických zemích, kde vládly proamerické režimy, byly v tehdejších dobách zavražděny desítky až stovky tisíc lidí.

Guatemala je jedním z mnoha příkladů, kdy jsou lidská práva hrubě porušována těmi, kteří se na ně hlasitě odvolávají. To není jen otázka pokrytectví nebo morálních dilemat. Tento rozpor přináší i praktické důsledky. Nabízí se totiž otázka, zda nebyla lidská práva zdiskreditována. Nesměřuje globální lidskoprávní experiment ke svému konci?

Na první pohled je paradoxní, že války vedené v epoše lidských práv patří k těm nejbezohlednějším. Navzdory nejrůznějším moderním technologiím a „chytrým bombám“ v nich trpí hlavně civilní obyvatelstvo. Zatímco v roce 1900 převyšoval počet mrtvých vojáků mrtvé civilisty v poměru osm ku jedné, na konci 20. století se tento poměr obrátil – osm mrtvých civilistů na jednoho vojáka. Toto zjištění však ve skutečnosti až tak překvapivé není. Politický filosof Carl Schmitt by zřejmě namítl, že přesně tak to dopadá, když se války zdůvodňují „lidskými právy“. Umožňuje to totiž jedné z válčících stran označit protivníka za nelidskou zrůdu, proti níž je dovoleno vše.

Francouzský anarchista Pierre-Joseph Proudhon napsal, že když stát tvrdí, že vede válku ve jménu „lidstva“, je to od něj prachsprostý trik. Jen si tím snaží uzurpovat univerzální nároky proti svému nepříteli, což je zvlášť užitečné při mocenských výbojích. Schmitt dodává, že pokud jedna strana válčí ve jménu „lidstva“, osobuje si právo rozhodnout, kdo ještě patří k lidem a kdo už ne. Zatímco jedni se prohlásí za vtělení dobra, druzí jsou z lidstva vyloučeni. I ti největší humanisté pak mohou hájit zcela nehumánní zvěrstva.

Například anglický filosof Francis Bacon kdysi označil domorodé indiány jako kanibaly, kteří stojí „mimo lidstvo“, a nemají tudíž žádná práva. Podobně jako americký ministr války Henry Knox, jenž psal o „totální likvidaci indiánů“. Násilí ovšem probíhalo v rámci „humanistické mise“, která spočívala v nadčasovém úkolu Ameriky „civilizovat svět“.

Tomáš G. Masaryk zase v knize Světová revoluce popsal první světovou válku jako boj Západu, „vedoucího ohromnou většinu člověčenstva“, proti „tmářskému Německu“. Šlo údajně o zápas humanity, jež hájí „respekt k člověku“ a „právo na samostatnost všech národů“ proti silám „středověké světové theokracie“. Podobné výroky však zakrývaly licoměrnost ohledně „respektu k člověku“ v koloniích. Imperiální Německo podle Masaryka stálo proti demokratickým silám Ameriky, Británie a Francie, jenže v impériích těchto zemí žily milióny lidí, kteří na vlastní kůži poznali koloniální vykořisťování založené na nadřazenosti kultur a ras. A neméně absurdně se v roce 1914 německý císař Vilém II., anglický král Jiří V. a ruský car Mikuláš II. – což byli všichni bratranci – navzájem osočovali z nelidskosti, aby přesvědčili vojáky v zákopech Velké války, že právě oni umírají za civilizaci a humanitu.

Situace se změnila ve světle zločinů nacismu a holocaustu. Válka, která měla zastavit dosud nejhorší zvěrstva, jaké lidstvo poznalo, dala boji za záchranu humanity legitimnost. Mezinárodní společenství se pak na univerzálních lidských právech shodlo po roce 1945, i když to byly hlavně západní státy, které se na ně odvolávaly. To neznamená, že koncept lidských práv byl od začátku špatný a představoval jen vnucování západní kultury ostatním. Uznal morální rovnost všech lidí a poskytl kritický horizont odpůrcům bezpráví v sociálních hnutích. Ohlas našel hlavně u východoevropského disentu, i když nejen tady. Jeho legitimnost však byla časem narušena.

Po konci studené války začaly do roušky lidských práv halit svou rostoucí moc Spojené státy, příkladné v tom směru byly akce NATO proti Jugoslávii v roce 1999, prováděné bez přímého mandátu OSN. I tehdy bylo proti „nelidským zrůdám“ (Srbům) dovoleno skoro vše. Jak napsal týdeník Respekt: Masivní útoky NATO, jež by Srbsko srazily na kolena… a zničily jeho ekonomiku, by snad nakonec mohly u obyvatelstva vyvolat reakci proti neústupnému Miloševičovi… Právě na náladách těchto lidí, na zármutku matek, kterým syny pošlou z Kosova v plastikových pytlích, na vzteku dělníků, kterým místo mzdy dají bezcenné papíry, na zoufalství důchodců, kteří nedostanou půl roku své penze, by západní strategie měla stavět.

Lidská práva sloužila pro USA jako alibi, čímž ztrácela svůj původní kredit. Když Václav Havel obhajoval „humanitární bombardování“, prohlásil, že Západ musí „zastavit zlo“, a dovolával se lidských práv, které údajně představovaly „vyšší právo“ s kořeny „mimo vnímatelný svět“. Kosovští Albánci tak byli zredukováni na pouhé oběti zlých Srbů – podobně jako měli být Iráčané „osvobozeni“ od diktatury Saddáma Husajna. Jenže argument „my jsme Západ, a i když zabíjíme, stále jsme nejlepší“ už nefunguje.

Co například spojuje státy jako Izrael, USA a Filipíny? Jak připomíná harvardský právník Eric Posner, jsou to časté mimosoudní popravy a mučení. Mučení je, píše Posner, „hojně“ praktikováno v třiadevadesáti zemích světa (včetně Řecka a Japonska) a „příležitostně“ v pětašedesáti zemích (včetně Francie a USA). A pokud lidská práva porušují ti, kteří se jimi zaklínají, znamená to, že pro ně slouží jako klacek na ostatní.

Statisíce obětí irácké války a rozvrácený Blízký východ tuto účelovou hru rozkryly naplno. Pokud se samy Spojené státy uchylují k mučení podezřelých z terorismu, věznění lidí na Guantánamu bez soudu, masivním odposlechům a odmítají Mezinárodní trestní soud v Haagu, podkopávají tím nejen praxi, ale i samotnou myšlenku lidských práv. A taková situace je pro lidská práva zhoubná. Ničí totiž jejich emancipační potenciál. Jak konstatuje francouzský filosof Jacques Rancière, lidská práva se už nechápou jako práva určitého „lidu“, politického subjektu, který za ně aktivně bojuje, ale jako práva pasivních – a selektivně vybraných – obětí. Výsledkem jsou politické, vojenské a ekonomické intervence velmocí do zemí dle jejich výběru ve jménu obrany lidských práv.

Svévolnost, s níž s lidskými právy zacházejí velmoci, znehodnocuje jejich obsah. Nicméně podobný efekt má i přehlížení sociálních práv. Individuální práva a svoboda podnikání byla u nás po roce 1989 postavena do jakéhosi absolutního protikladu vůči solidaritě. Obrovsky narostla nejistota, byla oslabena společenská soudržnost a solidarita se postupně ocitla v troskách. Právě to má řadu nebezpečných důsledků, včetně rostoucí xenofobie a rasismu, které ventilují hněv a sociální frustraci proti nejslabším.

Co se stalo s lidskými právy v ostře individualistické společnosti, kde lidé bojují na nejistém pracovním trhu? Když se z člověka stane „lidský zdroj“, jaká má vlastně práva? A k čemu to vede? Nemusíme chodit pro příklady až do takzvaných rozvojových zemí. Stačí se podívat na situaci v České republice. Jak totiž ukazuje zpráva Konference OSN o obchodu a rozvoji z roku 2013, zahraniční korporace si u nás přišly na největší zisky na úkor zaměstnanců v rámci celého vyspělého světa. Co se týče návratnosti investic pro zahraniční firmy, Česká republika na tom byla podobně jako Bolívie, Zambie či Rusko. Co to konkrétně znamená? Že odliv peněz z naší země je masivní – na úrovni chudších států se zkorumpovanými elitami. Připomeňme si také, že Česko je extrémně zatížené mezinárodními arbitrážemi a patří k nejžalovanějším zemím na světě. Ať už záměrně, nebo z neschopnosti naše elity upřednostňují spíše zájmy velkého byznysu než práva řadových obyvatel a zaměstnanců.

Otázka, jak tato situace ovlivňuje českou společnost, se dosud zkoumala jen minimálně. Patrně ale souvisí s koncem jednoho velkého snu devadesátých let. A sice, že se staneme prosperující západní zemí s vysokým životním standardem. Dnes víme, že ani čtvrtstoletí po pádu železné opony nestačí, aby se platy na obou jejích stranách přiblížily. O tom, že ve společnosti roste bezpráví, svědčí i údaj, který před časem spočítala OECD: samoživitel se dvěma dětmi žijící v Česku by musel s minimálním platem pracovat šestnáct hodin denně, aby se vymanil z chudoby. Česko v tomto ohledu suverénně vede nad mnoha dalšími státy, což je důsledek toho, že naše minimální mzda patří dosud k nejnižším v EU. Tento údaj znamená, že člověk, který u nás spadne pod hranici chudoby, má jen minimální šanci z ní vybřednout. Můžeme se sice stále těšit z toho, že ve srovnání se zahraničím u nás v bídě končí menší procento obyvatel. Jenže většina z těchto lidí se stává občany druhé kategorie a je k chudobě odsouzená už doživotně.

Jinými slovy: zisky nadnárodních firem rostou jen na úkor společnosti. A pod oficiální rétorikou lidských práv se často skrývá nepřijatelná praxe. Podle Všeobecné deklarace lidských práv OSN má mít každý člověk právo na takovou životní úroveň, která zajistí zdraví a důstojný život jemu i jeho rodině. Také má mít právo na uspokojivé pracovní podmínky, ochranu v nezaměstnanosti, odpočinek a rozumné vymezení pracovní doby. Tato práva jsou však (nejen) u nás dlouhodobě mrzačena.

Podobné případy existují po celém světě. Padesát miliónů Američanů žije bez zdravotního pojištění a je jim upíráno právo na lékařskou péči. Ekonom Joseph Stiglitz upozorňuje v knize The Price of Inequality, že západní země dosahují míry sociálních nerovností, která je jednoduše nepřijatelná. A tyto nerovnosti znehodnocují i politická práva, jelikož chudnoucím a přepracovaným lidem brání v účasti na veřejném životě.

Dnes navíc USA a EU připravují dohodu TTIP (Transatlantické obchodní partnerství), jež může boj za vyšší mzdy nebo lepší pracovní podmínky napadnout jako překážku „volnému obchodu“. Stiglitz označuje TTIP jako tajný korporátní převrat, jelikož velké firmy by díky ní mohly napadat rozhodnutí demokraticky zvolených vlád v otázkách ekologie, sociálních práv, kvality potravin a podobně. Evropa se tak může změnit v prostor, kde demokracie slouží hlavně k vytváření zisků nadnárodních firem.

TTIP přitom není jen dohoda, která má podpořit velké korporace. Má také své geopolitické cíle. USA se snaží vytvářet bloky, které budou nejen pod jejich hospodářskou kontrolou, ale zároveň obklíčí země, které považují za své rivaly. Ekonomické NATO, jak TTIP přezdívá Hillary Clintonová, může z geopolitického hlediska přispět k odříznutí EU od Ruska, přičemž Rusko dnes výrazně posiluje své mocenské postavení. Hrozí nám tedy nové rozdělení světa do znepřátelených bloků?

Naléhavá otázka zní, zda idea lidských práv má – navzdory všem selháním – stále budoucnost. Americký historik Samuel Moyn v knize The Last Utopia: Human Rights in History tvrdí, že šance existuje, pokud se dokážeme poučit z minulosti. Upozorňuje, že lidská práva se reálně prosadila teprve nedávno – v sedmdesátých letech, kdy ztrácel legitimitu sovětský systém, skončila víra v reformní komunismus a další politické utopie. Lidská práva nabídla v tomto vakuu utopii novou – antipolitickou.

V korodujících východoevropských režimech dávala antipolitika lidských práv smysl. Jak píše historik Tony Judt, stavět se „nad“ nebo „mimo“ politiku byla správná politická volba. Oficiální politika v autoritářských státech totiž byla pouhou fasádou pro legitimizaci holé moci. A její obcházení pomocí lidských práv odhalilo násilné jádro režimu. Jenže takovou zkušenost nejde zevšeobecnit. Antipolitika sice byla užitečná pro „bezmocné“, ale může být katastrofální, pokud se stane nástrojem mocných.

Zmíněný Samuel Moyn navrhuje řešení, které označil jako „realistickou utopii“. Lidská práva sice přišla o svou jedinečnost, ale to neznamená, že se jich máme vzdát. Proč jim nepřiznat jejich politickou zaujatost či „stranickost“? A nepřizpůsobit je aktuálním problémům? Jestliže disidenti v minulosti bojovali hlavně za politická práva (právo na svobodu projevu či svobodné volby), dnes jsou klíčová práva sociální.

Historie dělnického hnutí ukazuje, že při střetu s neregulovaným kapitalismem nestačí požadavek dodržování formálních práv – tím se nezmění nespravedlivé vlastnické vztahy. I když jsou občanské svobody nebo rovnost před zákonem důležité, rostoucí sociální nerovnosti je znehodnocují. A bohatí pak zásadním způsobem ovlivňují politickou sféru. Lidé jako Zdeněk Bakala nebo Rupert Murdoch mají samozřejmě nesrovnatelně lepší možnosti využívat svobodu slova než řadový zaměstnanec nebo antirasistický aktivista.

Lidská práva také vždy fungovala v určitém kontextu. Moyn ukazuje, že i když byla formálně zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, jejich vliv se reálně projevil až v souvislosti s konkrétními potřebami, v první řadě při obraně individuálních práv proti autoritářským státům. Tento přístup bychom však mohli rozšířit a lidská práva aktualizovat. A pohnout se od individualismu ke kolektivním právům. Jinými slovy, lidská práva mohou sloužit jako východisko při hledání odpovědí na otázky, jaký druh společnosti vlastně chceme, jak omezit zbožní formu práce nebo jak demokratizovat ekonomiku.

Existence daňových rájů, ponižující pracovní podmínky, státy jako Česko, které v zájmu velkého byznysu dělají ze svých obyvatel otroky – to vše je důsledkem převahy velkých vlastníků, kteří si pro sebe úspěšně přizpůsobují pravidla globální ekonomiky. Internacionalismus velkého kapitálu totiž stále nebyl konfrontován s internacionalismem práce. Nemohla by lidská práva napomoci k nové třídní solidaritě? To zatím nevíme. Jisté je podle všeho jen to, že ve své antipolitické verzi uspět nemohou.

Esej je z knihy Lidská práva: (ne)smysl české politiky?, která právě vychází v nakladatelství SLON a shrnuje loňskou debatu o lidských právech odehrávající se i na stránkách Salonu či Práva. Sborník se křtí dnes 10. prosince od 19.00 v Knihovně Václava Havla.