Japonština neexistuje. Sloupek Štefana Švece

První podezření jsem nabral z knížek. Kupuju si knížky na kila prostě proto, že je chci mít. Bez naděje, že bych si je kdy mohl přečíst. Už už jsem dával za pravdu manželce, že jsem prostě šílenec, ale pak jsem se dozvěděl, že japonština má pro mou vášeň slovo – tsundoku. „Nenadávej,“ řekl jsem ženě, „a pomoz mi vyklidit z kredence zbytečné nádobí. Potřebuju místo pro tsundoku.“

Záhy jsem zjistil, že v japonštině existují další výrazy pro superužitečné věci, které jiný jazyk nedokáže pojmenovat. Tak třeba kincugi je umění rozbitých věcí. Pokud sem tam něco rozflákám a pak to kanagonem slepím tak, že je šev vidět z druhého konce fotbalového hřiště, nejsem nešikovný. Praktikuji umění kincugi, které se viditelnými ranami věcí chlubí.

Nebo akogare. Když čtu knížku od Daniela Majlinga a chci umět psát jako on, případně když vidím Brada Pitta a chtěl bych být podobně mužný a úchvatný, tak mnou necloumá bohapustá závist. Jen přirozeně vstupuji do stavu akogare – aspirace být jako někdo jiný. A hned se cítím líp.

Postupně se ke mně originálně přesných japonských slov začalo dostávat čím dál víc. Kanpeki označuje situaci, která je tak skvělá, že už nemůže být lepší. Kogaraši je studený podzimní vítr, co nám připomíná, že se blíží zima. Komorebi jsou sluneční paprsky, prosvítající skrz listy stro­mů.

Až při stodvacátém zapsaném slovu jsem si uvědomil, že to vše musí být vymyšlené. Přece nemůže existovat jazyk, který je o tolik jemnější a přesnější než jazyky jiné. Japonština je prostě krycí název pro množinu výrazů, pojmenovávajících skutečnost v nové hloubce. A jako takovou ji lze libovolně rozšiřovat.

Obohacovat japonštinu není nijak těžké. Když si uvědomíte nějakou novou, nepojmenovanou skutečnost, prostě jí přiřadíte libovolné slovo, ve kterém jsou sykavky a sem tam k, g, h a r. Touha psát zprávy půvabné kolegyni z práce pak může být třeba haga­re a bolest kostrče z dlouhého sezení na kancelářské židli šimizu.

Někteří z vás se možná domnívají, že japonština vymyšlená není, protože jste přece byli v Japonsku nebo potkáváte Japonce. Pro vás mám, přátelé, jednoduchou otázku: Opravdu věříte, že ti drobní, štěbetaví, fotící lidé mluví jazykem, který má slovo pro tajný žaludek, co se v přejedeném člověku objeví, když na stole přistane dezert? To slovo je becubara.

Japonci ve skutečnosti musejí mluvit nějakou úplně jinou řečí. A vám, kteří jste kvůli existenci Japonska a Japonců naivně uvěřili v japonštinu, budu říkat sežeri.