Článek
Kdo všechno může přijít na faru v Žakovcích?
Kdokoli v jakémkoliv duševním či fyzickém srabu. Dostane střechu nad hlavou, postel, jídlo, ošacení. Jedna z podmínek je nicméně nula promile alkoholu v krvi. Někdo to nevydrží, ale vždycky se pak může vrátit a zkusit to znovu. Třeba elektrikář Petr se vrátil jedenáctkrát. Ne každý člověk na okraji však o Mariánovu pomoc stojí. V Popradě jsme točili na nádraží a ptali se bezdomovců na lavičkách, proč nejdou na faru. Říkali, že na ulici mají svobodu.
Přitom ve vašem filmu zazní, že Marián Kuffa učí lidi svobodné vůli.
Svobodná vůle v tomhle případě znamená říct si, že vydržím a třeba nebudu chlastat. Každý člověk, i rebel, potřebuje vnitřní řád, jinak by nemohl fungovat. Tamní řád jsme přijali i my. Začínalo se ranní mší, která byla povinná a které jsme natočili kilometry. Mariánova kázání se ti zaryjí někam hluboko pod kůži, ať chceš či ne. Káže totiž přes osobní příběhy lidí z fary, navíc uvolněným, spontánním, energickým stylem, který by mu mohl leckterý kolega závidět. Pamatuju si, že jednou kázal mladým klukům a holkám. Okamžitě si je získal, ale v kostele sedělo taky šest kněží, kterým postupně tvrdly rysy…
Po mši se jde na snídani a pak Marián rozděluje práci, což je taky šílené. Jak každý den zaměstnat takovou spoustu chlapů? Dnešní žakovecká fara je poměrně složitý a velký konglomerát různých budov a přístaveb. Marián ji vybudoval vlastníma rukama z ruiny, kterou dostal po skončení studií. Začal ji opravovat s několika bezdomovci, pak se pomalu objevovali další a další. Je to malý stát ve státě. Chovají prasata, kozy, krávy, chodí se na pole, sázejí se brambory, stromky, chlapi vyrážejí na dřevo nebo na bouračky, což je pro tyhle lidi skvělá činnost, protože občas svou zlobu a frustraci rozmydlí krumpáčem.
Marián Kuffa je takový náčelník, chlapák. Do představy kněze s kolárkem má opravdu daleko.
Kolikrát se stane, že přijde nový člověk a ptá se, kde máte faráře, chtěl bych s ním mluvit. A Marián zatím stojí vedle něj – v zablácených botách a vaťáku zapatlaném od cementu. Ve filmu o sobě v jedné výpovědi říká, že má povahu bojovníka. Je jasné, že intelektuál by těch dvě stě padesát alkoholiků, narkomanů, bezdomovců, domováků a domovaček či holek z ulice nezvládl. Rád taky jezdí na koni. V létě z něho spadl, a protože je Vinnetou a Vinnetou nechodí na rentgen, odmítl vyšetření a skončil v nemocnici se zničenými zády, mluvilo se o operaci páteře. Na těle se mu podepsalo i to, že dvacet let tahal pytle s cementem, protože práci nejen řídil, ale zároveň i sám dost tvrdě makal. Ještě o Vánocích se nemohl zvednout na nohy… Naštěstí fara dnes už nestojí jen na něm, pomáhají mu bratr, synovci, o týrané ženy s dětmi a ženskou část se stará matka představená se sestrami a sociálními pracovníky.
Jak dlouho lze na faře bydlet?
Někteří tam jsou deset let, jiní odejdou po měsíci. Zároveň na základě zkušeností a vnitřní intuice Marián velmi dobře odhadne, kdo by potřeboval zůstat ještě pár týdnů nebo měsíců navíc. Mnoho lidí se totiž přes zimu na faře ohřeje, na jaře se oklepou, vyletí jako vlaštovky – a v prvním městě spadnou na zadek. Třeba jako bezdomovec Šaňo, který si v poslední scéně našeho dokumentu myje nohy v umyvadle na záchodě u benzinové pumpy. Odešel předčasně, vrátil se ve stavu hrůzy, musel do nemocnice, kde po krátkém čase zemřel. Bylo mu jednačtyřicet let.
Kolik z vašich zážitků jste zvládla vtělit do výsledného dokumentu?
Spoustu věcí jsem tam nedala, abych někomu neublížila. Kde končí film, pokračuje život a je jednoduché jim to podělat. Dokumenty se dají jistě točit a pak sestříhat tak, aby byly co nejatraktivnější, a tím pádem divácky „zajímavější“. Ale to není poselstvím toho mého.
Marián Kuffa ve filmu Opři žebřík o nebe (režie: Jana Ševčíková, 2014)
Snímek je v kinech s podtitulem O smyslu oběti. Jak tomu rozumět? Nenašel Marián Kuffa naopak smysl svého života?
Ano, našel, ale zároveň je to normální chlap, který silně touží po rodině, ženě, dceři. Přinesl oběť tím, že se toho všeho coby kněz zřekl. Jako ženská jsem cítila, jak moc mu to chybí. Když jsem se rozhodla dělat dokumenty, taky jsem si řekla, že nebudu mít rodinu, ale pak jsem si uvědomila, že právě protože chci točit o lidech, potřebuju zkušenost mámy k úplnému prožití života.
Ve filmu Marián říká, že je mu někdy smutno, že rodinu nemá: Když jedu na koni sám po lese, tak vyjednávám s Ježíšem. Ježíši, Davidovi jsi odpustil, tak co bys dělal se mnou? Já jsem taky jenom člověk a ty víš, jak bych je měl rád. A najednou přijde rozumový blok. O čem přemýšlíš? To nemůžeš, protože když to pustíš, tak je to jako s koněm. Už ti neslouží, ale zotročí si tě. Nebo tě zabije. S myšlenkami je to stejné, musíš je hlídat, ale stejně tě to napadne.
Slovo oběť možná není přesné, nebo spíš si pod ním každý představí něco jiného. Podle mě je schopnost obětovat se základní vlastností člověka, jde o to, dát ze sebe pro něco nebo pro někoho něco navíc. Oběť znamená lásku, naplňuje a je pozitivní. Oběť bez lásky neberu.
Takže jste se obětovala filmu?
Ne. Pro mě je film stav bytí. Nekončí to pro mě natáčením, postavy ze svých dokumentů mám pořád v sobě. Ale filmu jsem obětovala spoustu času, to ano. Jenomže bez toho to nejde, aspoň ne mně. Já ani rozhovory netočím tak, že bych přišla a rovnou zapínala kameru. Potřebuju ty lidi už trochu znát, protože člověka je možné strašně lehce ranit. A když skončím, nikdy neuteču. Dáme si cigáro a povídáme si dál, jenom tak, bez kamery. I v Opři žebřík o nebe mi čas otevřel ty, kteří se zprvu ostýchali. Jako kluka, co předtím strávil sedmnáct let na samotce. Za tu dobu se některé rozhovory stávaly zpovědí. Neříkám, že není možné natočit dokument za jeden den, když máte tomu odpovídající téma. Jenomže já si vybírám lidi, ke kterým je těžké se dostat. Natáčení na faře v Žakovcích jsme dokonce prodloužili o rok. A bylo to dobře, některé příběhy se naplnily.
Co říkáte na to, že jednou z podmínek pomoci na žakovecké faře je přijetí Ježíše?
Marián je katolický kněz, co od něj chcete. Kdyby byl rabín nebo muslim, nabídne zase jinou cestu. Bible je pro něj podstatná, navíc nemá moc času na jednotlivce, tedy udělá si ho, když někdo potřebuje, ale aby mu každý den klepalo na dveře dvě stě padesát lidí… I proto je účast na mši povinná. Ti, co se dostanou až na faru, jsou často ze sociálních průserů, mámu tátu nepoznali, vyrostli v děcáku a Marián jim nabízí lásku přes Krista. Je to prostě jeho způsob. Navíc na Slovensku, především na východě, je chodit do kostela normální.
Jste věřící?
Ano, ale – jak bych to řekla – otevřená. Nakonec duchovno je jenom jedno. V křesťanství jsem jen nejvíc doma.
Supluje žakovecká fara sociální systém?
Svým způsobem ano. To třeba zaujalo mladé diváky na festivalu ve Varech. Znám pár kluků, co vystudovali na kněze, ale nevím o nikom, kdo by na své faře takto pomáhal lidem v nouzi. Přitom spojení služby s vírou je to nejlepší, co církev může člověku nabídnout. Kupříkladu kněz Václav Malý řekl, že před Mariánem Kuffou smeká pro to, s jakou vstřícnosti, ale také s jakým řádem a přísností vede ty, kteří se ocitli na scestí. Neustále se pohybovat v tomto prostředí a vlévat naději, ukazovat cestu dopředu by prý on sám nedokázal.
Filmy točíte s několikaletým odstupem. Jsou pro vás jednotlivé snímky životními, intelektuálními, duchovními mezníky?
Houby mezníky, patníky! Pro mě je každý nový film prostě patník u mé cesty. Jsem zvyklá chodit s báglem na zádech, spát kdekoliv, viděla jsem spoustu zemí a každá byla krásná, hlavně díky lidem, které jsem tam potkala.
Mám taky veliké štěstí na spolupracovníky, s kameramanem Jaromírem Kačerem dovedeme po čtvrtstoletí, co spolu děláme, i perfektně mlčet. Jaromír si navíc dokáže odměnu vybrat během samotného natáčení ještě v jiné než finanční rovině. Umět čerpat z příběhů a obohatit se i jinak než penězi, to dnes dokáže málokdo.
Kam ta vaše cesta vede?
Bůh ví. Navíc ty patníky stojí u cest, kterými jsem kolikrát vůbec nechtěla jít. Všechno není jen pozitivní a průsery budou vždycky, ale musíte pořád jít. A když někam přijdete, nabídnout kus sebe.