Esej historika Jana Rychlíka: Socialistické Československo jako součást našich dějin

Záleží přitom jen na nás, která budeme považovat za důležitá, a vybereme je proto na čelné místo vytvářeného příběhu, a která naopak zařadíme na jeho okraj, anebo je jako nepodstatná z příběhu vyřadíme.

Většina moderních evropských národů, jak je dnes známe, se zformovala v 19. století. Tehdy si také vytvořily své národní příběhy, což je v podstatě vyprávění o vlastní velké minulosti, s nímž se potom většina příslušníků daného národa ztotožní. Jednotlivé osobnosti i události příběhu jsou tedy konsenzuálně hodno ceny buď kladně, anebo záporně. Národní příběh je pak kodifikován a současně petrifikován prostřednictvím školní výuky, národní literatury a obecně umělecké tvorby.

Současnost se v tomto národním příběhu jeví jako logické vyústění minulosti, ale protože dějiny ve skutečnosti nemají konec, zařazují se do národního příběhu postupně i tzv. soudobé dějiny, to jest výsek té části minulosti, která bezprostředně předchází současnosti a kterou velká část obyvatelstva zná z vlastní zkušenosti nebo alespoň z vyprávění rodičů či prarodičů.

To ovšem působí při konstrukci příběhu permanentní problém: jestliže totiž ohledně hodnocení událostí dávné minulosti a jejich protagonistů panuje u naprosté většiny příslušníků národa zpravidla konsenzus, do „žitých dějin“ se promítají osobní zkušenosti, které jsou často s utvářeným konsenzem v rozporu.

Problém má samozřejmě i svou politickou stránku: bez alespoň minimálního konsenzu, co bylo v naší minulosti „dobré“ a co „špatné“, se národní společenství rozpadá. Kromě toho právě z určitého konsenzu v hodnocení událostí nejnovějších dějin vyvěrá legitimita stávající vládnoucí moci.

Období socialismu, které dnes podle vzoru západních politologů označujeme jako „období komunistické diktatury“, patří nepochybně k důležitým etapám našich nejnovějších dějin.

Před rokem 1989 vyplýval pohled na toto období z marxistické filosofie dějin, která byla prohlášena za vědeckou, a tudíž jedinou správnou. Základní osou této filosofie dějin je „nevyhnutelný“ vývoj lidské společnosti od společnosti prvobytně pospolné, v níž neexistovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a tedy ani sociální třídy, přes společnost otrokářskou, feudální a kapitalistickou, kde najdeme soukromé vlastnictví, a tudíž i antagonistické třídy, až k socialistické společnosti, jež je už opět bez antagonistických tříd a bez soukromého vlastnictví. Socialismus byl prezentován jako první stadium příští zcela beztřídní komunistické společnosti, která měla být jakousi „konečnou stanicí“ lidského vývoje.

Není úkolem tohoto eseje polemizovat s marxistickým pojetím dějin, je ale nutné zdůraznit jednu věc: v dějinách nic nevyhnutelného neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli. Neexistuje tedy ani nevyhnutelný vývoj lidstva k socialismu či kamkoli jinam.

Nicméně z přijetí marxistické koncepce vyplývalo pro naše dějiny následující: skutečnost, že v Československu v roce 1948 zvítězil socialismus, byla ipso facto tak epochální, že případné nedostatky socialistického systému (politické procesy, perzekuce skutečných či zdánlivých odpůrců, porušování základních lidských práv) nepadaly vlastně na váhu, a nebylo proto ku prospěchu věci (tedy socialismu) o nich mluvit.

Socialismus byl současně prezentován jako vítězství „dobra nad zlem“, naplnění dávných tužeb „prostého lidu“ po sociální spravedlnosti. Proto se také věc socialismu stala okamžitě věcí „všeho lidu“ – pravda, až na zbytky poražených vykořisťovatelských tříd. 25. únor 1948 byl jakýmsi „rokem nula“, zlomovým bodem, kdy nastává nová a šťastná etapa našich dějin.

Byl zde ale metodologický problém: dějiny lidstva Marx označil za dějiny třídních bojů a nyní, po vítězství socialismu, už žádné takové boje (údajně) nebyly. Socialismus byl tak vlastně „koncem dějin“. Pro marxistické historiky nebyl problém popisovat (byť značně zkresleně) samotné vítězství komunistů v únoru 1948, problémem bylo podání následujících čtyřiceti let, protože probíhající konflikty a zápasy se do marxistické koncepce prostě nevešly, resp. nebylo možné o nich vůbec psát.

Po celou dobu existence komunistického režimu existovala ovšem i paralelní podání dějin poválečného Československa, která žila především v řadách poúnorové emigrace. V tomto příběhu byl 25. únor 1948 protistátním pučem, který zlikvidoval demokratický systém a nastolil vládu teroru. Také posrpnová emigrace si vytvořila svůj vlastní příběh, který vycházel z reformního hnutí a odkazu roku 1968. A to necháváme úmyslně stranou vývoj slovenského národního příběhu, který byl s ohledem na ľudáckou emigraci spjatou s válečným slovenským státem značně odlišný. Do jaké míry tyto paralelní narace ovlivňovaly formování vidění doma, těžko říct, nicméně minimálně u části obyvatelstva ohlas nepochybně měly.

Každý nový režim se snaží legitimizovat negativním vymezením vůči režimu předcházejícímu: po roce 1918 byl vytvářen mýtus o „třistaleté porobě českého národa“, po roce 1948 byla zase úmyslně v nejtemnějších barvách líčena bída první republiky. A uvedený mechanismus nemohl být logicky jiný ani po roce 1989.

Po krátkém a celkem nesmělém pokusu navázat na reformní období roku 1968 se nový příběh o období socialismu vytvořil právě na zásadách blízkých pohledům poúnorové emigrace, tedy na bázi antikomunismu přizpůsobeného ovšem politickým potřebám nového establishmentu.

Období 1948–1989 (s určitou omezenou výjimkou let 1968–1969) bylo najednou prezentováno jako jakási „černá díra“, vybočení z důsledně demokratické linie, kterou se Československo vydalo již při svém vzniku v roce 1918. Byla zastírána skutečnost, že hlavní parametry komunistického režimu byly ve skutečnosti nastaveny hned v roce 1945, a ne až o tři roky později. Nový národní příběh rovněž značně přeexponoval rozsah a význam tzv. třetího odboje, aktivního odporu proti komunistickému režimu po roce 1948. Pro období normalizace, kdy až do druhé poloviny osmdesátých let kromě Charty 77 v Československu žádné viditelné protirežimní aktivity neexistovaly, vznikl obraz šedé zóny bojující ve skrytu pomocí jakési pasivní rezistence proti bolševikům.

Především polistopadová publicistika vytvářela obraz „národa bojujícího“ (či spíše: obou našich národů bojujících), který „až na pár komunistů“ zločinný režim nikdy nepřijal a stavěl se mu na odpor. Počet odpůrců komunistického režimu a „protikomunistických pasivních bojovníků“ rostl přímo úměrně času uplynulému od listopadu 1989, až se nakonec limitně přiblížil celkovému počtu obyvatel. Také konkrétní projevy odporu byly stále širší a širší: zahrnovaly časem například i neúčast na brigádě či průvodech.

Šlo vlastně o jakýsi „remake“ obrazu (údajného) masového odporu Čechů proti nacistické okupaci, který byl vytvářen po roce 1945. Tehdy také pomalu každý, kdo za války načerno porazil prase, vydával tento čin za odbojovou aktivitu způsobující třetí říši vážné zásobovací potíže.

Samotná „sametová revoluce“ pak vyznívala jako logický návrat k demokracii, normálnímu evropskému kapitalistickému státu, tedy opět jako „vítězství dobra nad zlem“.

Není asi třeba říkat, že takto podávaný obraz období socialismu byl neméně falešný a zkreslující jako pohled, který nám byl podáván před listopadem 1989.

Polistopadový narativ totiž mimo jiné zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí tehdy uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa a že sociální nerovnosti lze definitivně odstranit. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora postupně slábla, a nakonec se prakticky vytratila.

Na počátku padesátých let byl režim nejrepresivnější a nemilosrdně vystupoval proti všem oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoli záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v této době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. Neexistenci skutečné svobody a demokracie si totiž velká část obyvatelstva vůbec neuvědomovala. Dokud měla převážná většina příslušníků nižších vrstev v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni ani tehdy neměly větší význam.

Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej netrápilo, že jsou uzavřeny hranice, a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve neměl. Pokud jej něco trápilo, pak nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota zboží na volném trhu (obyvatele měst vždy a všude trápí drahota).

Podobně nedostatek svobody netrápil ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům, a jestli jej něco sužovalo, pak povinné dodávky a nízké výkupní ceny (zemědělce vždy a všude sužují nízké výkupní ceny).

Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále ztenčovala: odpadli soukromí rolníci, které komunisté nutili ke vstupu do JZD a brali jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým sebrali živnosti, odpadli levicoví intelektuálové a umělci, kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy vůči církvím navíc postavily proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.

Ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se.

Jak ukázala francouzská historička Muriel Blaive, režim v letech 1953–1956 dokázal některými opatřeními (opakované snížení maloobchodních cen, pozastavení druhé pětiletky a přesměrování části investic do spotřebního průmyslu, zmírnění kolektivizace) obyvatelstvo neutralizovat. V šedesátých letech si dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že „družstevní venkov“ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.

Masovou podporu měl komunistický systém i v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, které velká část obyvatel naopak postrádala. Tentokrát se ale o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Brežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu.

V padesátých a na počátku šedesátých let platilo Chruščovovo heslo „ještě naše generace bude žít v komunismu“: přechod od socialismu ke komunismu se měl odehrát poměrně rychle a komunistický pozemský ráj měl být nastolen v nějaké dohledné či alespoň představitelné době. Za těchto podmínek bylo pro myšlenku komunismu možné získat poměrně významnou část obyvatelstva.

Když však v roce 1964 nahradil Chruščova Brežněv, byla tato myšlenka zavržena jako „voluntarismus“. Nová teze naopak tvrdila, že přechod od socialismu ke komunismu bude trvat velmi dlouho, několik generací, možná i století.

Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968, si tuto tezi plně osvojil. Říkal občanům zhruba toto: Žádný jiný socialismus než ten reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde, ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti, ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň – a vy se nebudete plést do politiky.

Režim tím zároveň rezignoval na skutečnou možnost mobilizace mas pro myšlenku budování komunismu, protože není možné získávat lidi příslibem něčeho, co má přijít až za několik století. Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.

Je třeba k naší vlastní hanbě říct, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev fungoval až do osmdesátých let bez větších poruch. Většina lidí vnitřně s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem dlouho nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku. Tehdy se fakt, že režim větší aktivní podporu mezi obyvatelstvem nemá, projevil zcela zásadně a měl za následek jeho kolaps.

Na počátku devadesátých let odmítali pohled na socialismus v Československu jako na čistě represivní režim, proti němuž stál celý národ, prakticky jen komunisté, pro něž byla „sametová revoluce“ pouhým kontrarevolučním převratem. Se zvětšujícím se časovým odstupem od roku 1989 a nástupem generace, která již z vlastní zkušenosti komunistický režim nezažila, se však začal původní konsenzus rozpadat.

Od přelomu století se objevují vyváženější pohledy na naše předlistopadové dějiny. Nejde o žádný „historický revizionismus“, jen o snahu akcentovat skutečnost, že komunistický režim trval více než čtyřicet let, a i když jeho základní parametry zůstaly nezměněny, prošel za tuto dobu značnými ekonomickými i sociálními proměnami. A také že i v období socialismu lidé nějak žili, měli své osobní problémy, úspěchy i neúspěchy.

To byl také smysl slov historika Michala Pullmanna v interview pro týdeník Echo letos v červenci, která později vyvolala řadu polemik. Pullmann rovněž hovořil o určité „dohodě“ velké části společnosti s komunistickým režimem.

Chápu, že v někom, kdo byl komunistickým režimem postižen, musela Pullmannova slova vyvolat negativní reakci. Historik ale nemá posuzovat minulost podle nějakých morálních kritérií (v dějinách totiž žádná morálka není), nemá být soudcem, natož prokurátorem jednotlivých dějinných epoch. Tím méně má dávat své schopnosti do služeb nějakého politického programu či ideologie, protože v tom okamžiku přestává být historikem a stává se pouhým politizujícím publicistou. Historikův úkol je jiný: má vysvětlit, proč se určité věci staly a jak se staly. Dívejme se proto na období socialismu v Československu bez zbytečných emocí.