Jan Lukavec: Závěrečný věk módy?

Vše se přitom řídilo přesně danými principy: žena měla napřed požádat o sekyru manžela a až poté staršího bratra nebo otce. Jen ve výjimečných případech se mohla obrátit na cizího muže. Tyto výpůjčky pomáhaly definovat společenské místo každého člověka v rámci skupiny a upevňovaly její strukturu. Sekyry potvrzovaly dominanci mužů a podtrhovaly autoritu stáří.

Pak se ale v blízkosti usadili křesťanští misionáři, kteří všem členům kmene umožnili nakupovat nové, kovové sekyry. Důsledkem byl rozpad dosavadní sociální struktury. Kuriózní je, že se stařešinové pokusili „vrátit úder“, a to záměrně rovněž za pomoci prostředků, které přinesli cizinci: domorodí muži, již přišli o svou moc, misionářům kradli zubní pastu, aby s ní prováděli rituály černé magie zaměřené proti novým osadníkům.

Příběh, který roku 1952 popsal antropolog Lauriston Sharp, mimo jiné ukazuje, jak byly v minulosti mnohé věci nedostatkové a jaký vliv to mělo na mezilidské vztahy.

Připusťme, že by v současných rodinách mohl funkci sekyrky plnit třeba ovladač na televizi, jehož vlastnictví možná někteří hájí podobně jako ve filmu Knoflíkáři slovy „Neživíš, tak nepřepínej“. Častěji už má ale každý svou obrazovku chytrého telefonu či počítače se svým vlastním pořadem. Už to naznačuje, že dnes řešíme opačný problém: mnohé věci jsou takřka všudypřítomné a nacházejí se i tam, kde bychom je nečekali a kde je nechceme – viz ostrov odpadků v Tichém oceánu.

Jak konstatuje kniha A Cultural History of Objects in the Modern Age, díky masové produkci je cena za výrobu některých typů zboží tak nízká, že při jejich nákupu platíme především (nebo už jenom) za zabalení a doručení. A i těch předmětů, za něž pořád dáváme nemalé peníze, se brzy zbavujeme. Drahé televize, které jsou v jednom okamžiku statusovým symbolem, už za pár let vyhazujeme, abychom si koupili nové.

I proto vychází stále více titulů o tom, Jak nás věci zahlcují (česky 2016), případně jak si v nich udělat pořádek. Nejslavnější je asi kniha Marie Kondo Zázračný úklid. Pořádek jednou provždy (česky 2015). Radí všechny předměty stejné kategorie vyházet ze skříní, radikálně je probrat a uchovat jen ty, co nám dělají radost.

Urbanisté a architekti zase upozorňují, že za demokratizaci přístupu k autům a jejich masové rozšíření platíme ztrátou přívětivosti krajiny a veřejného prostoru, který se pro pěší stává mnohde neprůchodný. Historik Frank Trentmann v knize Empire of Things: How We Became a World of Consumers, from the Fifteenth Century to the Twenty-First pro změnu konstatuje, že „domácí spotřebiče jsou požehnáním i prokletím: ano, šetří čas, ale pračky zároveň zvyšují nároky na osobní hygienu a šicí stroje zase na originalitu stylu“ – jak ve své recenzi napsal Michal Kašpárek.

Sociolog Gilles Lipovetsky pak v knize Říše pomíjivosti: Móda a její úděl v moderních společnostech (česky 2002) podotýká, že věk dokonalé módy je neoddělitelně spjat se stále zásadnějším rozpadem komunity a nedostatkem komunikace.

Spotřeba podle Lipovetského jednotlivé konzumenty izoluje: „Rozpad společenských vztahů, obtíže s chápáním, pocit, že lidé mluví jen o sobě a nenaslouchají si – to vše jsou charakteristické rysy závěrečného věku módy, oné nezdolné tendence lidských životů a individualistických aspirací. Společenská identita se rozplývá, záliby se rozrůzňují a každý vznáší svrchovaný nárok být sám sebou; to vše přivádí mezilidské vztahy do slepé uličky a nastoluje to nevídanou krizi komunikace.“

Je zřejmé, že chrlení stále nového a co nejlevnějšího zboží má tragický vliv na drancování zdrojů naší planety a také na ty, kteří výrobu ručně zajišťují. Na příkladu oděvního průmyslu to osvětluje kniha Vláda módy. Cena za rychlou módu a budoucnost oblečení (přeložila Adéla Bartlová, Host 2020) americké módní publicistiky Dany Thomasové.

Ta mimo jiné cituje data Světové banky, podle nichž je módní průmysl odpovědný za 20 procent veškerého ročního průmyslového znečištění. Vypouští 10 procent uhlíkových emisí a spolyká čtvrtinu všech vyprodukovaných chemikálií; jeden kilogram textilu vyprodukuje 32 kilogramů skleníkových plynů. „Na výrobu jednoho bavlněného trička padne 150 gramů laboratorně vyrobeného hnojiva, 25,3 kilowattu elektřiny a až 2700 litrů vody na vypěstování potřebné bavlny.“

A negativní efekt na životní podmínky pracovníků v rozvojových zemích? „Módní průmysl zaměstnává v průměru každého šestého člověka na planetě, což je nejvíc ze všech odvětví. Pouhá dvě procenta si však vydělají alespoň minimální mzdu. Většinu pracovní síly tvoří ženy, část také děti. V roce 2016 vyšlo najevo, že v dílnách tureckého subdodavatele firem H, Next a Esprit pracují děti syrských uprchlíků – šijí a nosí balíky s oblečením. Některé továrny jsou v tak špatném stavu, že v nich dochází k požárům, v horším případě se budovy hroutí.“

Thomasová pak v knize rozvíjí modely „trvale udržitelné“ módy, která bude ekologicky i sociálně odpovědnější. Jednak jde o nové technologické postupy a materiály, více se ale zaměřuje na sociální aspekty.

Autorka se nostalgicky ohlíží do minulosti, kdy ještě v polovině 20. století „lidé osobně znali toho, kdo stříhal a šil jejich šaty. Chodili spolu do stejného kostela. Jejich děti chodily do stejné školy. Možná byli dokonce příbuzní. Zcela jistě existovala nespravedlnost, ale ne v takovém měřítku jako dnes. Protože k sobě obě strany měly blízko, nemohl se spotřebitel tvářit, že nic nevidí“.

A v minulosti také hledá inspiraci. Zboží se podle ní může i dnes vyrábět „v komunitách, v čistých a bezhlučných továrnách obsluhovaných kvalifikovanými pracovníky“. Uvádí dokonce příklady z USA, kde v některých oblastech probíhá návrat textilního a oděvního průmyslu, ale na novém, osobnějším a etičtějším principu.

Dalším trendem, který Thomasová nadšeně popisuje, je pořizování šatstva již použitého, tedy využívání second handů. A pak hlavně půjčování. Konstatuje, že třeba půjčování pánských obleků nebo kostýmu na maškarní večírek není nic radikálního.

Obecně jsou ženy podle ní módním průmyslem tlačeny, aby si kupovaly nové a nové oblečení. Současně ale autorka připomíná, že praxe sdílené ekonomiky, řídící se myšlenkou, že když chcete něco konzumovat, ještě to nemusíte vlastnit, se prosazuje stále více: „Sdílíme auta, hudbu, bydlení.“ Je tedy jen otázkou času, kdy začneme sdílet i šatník.

Pronájem oblečení podle ní poskytuje výhody i průměrně vydělávajícímu spotřebiteli, protože mu umožňuje krátkodobý přístup „k luxusu a stylu, který patří bohatým“. Navíc půjčování šatů ženy „ponouká, aby si troufly na víc“. Autorka předvídá, že nakonec jediné, co si budeme muset natrvalo kupovat, bude spodní prádlo, pyžama, plavky a boty.

Thomasová připouští i nevýhody, například to, že občas si šaty i po vyčištění uchovají přirozený odér předchozí nositelky, což se však zřejmě dá technicky řešit. Ale větší jsou její strasti emocionální. Líčí třeba smutek, který zažívá, když k ní přijede kurýr a odveze si tašku s půjčeným oblečením. „Ale pak si řeknu: Ne, je dobře, že jsem ho vrátila. Můžu bez něj žít. Koneckonců se vždy najde něco nového.“

Zatímco Marie Kondo radost z oblečení doporučovala jako vodítko, co si ponechat, Thomasová vyžaduje sebezápor: zatnout zuby a myslet na planetu. Její emocionální ztráta je ovšem zmírňována vzrušením z půjčení dalšího kusu.

Autorka si uvědomuje, že tak někteří bohatší dobrovolně přejímají způsob zacházení s věcmi, který ti chudší praktikují už dlouho: sami od sebe a bez halasně deklarované spotřebitelské odpovědnosti a teorií o „slow fashion“. Připouští, že second handy po léta využívali jen chudí smolaři, studenti či „různí alternativci“. Zlom podle ní nastal kolem roku 2000, kdy i hollywoodské herečky „začaly chodit na červený koberec v modelech ze zlatých časů haute couture, aby se odlišily od značkami ověšeného davu“. Což se opět týká i jiných oblastí.

Zmíněná kniha A Cultural History of Objects in the Modern Age vysvětluje tento trend dalšími důvody: četné věci jsou stále menší, ale současně se do nich musí vměstnat více funkcí. Takže mnohé existují jaksi paralelně. Chudý a bohatý mohou používat stejný starý nábytek – ten první proto, že ho vnímá jako levnější, a ten druhý proto, že má rád retro. Nebo že chce dál konzumovat plnými doušky, ale přitom uvědoměle, dodejme s Thomasovou.

Každopádně je pozoruhodné, že nás její návrhy vracejí do dob, kdy se sekyry půjčovaly a jejich užívání bylo věcí úzkých osobních vztahů. Jen u Thomasové už by nemělo jít o dominanci, ale o sdílení v rámci komunity. Že by se takový model hromadně rozšířil, zní jako utopie. Ale není vyloučeno, že bude stačit pár dalších epidemií či vystupňovaná ekologická krize, a půjde o vynucenou realitu…

Autor je literární publicista a kritik.