Jan Keller: Život nad poměry

Ti, kdo dnes burcují, nejsou ve skutečnosti nijak zvlášť originální. Rozhodně nejsou první, kdo před životem na dluh varuje. Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století zaznívá přece podobné varování z úplně jiné strany. Ekologičtí aktivisté již téměř půl století kritizují přílišnou spotřebu, nadměrný konzumní apetit, neudržitelné plýtvání.

Ti, které zajímají procesy udržování rovnováhy v přírodě, tvrdí, že příliš rychle spotřebováváme především ty zdroje, které se obnovují nejpomaleji, tedy z hlediska lidských dějin nevznikají prakticky vůbec. Zároveň při nadměrné spotřebě zahlcujeme prostředí toxickými látkami, které přibývají tak prudce, že rozvracejí fungování ekosystémů.

Téměř půl století byli environmentalisté za svá tvrzení ostře napadáni. Bylo jim vyčítáno, že omezují naši svobodu a chtějí lidem bránit chovat se a spotřebovávat podle jejich svobodné volby. Kdo je takto kritizoval? Přesně ti samí politici a ekonomové, kteří dnes bijí na poplach a varují před životem nad poměry. Myslí to ovšem úplně, ale úplně jinak. Většina z nich ekologické poselství dodnes nepochopila.

Ekologové měli od samého začátku smůlu. Svou kritiku nadměrné spotřeby a přebujelého konzumu spustili zrovna v době, kdy mzdy začaly právě v těch ekonomicky nejvyspělejších zemích stagnovat a kdy se dosažená životní úroveň většiny populace dostala do vážného ohrožení.

Právě od sedmdesátých let se ti nejbohatší přestávají dělit o příjmy se zbytkem společnosti, k čemuž byli do té doby nuceni v důsledku hospodářské krize a válečné katastrofy. Poválečný příjmový smír vzal po třiceti letech trvání za své. Na jedné straně se začínají kupit majetky astronomické výše, na straně druhé dluhy, které brzy začnou růst astronomickým tempem.

Jde o dluhy dvojího druhu. Domácnosti se zadlužují ve velké míře proto, aby si zachovaly životní úroveň, která byla ještě nedávno samozřejmostí. Ve stejné době, kdy muži ztrácejí dobře placenou práci v továrnách, získávají ženy zpravidla mnohem hůře placenou práci v sektoru služeb. Velice často pak dochází k tomu, že domácnost, ve které pracují oba manželé, má příjmy nižší, než měla ještě poměrně nedávno, kdy do práce chodil pouze muž.

Druhý typ zadlužení má podobu deficitů státních rozpočtů. Také ony strmě narůstají počínaje sedmdesátými lety. Příčin to má několik, tou hlavní však zdaleka není údajná rozbujelost sociálního státu. Ze všech nejrychleji narůstá deficit financí Spojených států, které byly díky geopolitickým faktorům a zvláštnímu postavení dolaru ve světové ekonomice po dlouhou dobu imunní vůči starostem jiných zadlužených zemí. Štědrost jejich sociálního zabezpečení přitom rozhodně nebyla nijak přehnaná.

Neoliberální ekonomové, kteří tvrdí, že státy se zadlužují v důsledku své přílišné sociální štědrosti, by jen těžko vysvětlovali, proč zadlužení explodovalo v sociálně vyloženě macešském Irsku, zatímco zemím s velkorysým sociálním státem typu Dánska či Švédska se v porovnání s jinými zeměmi vyhýbá.

Tato empirická bezradnost nicméně neznamená, že jsou neoliberální ekonomové zcela zbyteční. Perfektně se osvědčují v rolích propagandistů. Když se bohatí přestali dělit s chudšími, povolali si na pomoc právě je, aby zdůvodnili žádoucnost takového vývoje. Na slovo vzatí odborníci přispěchali s teorií o blahodárnosti deregulace.

Deregulace, tedy rušení dosavadních omezení, se týká především dvou oblastí: trhu práce a finančních trhů. Ani v jedné z těchto oblastí není jejím cílem nastolení jakési anarchie. Trh práce je upravován tak, aby to vyhovovalo především velkým firmám. Finanční trhy jsou zase modifikovány tím směrem, aby to vyhovovalo velkým spekulantům.

Jako z udělání vede deregulace pracovního trhu ke stagnaci, ba k reálnému poklesu příjmů velké části pracujících, zatímco deregulace v oblasti finančnictví vede k zázračnému bohatnutí majitelů těch nejbizarnějších finančních produktů. Při správném nastavení dokáže trh spolehlivě plnit politické zadání a zároveň si pořídit dokonalé alibi skrze hezké řeči o deregulaci.

Deregulace naplno otevřela cestu spekulantům. Umožnila údajně bez rizika půjčovat lidem, o kterých se správně tušilo, že půjčky nikdy nesplatí. Tím obrovsky zvýšila zadluženost domácností. Navíc umožnila půjčovat lacino peníze celým zemím, a tím výrazně podpořila také zadlužování států.

Život nad poměry se usídlil v rozpočtech domácností i států právě v době těch nejúspornějších pravicových vlád. Stačilo k tomu ponouknout lidi se stagnujícími příjmy, aby si půjčovali u finančních ústavů, které nevěděly, co s penězi a hlavně co s jejich nápodobou – uměle vytvářenými, umně promíchávanými a okamžitě zase dále prodávanými deriváty.

Život nad poměry je produktem doby, kdy se bohatí přestali „dělit“ s chudými o výsledky jejich práce a nabídli jim místo nich příslib udržení životní úrovně za cenu zadlužení. Totéž provedl po odchodu průmyslu finanční sektor s celými zeměmi. Promptně dodával obrovsky výhodné půjčky, které vlády kupily v rytmu střídání volebního kyvadla.

Záhadu následného krachu snad nejstručněji objasnil původem řecký ekonom Yanis Varoufakis v knize nazvané Globální Minotaurus: „Opravdový hegemon chápe, že svou moc musí udržovat a obnovovat nikoli dalším ždímáním poddaných, ale investováním do jejich schopností vytvářet přebytky. Aby mohl od svých poddaných brát, musí zvládnout umění oplátkou dávat. Aby udržel svou moc, potřebuje zvětšovat své přebytky. Ale aby to mohl dělat, musí přesměrovávat značnou část těchto přebytků ke svým podřízeným.“

Ti nejbohatší se rozhodli nepřesměrovávat. Snížili průtok peněz od velkých firem k zaměstnancům a neméně razantně snížili tok daní od nejbohatších příjmových skupin do státní pokladny. Výsledkem měla být úžasná prosperita, která umožní, aby bohatství časem začalo prokapávat právě k těm, kterým byla právě snížena životní úroveň.

Dějiny dokážou být hodně ironické. V tomto případě prokázaly svůj smysl pro černý humor tím, že popsaný vývoj proběhl právě v době, kdy na scénu nastoupily masy vysokoškolsky vzdělaných lidí. Šli studovat v domnění, že tím zvýší svůj příjem a naději na zajímavou práci a zároveň se stanou víceméně imunními vůči hrozbě nezaměstnanosti a zadluženosti. V sedmdesátých letech to takto skutečně fungovalo, s nárůstem vysokoškoláků a s odchodem průmyslu z vyspělých zemí se však situace začala rychle měnit.

Bohužel jsou dnešní masy vysokoškoláků z větší částí nevyužitelné pro další rozvoj výroby, neboť z řady důvodů není možno charakter vzdělání zformovat (či zdeformovat) tak, aby přinášelo bezprostředně zpeněžitelné efekty. Je těžké si představit, jak by mohli vysokoškoláci zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu v době deindustrializace.

Ještě obtížnější je vymyslet, jak mohou být užiteční v těch odvětvích služeb, které patří k nejpočetnějším a které jen provozují ve velkém ty funkce domácností, jež dříve dokázaly obstarat i méně kvalifikované ženy (vaření a stravování, běžná péče o děti, o nemocné a seniory).

Využitelnost vysokoškoláků je zproblematizována ve stejné době, ve které jich přibývá mnohem rychleji než kdykoliv dříve. Jestliže v dekádách po druhé světové válce relativně málo vzdělaná společnost dokázala prudce zbohatnout a vytvořila masivní vzdělané vrstvy, nyní jsme svědky toho, že se vysoce vzdělaná společnost zadlužuje a nedostává se jí prostředků na takové odměňování příslušníků vzdělaných vrstev, na jaké byli zvyklí.

Tento vývoj, který v Evropě zabral zhruba půl století, se v Číně odehrává v hutné zkratce. V zemi, která ještě nedávno patřila z hlediska podílu vysokoškoláků spíše ke státům rozvojovým, aktuálně hledá práci několik miliónů čerstvých absolventů univerzit.

Úřady jim vzkazují, že příčinu neúspěchu mají hledat u sebe. Snili o stabilních, dobře placených, pohodlných postech. Taková přemrštěná očekávání nikdo podporovat nebude, vzkázal příslušníkům mladé inteligence zástupce ministerstva lidských zdrojů a sociálních věcí.

Poslední iluze o jakési vyvolenosti vysokoškoláků budou rychle vyvráceny. Absolventi škol, kteří nedosáhnou bezprostředně vyčíslitelného zisku pro sebe, či spíše pro své zaměstnavatele, budou prezentováni jako paraziti. V hutné zkratce to vyjádřil Jean-François Lyotard: „Ve světě, kde je úspěch dán časem, který se ušetří, má myšlení jen jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou: že se jím čas ztrácí.“

Existují jen dva způsoby, jak se stát platným členem společnosti i přesto, že člověk vystudoval. První možností je dávat k dispozici laciněji než druzí své vědění těm, kteří ho dokážou prodat co nejvýhodněji. Druhou, méně záslužnou, avšak pro mnohé intelektuály jedinou přístupnou možností je zadlužit se, a tak přispět ke zhodnocování prostředků těch, kdo své peníze investovali do peněžních institucí a soukromých pojistných fondů. Intelektuál je vítaným klientem, neboť ho ve škole naučili plnit všechny své závazky svědomitě, bez reptání a ve stanovené lhůtě.

V důsledku snížení průtoku peněz od velkých firem k zaměstnancům budou dostávat za práci také vysokoškoláci v souhrnu čím dál méně peněz. Následkem snížení toku daní od nejbohatších příjmových skupin do státní pokladny se však budou muset stále více podílet na financování vzdělávání, budou muset za vzdělání více platit. Obojí povede k tomu, že se budou více zadlužovat, a tedy si stále více žít nad poměry.

Až do prasknutí bubliny hypotečních úvěrů byli mladí Američané, kteří si vzali půjčku na studium, častěji vlastníky domku než ti, kteří si půjčku nevzali. Je to logické, neboť díky vyššímu vzdělání měli vyšší příjmy.

V současné době je tomu už jinak. Vysokoškoláci, kteří splácejí půjčky za studium, jsou méně často vlastníky nejen bydlení, ale i automobilu než jejich vrstevníci s nižším vzděláním. Studentské půjčky se staly hned po hypotékách druhou nejtíživější formou zadlužení Američanů. Zabraňují dlužníkům pořídit si dříve obvyklé statusové prvky vysokoškoláků. I přestože takto zchudli, žijí si, měřeno mírou jejich zadlužení, očividně stále ještě příliš nad poměry.

Naprostá většina amerických vysokoškoláků se nevejde do řad těch, kteří i v době úspor vydělávají stále více. Jak plyne z rozborů známého analytika příjmů Thomase Pikketyho, v posledních čtyřech letech, tedy v době trvání ekonomické krize, putovalo více než osmdesát procent zvýšených příjmů na konta pouhého jednoho procenta nejbohatších Američanů.

Otázka, kdo si vlastně žije nad poměry, se tak stává až nepříjemně adresnou. I přes obrovský nárůst hrubého domácího produktu za poslední půlstoletí je na tom devět z deseti Američanů dnes příjmově zhruba tak, jako na tom byli v polovině šedesátých let. Při zohlednění inflace si vydělali předloni v průměru o pouhých 59 dolarů více než v roce 1966. Desetina nejbohatších Američanů svůj příjem za stejnou dobu v reálných cenách téměř zdvojnásobila a nejbohatší procento zbohatlo přímo závratně. Především v důsledku toho, že pouze těm nejbohatším byly výrazně sníženy daně. Z jejich příjmů tak jde do pokladny stále zadluženějšího státu méně a méně.

Deregulace trhu práce spolu s deregulací světa financí nijak nezpomalily prudké zadlužování zemí, jež se stalo impulzem k volání o nutnosti přestat žít nad poměry. Vedla pouze k tomu, že těm, kteří mají nejvyšší příjmy, nejvíce klesají daně. Naopak ti, kteří na daňových úlevách pouze paběrkují, mají při rostoucích cenách stále větší potíže hradit své účty.

Vysokoškoláci, kterým se slibovalo, že investice do vzdělání je tou nejbezpečnější ze všech investic, jsou rozčarováni. Marně čekají, až něco z bohatství, které se jako nikdy dříve hromadí tam nahoře, začne prokapávat také k nim. Plně zaměstnáni tímto problémem už dávno zapomněli, s čím přicházela první generace mohutné vlny vysokoškoláků, když opouštěli univerzity koncem šedesátých let. To oni tehdy vznášeli naléhavé otázky o rizicích žití nad poměry přírody a planety. To oni si vysloužili jako první obvinění, že voláním po uskrovnění chtějí omezovat lidskou svobodu.

Ti, kdo je po celou tu dobu okřikovali, kážou dnes o tom, že se musíme výrazně uskrovnit a svůj život na dluh rozhodně ukončit. Jak to vlastně chtějí provést bez omezení lidské svobody?