Jan Keller: Spor o nový populismus

Sociolog Daniel Prokop se tímto termínem poměrně obsáhle zabýval ve stati nazvané Anatomie populismu. Jeho text je velice dobrým východiskem k tomu, abychom si alespoň některé potíže spjaté s používáním pojmu populismus objasnili.

Zcela běžně bývá jako základní definiční znak populismu uváděno vytváření distance mezi tzv. běžným lidem a elitami, které lidu něco neoprávněně diktují a jednají proti jeho zájmům. A z tohoto vymezení ve své stati vychází také Daniel Prokop.

Zamyslíme-li se nad tímto znakem populismu hlouběji, uvede nás to do značných rozpaků. Do kategorie populismu by pak spadly snad všechny revoluce moderní doby. Nedovolávali se snad lidu američtí rebelové, když se vzbouřili proti britské parlamentní elitě, která chtěla diktovat své kolonii výši daní? Toto populistické hnutí skončilo vyhlášením nezávislosti USA. Nedovolával se lidu také francouzský třetí stav, když vedl revoluci proti absolutismu pod záminkou, že právě panovník a mocenská elita zájmy všeho lidu poškozují? Tento ryzí populismus vedl ke svržení monarchy a k vyhlášení republiky.

Základní definiční rys populismu splňuje též každý národně osvobozenecký boj. Také ten vždy vychází z protikladu mezi zájmy prosazovanými mocenskou elitou a potlačovanými zájmy prakticky celého národa. Mahátma Gándhí vystupoval přece ve jménu všeho indického lidu, nikoliv jen jménem nějaké kasty hájící své specifické zájmy. Formou nenásilného odporu vytvářel zcela zřetelnou distanci vůči britské koloniální elitě, která zemi ovládala. O ryzím populistovi, jakým byl náš Masaryk, darmo mluvit. Ten se dokonce neštítil používat zcela fiktivní kategorii československého lidu, jen aby mohl vídeňskou elitu co nejvíce poškodit.

Zůstaneme-li u distance mezi „běžným lidem“ a elitami, pak uděláme populisty také ze všech těch, kdo vedli boj proti kolonialismu, kdo se snažili svrhnout nedemokratické, případně diktátorské režimy. Pochopitelně také vystupování takzvaných obrodných sil v roce 1968 či „sametová revoluce“ o dvacet let později nebyly v této optice ničím jiným než dílem čirého populismu. V obou případech stál prakticky veškerý lid proti mocenské elitě a přehlíželo se, že jeho různé části a skupinky mohou mít velice odlišné zájmy.

S mobilizací mas proti elitám si tedy ve vymezení populismu rozhodně nevystačíme. Ani Daniel Prokop u tohoto definičního znaku nezůstává. Jako další rys populismu uvádí strategii, která se snaží odvést pozornost od konfliktu zájmů v ekonomické rovině (konkrétně mluví o „finančních“ zájmech) ke kulturním válkám.

Pak se nám ovšem řady populistů rozšíří ještě více. Rozhojní je přinejmenším celá takzvaná nová levice nazývaná také levicí liberální či kulturní. Populisty a populistkami se zde stávají všichni, kdo místo sociální otázky propagují například feminismus. Patří sem též aktivisté, pro které jsou prioritou práva druhého, tedy etnických, náboženských, sexuálních a jiných menšin. Také oni přece programově přešli od otázek sociálně-ekonomických k boji na poli kulturním. Vlajkovou lodí populismu by potom byla hnutí ekologická, která bez ohledu na „finanční otázky“ bojují za práva domácích i chovných zvířat, ale i stromů, krajiny a celé planety. Jádrem jejich výzvy není totiž ochrana žab, ale apel na zásadní proměnu lidského chování ve vztahu k přírodě, tedy záležitost bytostně kulturní.

Pokud považujeme za strategii nových populistů oslabení významu sociální otázky a finančních zájmů v kombinaci s důrazem na kulturní konflikty, činíme z multikulturalismu jakýsi programový manifest tohoto nového populistického hnutí.

I když je takový přístup na prvý pohled docela legitimní, nezdá se, že by nám obsah pojmu populismus nějak zvlášť osvětloval. Už proto ne, že skutečný populismus je (jak plyne z prvého definičního znaku) namířen proti vládě existující mocenské elity, zatímco nová sociální hnutí a liberální levice obecně postavení mocenských elit ani v náznaku neohrožují. Systematickým odváděním pozornosti od majetkových vztahů a příjmových nerovností naopak mocenské elitě docela vyhovují. Svědčí o tom souběžnost prosazování nové, liberální, kulturní levice v oblasti politiky ve stejné době, kdy se v oblasti ekonomiky prosazují nekompromisní ekonomická opatření neoliberální pravice.

Mezi dalšími rysy populismu uvádí Prokop snahu manipulovat s pojmy typu tradiční, běžné a odžité, a to ve smyslu něčeho, co je „naše“ a „domácí“, v ostré opozici k tomu, co je pro nás cizí. Tato manipulace slouží populistům k umělému stmelování lidí s odlišnými názory a zájmy do jediné nediferencované masy.

I když nás to může rmoutit, tento protiklad je znám patrně všem kulturám a civilizačním okruhům a při jeho odstranění je dost obtížné představit si možnost vybudování a udržení jakékoliv kulturní identity. Odvrácenou stranou této dichotomie se pochopitelně může stát nekritické vynášení nás samotných a v protikladu k tomu démonizování těch druhých.

Jestliže ovšem tvrdíme, že populismus zneužívá zmíněnou dichotomii k manipulaci s lidmi, musíme k tomu ještě něco dodat. Musíme se alespoň pokusit vymezit, kudy vede hranice mezi oprávněným a manipulačním používáním těchto kategorií. Když to neuděláme, vytváříme dojem, že vše, co je naše, domácí, odžité a tradiční, je v jádru špatné, méněcenné či přinejmenším podezřelé. V tom případě se sice spolehlivě vyhneme riziku, že budeme označeni za xenofoby, můžeme se však stejně spolehlivě proměnit v oikofoby. Roger Scruton, který tento termín razí, považuje oikofobii za zvláštní stav mysli, který se od druhé světové války šíří po celém západním světě a který je obzvláště rozšířený mezi intelektuálními a politickými elitami. Oikofob se vyznačuje sklonem stranit v jakémkoliv konfliktu „jim“ oproti „nám“ a potřebou očerňovat vlastní zvyky, kulturu a instituce. Scruton poznamenává, že takovým mentálním obdobím běžně procházejí názory všech dospívajících. Někteří lidé – zejména intelektuálové – v něm však ustrnou na celý život.

Text Daniela Prokopa je originální tím, že zavádí termín nový populismus. Autor se domnívá, že něco takového vzniká v důsledku proměn společnosti v průběhu posledních několika dekád. Uvádí celkem čtyři takovéto procesy.

Prvým je konec velkých vyprávění. Postmoderní myslitelé označují tímto způsobem své přesvědčení, že klasická náboženství i moderní politické ideologie se vyčerpaly a nikoho již neoslovují. Připusťme, že na oblast moderních ideologií pravicových i levicových to sedí. Autor konstatuje, že populismus se snaží zaplnit vzniklé ideové vakuum a pracuje přitom s důrazem na význam národa či obnovu bývalé velikosti vlastní země. Toto tvrzení je už ovšem problematické.

Nacionalismus vzniká v období průmyslových revolucí, a jak ukázal Ernest Gellner, působí jako doprovod industrializace těchto zemí, k čemuž je využíván mocenskými elitami. Pokud se tedy odvoláváme na projevy nacionalismu jako na rys nového populismu, měli bychom vysvětlit, proč právě nacionalismus tak zesílil v procesu dezindustrializace a jak se stalo, že se z nástroje elit proměnil ve strategii těch, kdo ve jménu všeho lidu proti elitám brojí. Autor se bohužel o těchto zásadních otázkách nezmiňuje.

Druhým procesem, který měl přispět ke zrodu nového populismu, je přitom podle Daniela Prokopa právě vznik postindustriální společnosti. Stagnace a likvidace celých částí průmyslového sektoru skutečně vede k tomu, že se mnozí členové klasické dělnické třídy stávají politicky apatickými a rozšiřují řady nevoličů. V této chvíli přicházejí populisté a daří se jim část těchto nevoličů zmobilizovat. Vydatně přitom zneužívají, pokračuje Daniel Prokop, téma migrace jako nového rizika pro stagnující část společnosti.

V tomto bodě je třeba zbystřit. Od sociologie se očekává, že provede zcela věcnou analýzu toho, zda masová migrace ohrožuje určité segmenty populace, anebo je v tomto ohledu faktorem neutrálním, či dokonce prospěšným. Sociologové tento úkol dnes neplní. Ve Francii jejich práci supluje například sociální geograf Christophe Guilluy. V řadě knih dokázal, že migranti a jejich potomci skutečně přispívají ke ztrátě pozic nejen dělníků, ale příslušníků takzvaných lidových vrstev obecně. Navíc je vytlačují z oblastí sociálního bydlení na ještě vzdálenější periferii, kde dále klesají jejich šance sehnat práci. Tyto vrstvy pak volí nadstandardně často stranu Marine Le Penové.

V případě Velké Británie nahradil sociology známý žurnalista Paul Mason, který zdokumentoval, jaké tlaky na zhoršování pracovních a platových podmínek britských pracujících dokázaly vytvořit milióny Východoevropanů, kteří zaplavili po roce 2004 především anglická města střední velikosti. Právě odtud se následně rekrutovaly vysoké počty příznivců brexitu. Nemluvme tedy o domnělých hrozbách tam, kde jsou hrozby zcela reálné.

Třetím procesem, jenž měl vytvořit nový populismus, je fragmentace společnosti. Ta vede jednak k úbytku voličů tradičních stran, jednak k tříštění politického spektra. Populistům nic z toho nehrozí proto, že používají fikci „běžného lidu“, takže pod své prapory získávají voličů stále více.

Také z tohoto bodu plyne bohužel více otázek než odpovědí. Dělení stran na ty, které se zaměřují na určitý segment populace, a na ty, které „sbírají všechny“, je přece dávno známé a s populismem to příliš společného nemá. Opět chybí vysvětlení, proč strategie stran typu catch-all ve fragmentované společnosti selhává, zatímco populistům tato situace naopak nahrává. Proč jsou voliči vůči lákání jedněch tak hluší, zatímco svádění těch druhých je oslovuje.

A je „běžný lid“ skutečně pouhopouhou fikcí? Necítí se občas náhodou jako jeho součást příslušníci nejrůznějších společenských vrstev a ideového zaměření, jsou-li konfrontováni s fakty? V tomto směru občany naprosto bezpečně staví proti politickým elitám třeba neplnění předvolebních slibů, korupce, plytkost politických frází a nejeden rys chování těch, kteří sami sebe považují za demokratickou elitu zcela bez ohledu na své schopnosti. Mají snad o těchto nepříjemných věcech všichni mlčet z obavy, aby se neocitli na seznamech populistů?

Konečně čtvrtým procesem, jenž měl spoluvytvořit nový populismus, je nástup vizuálních a nových médií. V této části vyvolává autorova argumentace největší rozpaky. Dozvídáme se například, že média informují o stále nových věcech příliš rychle, což znevýhodňuje liberály. Ti díky svému komplexnímu rozhledu a myšlenkové pečlivosti tak rychlé tempo prostě nezvládají, zatímco populistům, kteří umějí věci zjednodušit, to vyhovuje. Díky tomu získávají větší důvěru veřejnosti. V tomto bodě je každá rada drahá. Liberální politici jsou prostě příliš přemýšliví, než aby zvládli tempo naší doby. Konkrétní jména z české politické scény si může každý dosadit sám.

Studujeme-li dějiny hnutí, která bývají označována za „populistická“, musíme se vrátit do sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. V Rusku se termín populismus vynořil pro označení narodniků, tedy hnutí, v němž se aktivně angažovali intelektuálové, učitelé i novináři. Ve Francii je za populistu označován charismatický generál Boulanger, který při svém tažení proti zkorumpované elitě nacházel podporu u bonapartistů, monarchistů, konzervativních katolíků i příslušníků krajní levice. Ve stejné době se v USA zformovala mezi drobnými farmáři na jihu a západě země People’s Party označovaná rovněž za populistickou.

Všechna tato různorodá hnutí a seskupení měla společné to, že apelovala na lid, který stavěla proti zkorumpovaným a nekompetentním elitám. Snažila se oslovit všechen lid, protože se domnívala, že tento problém se týká všech. Zároveň vykazovala vysokou nedůvěru vůči všemu cizímu a apelovala na vlastenectví. Neprofilovala se na ose pravicovosti a levicovosti, přejímala eklekticky témata z obou ideových táborů. Vykazovala tedy všechny znaky takzvaného nového populismu, aniž by v zemích, kde působila, došlo k nějakému konci velkých vyprávění, aniž by se jednalo o společnosti postindustriální, aniž by byly tyto společnosti fragmentovány tak jako dnes, aniž by v nich působila nějaká nová či vizuální média.

Z toho plyne, že buď nemá smysl hovořit o novém populismu, anebo je třeba ho vymezit zcela jinak. Navrhuji toto vymezení: Nový populismus je účelová nálepka, kterou držitelé moci a jejich pomocníci označují své oponenty a kritiky s cílem vyřadit je z regulérního soutěžení o podíl na moci a upřít jim vliv na rozhodování o společných záležitostech.