Jan Keller: Prozření jednoho filosofa

Individuální osudy příslušníků této skupiny vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí prý už nejsou sociálně naprogramovány, jednotlivci si svůj osud sami svobodně vybírají. K tomu stačí, aby v oblasti práce volili více autonomie a méně hierarchie a v oblasti politiky se svobodně sdružovali do pestré sítě nových sociálních hnutí usilujících o naplnění sice dílčích, avšak kulturně významných cílů. Angažují se v oblastech zrovnoprávnění mužů a žen, ekologie a konzumentských práv, do protiválečných hnutí či hnutí za pomoc rozvojovým zemím.

Taková hnutí inspirovala Alaina Touraina k tezím o vzniku nového typu historického aktéra či Ulricha Becka k jeho koncepci radikálně nové subpolitiky, která z politické arény vytlačí strnulé politické strany. Dědictví osmašedesátého roku se v nich projevovalo důrazem na ničím nebrzděný individualismus a osobnostní rozvoj, aspirací na osobní autonomii a kolektivní samosprávu, důrazem na lokální aspekty či tendencí k vlastní nezávislé tvořivosti (mentalita odpovídající praktikám „udělej si sám“).

Ti, které je možno zařadit do rodící se „alternativní třídy“, odmítali uvažovat o společnosti v klasických kategoriích kapitálu a práce, sociálně podmíněných zájmů či nerovné dělby moci. Domnívali se, že problémy, k nimž se vyjadřují, nelze lokalizovat na ose pravice versus levice. Byli přesvědčeni, že nová a osvobozující dimenze kulturní mnohosti definitivně překryla soupeření protikladných zájmů. Věřili, že jejich úsilí o vlastní identitu a autonomii osvobozuje celou společnost.

Kritický pohled na takzvanou „alternativní třídu“ však odkryl řadu paradoxů. Na hlavní z nich upozornil francouzský sociolog Louis Chauvel: Pod jednou vlajkou se zde soustředila pestrá směs různorodých zájmů, navzájem nesolidárních a apolitických, nehledajících žádnou politickou reprezentaci. Pokud by se jednalo o třídu, pak by to byla třída těch, kdo odmítají samotnou ideu třídy.

A byly zde i další problémy. Příslušníci těchto nejnovějších středních vrstev, ať již se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, byli poměrně často zaměstnáni ve veřejné sféře. Přesto se staví proti státu a za jeden z hlavních nástrojů k řešení nejrůznějších problémů považují lokální samosprávu. Usilovali o alternativní společnost, ale zároveň by si rádi udrželi dosavadní status, daný výší vzdělání a úrovní příjmů, který získali díky mechanismům právě té společnosti, proti které revoltovali. Pod heslem větší sociální soudržnosti a otevřenosti se nejednou snažili získat větší kontrolu nad prostorem, který obývali, a uchránit ho před proniknutím příslušníků jiných, zpravidla nižších vrstev.

Proměny společnosti, jež nastupují od počátku osmdesátých let 20. století, přinášejí pro „alternativní třídu“ určité rozčarování. Narůstající váha sociálních problémů a růst nejistoty nejen nižších, ale i středních vrstev na trhu práce spolu s prohlubováním krize sociálního státu začínají vyvolávat větší znepokojení než témata, která do politiky vnesla nová sociální hnutí pouze o deset let dříve. Původním nositelům alternativních myšlenek se nedaří získávat masovější podporu ze strany širší populace. Mnohé z hnutí hlásajících maximální možnou otevřenost se postupně mění v uzavřené spolky přesvědčených. Hesla vyzývající k vyšší kvalitě života narážejí na stagnující příjmy, ba klesající životní úroveň těch, kdo je hlásají, i těch, jimž jsou určena. Původně radikální protisystémová hnutí nejednou končí na opačné straně barikády. Nová sociální hnutí, od nichž se očekávalo, že převezmou štafetu diskriminovaných, zklamala. Neusilovala o změnu, ale o zařazení do dominantních struktur – konstatuje americký sociolog Christopher Lasch.

Sérii knih francouzského filosofa a sociologa Gillese Lipovetského lze číst jako kroniku vývoje a jako záznam iluzí a prozření této „alternativní třídy“. Jeho práce s názvem Éra prázdnoty je psána na počátku osmdesátých let 20. století, tedy v době, kdy se o vzniku nové třídy vysoce sociabilních individualistů poměrně intenzívně uvažovalo.

Přesně podle základního článku ideologie této „třídy“ považuje Lipovetsky za primární právo jejích příslušníků možnost sám si zvolit vlastní způsob života. Jeho definice postmoderní kultury se ve všech podstatných bodech shoduje s vlastnostmi, které zhruba ve stejné době přisuzovala Catherine Bidou „dobrodruhům každodennosti“. Je zde stejná priorita kvality života, nesmírné zaujetí pro rozvoj vlastní osobnosti, citlivost k ekologickým otázkám, kult spoluúčasti a sebevyjádření, návrat k místním a regionálním hodnotám.

Lipovetsky v této studii ještě nevidí žádnou hrozbu omezení životní úrovně, konzumu a blahobytu těchto nejnovějších středních vrstev. Hlavní problém spatřuje – a právě proto se kniha jmenuje Éra prázdnoty – v beznadějném narcismu osob, kterým blahobytné poměry umožňují soustředit se pouze na svou vlastní emoční seberealizaci, na neustálé naplňování svého prázdného narcistního nitra.

Přemíra spotřebních možností téměř pro všechny vede ke lhostejnosti a k zevšednění stále nových možností, které se bez omezení nabízejí. Rubem přemíry možností je, že vše, co zaujme, dokáže zaujmout pouze na stále kratší chvíli. Hlavním problémem se stává nutnost konzumovat natolik rozumně, aby člověk sám sebe nepoškodil. Bezuzdný hédonismus šedesátých a sedmdesátých let byl proto vystřídán hédonismem opatrným, uměřeným, čistotným.

Ještě počátkem osmdesátých let tak autor soudí, že problémy pracovní nejistoty, nedostatku a sociálního vyloučení se nemohou středních vrstev zahrnutých blahobytem dotknout. Jejich problémy jsou zcela jiného rázu. Nikoliv politického, nýbrž psychologického, nikoliv existenčního, nýbrž existenciálního.

Ani ve druhé polovině osmdesátých let v práci věnované proměnám módy a nazvané Říše pomíjivosti Gilles Lipovetsky svůj pohled na společnost, která prý již definitivně dosáhla blahobytu, nezměnil. V úvodu knihy konstatuje, že ekonomice se nedaří, považuje to však jen za přechodný stav. Krátkodobě vidíme pouze vysokou nezaměstnanost, vratkost pracovních vztahů, slabý hospodářský růst a ochablou ekonomiku, avšak pokud zrak zvedneme k horizontu, nemůžeme pominout důvody k nadějím – píše Lipovetsky. Nevidí, nakolik radikálně se začínají měnit ekonomické a sociální poměry uvnitř vyspělých zemí. Také politiku chápe stále ještě jako prostor pro mobilizaci občanské společnosti sledující zásadně mimoekonomické cíle. Nástup neoliberální fikce čistého trhu podle něho nikterak nevede k oslabování systémů sociální ochrany. Současný neoliberální proud je spíše módou než neochvějným ideologickým krédem – konstatuje v této souvislosti.

Teprve počátkem devadesátých let začíná Lipovetsky novou situaci výrazněji reflektovat. V práci Soumrak povinnosti si všímá toho, že individualismus může znamenat pro každého něco jiného: Všude vítězí individualismus, který nabývá dvou radikálně protichůdných podob: integrované a autonomní, vůdčí a mobilní pro většinu a vyprázdněné, ďábelské a bez budoucnosti pro nové menšiny vyděděnců. Zároveň dospívá k poznání, že „ekonomický neoliberalismus tříští společenství, vytváří dvourychlostní společnost, zajišťuje práva jen těm nejbohatším a ohrožuje budoucnost“.

Lipovetsky odhaluje podstatu anglosaské „konzervativní revoluce“. Upozadila klasického ducha podnikání ve prospěch krátkodobého zisku finančního sektoru. Namísto promyšlené průmyslové strategie tvořící nové hodnoty dosadila spekulaci s tím, co již bylo vytvořeno. Namísto promyšleného budování budoucnosti postavila sliby okamžitého zisku. Tím vším kulturně posvětila „snadné peníze“.

Na počátku devadesátých let charakterizuje Gilles Lipovetsky stav společnosti již zcela jinak, než jak činil ještě ve druhé polovině let osmdesátých: Propast mezi bohatými a chudými se rozšiřuje, systémy sociální ochrany se hroutí, celá velká část obyvatelstva se dostává na okraj společnosti, vzdělávací soustavy upadají, zločinnost narůstá, soustředění na bezprostřední zisk je stále vyostřenější, spekulativní ekonomie vítězí nad průmyslem. Kroky k odstranění reglementace, opatření, jež zbavují stát účasti, a kult hesla laissez-faire urychlují vzestup nespoutaného individualismu. Ve jménu neviditelné ruky opravňují redukci sociální sítě, bezostyšné bohatnutí, maximalizaci zájmu jednotlivce, spekulaci s omezeným horizontem a postoj každý pro sebe nejen u privilegovaných, ale i u zcela bezbranných – čteme v knize Soumrak povinnosti.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let si tedy francouzský filosof a sociolog začíná uvědomovat „zkázonosné účinky ultraliberální politiky na společnost“. Hovoří o návratu tvrdého kapitalismu se „dvěma mzdovými rychlostmi“, o hroucení systému sociální ochrany a o šíření pracovních míst s nízkou kvalifikací a odměnou.

Podobně jako jeho německý kolega Gerhard Schulze, jehož kniha Společnost zážitku vychází v témže roce jako Soumrak povinnosti, se ovšem také Lipovetsky domnívá, že střední vrstvy stojí zatím bez potíží na straně integrovaných. V sociální dělbě potěšení se nacházejí na straně vítězů.

Jejich hédonismus je slučitelný s racionálním hospodařením s časem a vlastním tělem, s posedlostí výtečností, kvalitou, zdravím a hygienou. Pouze menšina nejníže situovaných se propadá do hédonismu plebejského, jehož projevem je vyhledávání „okamžité slasti, lačnost po věcech a mediálních programech, úvěrová exploze a zadlužení domácností“.

Ani v pozdějších pracích Lipovetsky nezaznamenal, jak se změněné hospodářské a sociální poměry odrážejí v osudech různých částí středních vrstev. Ve své dosud poslední knize, pojednávající o proměnách spotřebního chování a nazvané Paradoxní štěstí, francouzský filosof a sociolog tvrdí, že střední vrstvy jsou stále ještě spolehlivě integrovány na trhu práce. Připouští ovšem, že již od osmdesátých let 20. století se sociální výtah zastavil a část populace začala být zbavována toho základního. Prohlubování ekonomické nerovnosti přichází v době, kdy konzumní aspirace různých vrstev se k sobě výrazně blížily. V době, kdy všichni jsou vyzýváni, aby si užívali stále více, přibývá lidí, kteří mají stále méně. Jedná se především o mladé ze sociálně znevýhodněných čtvrtí. Většina ovšem zůstává stále spolehlivě integrována do společnosti blahobytu.

U Lipovetského zatím ještě nenajdeme úvahy o prohlubujících se sociálních rozdílech, k nimž dochází přímo v rámci středních vrstev. Jeho vcelku dobře integrovaní členové středních vrstev v zásadě odpovídají obrazu příslušníka služebné třídy. Mají určitou míru kontroly nad obsahem a způsobem výkonu své práce a těší se poměrně široké autonomii. Stojí blízko elity, i když přímo nepatří k horním vrstvám. Jejich kulturní a intelektuální zdroje jim umožňují vychutnávat veškerou rafinovanost konzumního života.

Lipovetsky v zásadě stále ještě ztotožňuje dnešní střední vrstvy s „alternativní třídou“, aniž by se ovšem domníval, že se vůbec jedná o nějakou třídu, a aniž by věřil, že tito lidé hledají nějakou alternativu. Takové pojetí jistě plně vyhovuje postmoderním kritériím analýzy. Realita je však už jinde.

Snad největším z paradoxů týkajících se nejnovějších středních tříd je, že tyto údajně „odekonomizované“ vrstvy se zrodily právě do doby, kdy ekonomický imperativ zaznívá hlasitěji než kdykoliv předtím. Ještě v sedmdesátých letech se členové středních vrstev domnívali, že do budoucna se budou řešit již jen „postmateriální“ problémy. Od samého počátku let osmdesátých však nastupují s plnou silou nejen problémy ekonomické, ale začíná se vynořovat také otázka sociální.

I když nejnovější střední vrstvy si žijí stále mentalitou let šedesátých, realita kolem nich se drasticky mění. Snaha ignorovat hromadící se sociální a ekonomické problémy se přitom stává jedním z vůbec nejcharakterističtějších rysů „dobrodruhů každodennosti“ a jejich potomků.

Podle jejich vzoru si počíná i velká část společenskovědních badatelů. Fikce postmoderní společnosti jim v maximální možné míře rozmazává a dokonale zatemňuje strukturní charakter společnosti a způsoby její reprodukce. Vůbec neregistrují, že za oponou postmoderny se skrývá sociální realita ve stadiu přechodu od obyčejné nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Nevšímají si ani toho, že přímo v rámci nejnovějších středních vrstev existuje v malém tentýž trend, kterým prochází společnost jako celek. Vdůsledku přechodu od spojitých formálních organizací k síťové struktuře, která dualizuje trh práce, mizí dosavadní kontinuita podílu na moci a bohatství a uvolňuje místo výrazné asymetrii jak v postavení, tak v perspektivách členů a celých skupin v rámci středních vrstev.

Vzhledem ke stále silnějším sociálním aspektům v díle Gillese Lipovetského je jen otázkou času, kdy toto snad nejaktuálnější téma dneška ztvární pro sebe typickým bravurním způsobem.