Jan Keller: Marx věčně nepochopený

Co je základem marxismu? Nic jiného než převyprávěná křesťanská (přesněji židovsko-křesťanská) koncepce běhu světa. Karel Marx, který považoval náboženství za opium lidstva, převyprávěl slovo za slovem křesťanskou kosmologii, tedy představy o směřování veškerenstva.

Rajská blaženost nezkažených, ale zároveň zatím ještě nevědoucích lidí, která stála na samém počátku, má v marxismu podobu prvobytně pospolné beztřídní společnosti. Počátky lidského rodu jsou podle křesťanů i podle marxistů dobou, kdy ještě nebylo poznáno zlo a kdy příroda poskytovala člověku bez většího úsilí všechno, čeho mu bylo třeba.

Tento stav rajské bezstarostnosti však netrval věčně. Zlo, které si člověk sám přivodil, vedlo k odpadnutí od původní idyly. V křesťanství má toto zlo kořeny v pozření zakázaného ovoce ze stromu poznání. První lidé neodolali touze a překročili jeden z přísných božích zákazů. V marxismu sehrál stejnou roli vznik soukromého vlastnictví. Tento hřích člověka nadlouho odvedl z ráje původní blažené rovnosti. Další dějiny se tak stávají strastiplným putováním, kdy je člověk odcizen své původní podstatě a klopotně prochází sice vzestupnou cestou, nicméně slzavým údolím.

Obě učení však věří, že putování povede ke šťastnému konci. Podle křesťanství dojde člověk spásy a opět stane po boku toho, kdo ve své nekonečné dobrotě celý svět stvořil. Také marxismus věří v jistotu happy endu. Má mít podobu beztřídní společnosti všelidské lásky, kdy bude původní rovnost obnovena na vyšším základě a dostatek všeho potřebného poteče pro všechny plným proudem.

Před šťastné vyvrcholení dějin však obě učení vkládají ještě jednu důležitou kapitolu. Nežli vše dobře skončí, je třeba, aby se člověk osvobodil od hříchu, v jehož důsledku odpadl od své původní blaženosti. V křesťanství má toto očistné stadium podobu nesmiřitelného posledního soudu. V marxismu hraje naprosto stejnou roli nemilosrdná diktatura proletariátu. Ta má člověka jednou provždy očistit od prvotního hříchu soukromého vlastnictví.

Co je cílem obou velkých a tak nápadně podobných vyprávění? Obě se podle naprosto stejné logiky snaží vyjádřit víru v to, že svět, v němž na první pohled zcela chaoticky žijeme, má svůj vyšší smysl, k němuž nutně směřujeme. Zároveň se tyto výklady snaží, opět každý po svém, vysvětlit původ zla, které nás obklopuje, a vyjádřit pevné přesvědčení, že toto zlo je možné překonat, pokud budeme dodržovat určitá pravidla, jež nás chrání od definitivního pádu. Oba kosmologické příběhy mají lidi motivovat k dodržování jistých norem, které existují nezávisle na jejich chtění a vůli. Podle obou učení je nekompromisní dodržování těchto norem, pravidel či přikázání základní podmínkou naší svobody. Jejich překračování nepřinese více štěstí, povede pouze ke stupňování utrpení a zkázy.

Klasický marxismus převzal od křesťanství přesvědčení, že dodržování jistých pevně daných norem je jediným způsobem, jak nesejít z cesty ke znovuzískání důstojnosti a rovnosti. V obou učeních je však zároveň inherentně přítomna možnost zneužití těchto norem. Součástí lidské slabosti je touha ovládat druhé a z vysokých hodnot si vytvářet nástroje pro dosahování nízkých cílů. Křesťanství i marxismus bezelstně věří, že také od těchto sklonů může být člověk oproštěn. Po celé lidské dějiny však pravidelně docházelo a dochází k tomu, že ti, kdo se prohlásí za povolané k ostraze životně důležitých pravidel, zneužijí svého postavení k ovládání ostatních, aniž by často sami dodržovali to, co hlásají.

Řečeno jinak, bez určité míry nutné represe je přímo v základu ohrožena možnost žít spolu s druhými lidmi civilizovaným způsobem. Není však vůbec jednoduché určit, jaká míra represe je skutečně nezbytná k zajištění souladného soužití a od jakého prahu se represe stává přebytečnou a nemístně utlačivou.

Výkon nutné represe bývá pravidelně zneužíván k tomu, aby byla lidem vnucována další a další omezení. Profitují z toho více či méně rozvětvené aparáty, jejichž cílem je reprodukovat svou vlastní moc. Znalcům marxismu není třeba dodávat, že rozlišení nutné represe a represe přidané pochází od sociologa Herberta Marcuseho.

Potíž, která vzniká proměnou represe z prostředku vzájemného soužití v nástroj jednostranné nadvlády, se snaží na jedné straně překonat pravicový liberalismus, na straně druhé levicový liberální či kulturní neomarxismus. Oba směry tak činí opět na základě původně náboženských představ.

Liberalismus vychází z názoru, že boží plán, který stojí za vším lidským snažením a ční vysoko nad ním, umožňuje člověku konat dobro i v případě, že to nebylo lidským úmyslem.

Tato garance je u pravicových liberálů přítomna v představě trhu, který funguje na principu božské prozřetelnosti. Nedokonalosti člověka včetně jeho egoismu nejsou zdravé společnosti na překážku. Skrze neviditelnou ruku trhu jsou zcela automaticky a naprosto spolehlivě transformovány v systémovou dokonalost. Trhu jsou přisouzeny ryze božské kvality: vše přesahuje, nezná hranic, je všemocný a vševědoucí. Díky tomu všemu působí jako velký a samočinný regulátor, takže všechny ostatní regulace jsou zbytečné a lze je bez jakéhokoliv rizika zrušit. Pak se trh sám stává tvůrcem nekonečného bohatství. Proto se základním přikázáním neoliberální víry stala deregulace.

Tržní kompetitivita přitom dokonale obstarává úlohu boží milosti. Buď ji někdo má, anebo ji nemá. Ti, kdo ji mají, budou spaseni, tedy doberou se nekonečného bohatství. Ti, kdo se dopouštějí hříchu nekonkurenceschopnosti, jsou odsouzeni k zániku a skončí v pekle nesolventnosti. Nepřípustnost odpadnutí od tržní víry je obsažena v hesle TINA, které zvěstovala Margaret Thatcherová: There is no alternative.

Právě o alternativu usiluje levicový neomarxismus – a činí tak způsobem mimořádně nešťastným. Zatímco pravicoví tržní liberálové si nedělají o lidské povaze žádné iluze, neboť trh její nedostatky koriguje za ně, liberálové levicoví vycházejí z představy člověka jako ušlechtilé bytosti stvořené k obrazu božímu. Asi takové, jaká obývala rajské zahrady, než došlo k prvotnímu hříchu. Anebo takové, jakou líčilo romantické myšlení v podobě nezkaženého divocha obývajícího poměrně primitivní, avšak civilizací nezasažený a hříchem soukromého vlastnictví neposkvrněný ráj prvobytně pospolné společnosti.

Levicové neomarxisty poznáme bezpečně podle toho, že jsou marxističtější než Marx, a že tak vytvářejí dokonalou karikaturu myslitele, na kterého se odvolávají. Podle jejich představ nepřipravilo člověka o jeho původní nevinnost zdaleka jen soukromé vlastnictví. O svobodu ho připravily rukou společnou a nerozdílnou všechny instituce, které si v rámci své civilizace vybudoval. Svoboda opět rozkvete teprve tehdy, jestliže odhalíme utlačivost těchto institucí a dosáhneme jejich definitivního zrušení.

Všechny instituce, jež byly postupně vytvořeny v rámci civilizačního vývoje, tedy například rodina, škola či stát, mají dle mínění neomarxistů vyloženě opresivní povahu. Již od narození deformují lidské bytosti, podrobují je tvrdé drezúře, znemožňují jim žít skutečně opravdovým, nezávislým, autentickým, autonomním, prostě svobodným životem.

Ve snaze osvobodit člověka od tlaků civilizace, kterou si sám proti sobě zbudoval, snaží se liberální neomarxisté rozložit jakoukoliv autoritu. Každá autorita, ať už se jedná o hlavu rodiny, učitele, anebo zástupce státní moci, je pro ně příliš utlačivá. Výkon autority brání tomu, aby se mohly volně realizovat tužby, jež člověka naplňují. Realizace těchto tužeb zcela bez hranic je pro neomarxisty výrazem skutečné svobody. Realizace touhy bez hranic a bez omezení nemůže vést k ničemu perverznímu. Perverzní jsou naopak instituce, které volnému výronu tužeb brání.

Neomarxisté si tady dokonale popletli represi nutnou a represi přidanou. To jim umožňuje ztotožnit každou autoritu s utlačivou mocí, považovat každou normu regulující jednání za útok na lidskou svobodu a každé organizované úsilí za zárodek totalitarismu.

K čemu to může vést, si ukažme na příkladu vzdělávání a školství. Právě v těchto oblastech se podařilo zpochybnit veškerou autoritu přímo frontálně. Takzvaná kulturní levice, která má proces destrukce autority ve svém programu, tím mimo jiné zpochybnila samotnou možnost předávání kulturního dědictví.

Je pravda, že ve vzdálenější minulosti působila škola jako místo velice intenzivní kontroly. Vládla v ní přísná disciplína, žáci a studenti byli podrobováni tvrdým sankcím i za poměrně drobné prohřešky a vztah učitelů k jejich svěřencům mohl být až vrchnostensky přezíravý. Oprávněná kritika těchto praktik však záhy přerostla ve zpochybnění celého systému vzdělávání. Začalo se přehlížet, že škola musí vštěpovat určité zásady. Ne kvůli tomu, aby žáky týrala, ale aby je osvobozovala od nadvlády jejich nezkrocených vášní. Takto byl mimochodem vnímán úkol vzdělávání již ve starém Řecku.

Už po několik generací vybízí nová pedagogika rodiče a učitele, jejichž vliv se s postupující liberalizací stále více vytrácí, aby se přestali vůči dětem, žákům a studentům chovat autoritářsky. Je to paradoxní situace. Mladí lidé jsou už v několikáté generaci vyzýváni, aby bojovali proti autoritě, kterou jejich rodiče nechtějí a učitelé nemohou vykonávat. Autorita učitele, která je krok za krokem zpochybňována, má být nahrazena přechodnými kontrakty, jejichž obsah si smluvní strany vyjednají jako rovný s rovným. Mladým lidem se tvrdí, že se narodili do éry diskutování o pravidlech. Jsou ujišťováni, že ve společnosti platí jen ty vztahy a ty normy, které vyplývají ze souhlasu všech zúčastněných. Vytváří se v nich dojem, že vše, co se ve společnosti provozuje a co v ní platí, existuje jedině kvůli tomu, aby jim sloužilo.

Zaujati úkolem odbourávat i rozumnou míru nutné represe, ponechávají myslitelé kulturní levice poněkud stranou masivní objem přidané represe, kterou škola vykonává. Ve skutečnosti má dnes škola a vzdělávání sloužit jako nástroj formování ohebné, flexibilní pracovní síly pro potřeby výroby, a tedy zisku.

Nová pedagogika se nijak nestará o strukturu reálné moci ve společnosti, do které žáci a studenti vyrůstají. Jako se zakrývá jejich skutečná závislost na rodičích, kteří je po stále delší dobu živí, a na učitelích, kteří je po stále delší dobu formují, právě tak zůstává skryta hluboká mocenská asymetrie mezi nimi a těmi, s nimiž svobodně uzavírají formálně zcela rovné pracovní kontrakty.

Poslání učitele se stává nejistým. Společnost od učitelů vyžaduje, aby žáky vzdělávali, ale přitom jim ponechali plnou svobodu, neuplatňovali nad nimi žádnou autoritu, nezatěžovali jejich mladé duše žádným kulturním dědictvím. Čím více se učitel snaží žákům předávat odkaz předchozích generací, tím více se proviňuje, neboť své svěřence zbavuje jejich spontaneity a brání jim být sebou samými. Snaha o předávání kulturního dědictví je z toho pohledu hříchem páchaným na mladých lidech: ubírá jim možnost vytvářet si své vlastní vidění světa nezatížené minulostí.

Co má učitel vlastně žákům a studentům předávat, jestliže ne historické vědomostní a kulturní bohatství? A pokud jim nemá předávat nic, neboť vše potřebné lze nalézt na internetu, co vůbec dělá učitel ve škole? Pokud je jeho úkolem pěstovat u studentů kritické myšlení, jak to lze provést bez přenosu vědění minulých generací? Jestliže se nic nepřenáší, pak není ani co věcně kritizovat.

Vraťme se však ke Karlu Marxovi a k osudům jeho učení. Po dle okřídleného výroku postavil Marx svět zpátky z hlavy na nohy. Učinil to v podstatě tak, že převyprávěl příběh křesťanství o stvoření, následném odcizení a konečné spáse člověka do podoby příběhu o počátcích, následném odcizení a konečné spáse lidské práce.

Jeho proroctví se nenaplnilo. Namísto toho svádí dnes zdánlivý boj dvě učení, z nichž jedno Marxe tvrdě kritizuje a druhé žije ve skromné iluzi, že ho tvůrčím způsobem rozvíjí. Obě tato učení, tedy pravicový neoliberalismus i levicový neomarxismus, si ve skutečnosti hrají do noty. Jejich klíčovým slovem je deregulace.

Pravicoví liberálové chtějí deregulovat ekonomiku. Chtějí ji oprostit od všech brzd a bariér v pevné víře, že čarovná neviditelná vševědoucí ruka uvede lidstvo po dlouhém putování do ráje prosperity, v němž bohatství, jak by řekl Karel Marx, konečně poteče plným proudem.

Ještě radikálněji rozvíjejí tuto mystiku levicoví neomarxisté. Chtějí deregulovat úplně všechno: vztahy v rodině a mezi pohlavími, poslání výchovy a vzdělávání, autoritu státu, úctu ke kořenům a závaznost kulturního dědictví. Až všechno rozmontují, dekonstruují, učiní nefunkčním a dokonale rozloží, vykvete prý na ruinách naší civilizace skutečná svoboda pro každého. Také ona pochopitelně poteče plným proudem.

Pravicovým liberálům se prozatím podařilo za pomoci neviditelné ruky rekordně zvýšit majetkové a příjmové nerovnosti a umocnit křehkost finančních spekulací. Bohatství pro všechny bude prý časem následovat. Levicovým liberálům se podařilo zdiskreditovat jakoukoliv, tedy i přirozenou autoritu, zpochybnit snad všechny instituce a normy a učinit podezřelou každou jakžtakž funkční formu organizovanosti. Zdravý rozum pro jistotu vyřadili ze hry coby nástroj nepřípustné represe. Svoboda pro všechny bude prý časem následovat.

Sociolog náboženství Max Weber před sto lety ukázal, jaký je rozdíl mezi učením šamanů a primitivní magií na jedné straně a velkými světovými náboženskými systémy na straně druhé. Karel Marx se ještě snažil přeměnit jedno z velkých náboženství v univerzální ideologii spásy. Nějak se to nepovedlo. Ti, kdo ho dnes kritizují zprava, i ti, kdo se ho domnívají rozvíjet zleva, ale dokázali jen jedno: a sice, že je možný regres od propracovaného náboženského systému hluboko zpět ke směsi šamanismu a magie.