Článek
Důvodem není jen nekonečný seriál informací o korupci, nevýhodných státních zakázkách, o drobném švindlování i velkých podvodech, který vysílají média téměř v přímém přenosu z mnoha vysokých státních úřadů. Neméně podstatné je, že s vítězstvím neoliberální doktríny začala i legální ekonomika fungovat podle modelu, který silně připomíná klasickou mafii.
Italští sociologové se vcelku shodují v tom, že hlavní obživou mafie není ani pašování drog, ani praní špinavých peněz, nelegální prodej zbraní či obchod s bílým masem. Mafie v prvé řadě chrání své klienty před nejistotou, specializuje se na prodej ochrany, kterou zajišťuje solventním zákazníkům.
Aby měla dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří, odborně dávkuje a udržuje přesně na takové úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys. Jak poznamenává nejeden autor, z hlediska ekonomického je to malý zázrak. Mafie splnila sen každého podnikatele. Dokáže vytvářet a regulovat poptávku po svých vlastních službách podle svých vlastních potřeb. Pokud hrozí nedostatek klientů, zvýší míru nejistoty, ve které musejí lidé žít, pracovat a podnikat. Žádnou další reklamu pro své služby pak už nepotřebuje. K prosperitě jí bohatě stačí kontrolovat nepořádek, který pomáhá sama udržovat.
Mafiáni poskytují soukromě, tedy ve vlastní režii a za úplatu, ochranu v těch situacích, kdy existuje určité riziko a zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb veřejného sektoru.
Odborná literatura podává typologie klientů, kteří jsou ochotni, anebo donuceni přistoupit na vydírání ze strany mafie a ze svého pilně sponzorovat činnost této organizace. Převládají mezi nimi v různých odstínech dva hlavní typy.
Část těch, kteří platí mafii výpalné, je přesvědčena, že to pro ně může být výhodné. Tito lidé si namlouvají, že činnost mafie je pro ně vlastně užitečná, pohlížejí na její existenci jako na ekonomickou danost a započítávají spolupráci s ní nejen do svých nákladů, ale občas i do zisků. Ve chvilkách upřímnosti se od nich ovšem dozvíme: „Mafiáni tě dostanou do situace, kdy ti nezbývá než souhlasit.“
Zbytek se poddává nadvládě mafiánů ze strachu. Cítí se před mafiány zcela bezbranní a platí za ochranu i tehdy, když tuší, že v případě potřeby stejně žádnou ochranu nedostanou.
Pokud jedna či druhá skupina klientů nedodržuje splátkový kalendář, dopředu vědí, že si tím přivodí napřed malé komplikace, které se pak budou stupňovat. Mafie tím dává na vědomí, že dobré účty dělají přátele a že finanční nekázeň ze strany svých klientů tolerovat nebude.
Bylo by naivní domnívat se, že proti mafiím a mafiánským praktikám bude razantně zasahovat společnost, která si tento specifický model podnikání vzala víceméně za svůj, po právní stránce ho pečlivě ošetřila a dokonce na něm založila fungování celých sektorů národního hospodářství.
Přibližně od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století začíná fungování ekonomiky nápadně připomínat model, který popisují odborníci na mafii.
Pro mafii je strach, který sama dokáže ve svém okolí vzbuzovat, tím nejvýhodnějším obchodním artiklem. Bez velkého přehánění lze konstatovat, že celá dnešní společnost tuto strategii až nápadně věrně kopíruje. Strach je v ní šířen jak v důsledku proměn trhu práce, tak v důsledku redukce sociálního státu. Zatímco práce přestává spolehlivě zajišťovat ty, kdo ji vykonávají, sociální stát přestává spolehlivě pojišťovat ty, kdo z různých důvodů pracovat nemohou.
Na trhu práce je krok za krokem systematicky oslabována pozice zaměstnanců. Slouží k tomu neplnohodnotné pracovní smlouvy, redukce zákoníku práce, který mimo jiné zjednodušuje propouštění, omezování vlivu odborů, ale také rozkládání velkých firem do síťové struktury, což bylo v českých podmínkách dovedeno k dokonalosti takzvaným švarcsystémem.
Zvyšování nejistoty v oblasti práce není nijak samoúčelné. Právě tak jako nejsou samoúčelné všechny ty drobné nehody, jimiž mafie upozorňuje své klienty, co by se jim mohlo přihodit, pokud by otáleli a nepřipojistili se.
Nejistota v oblasti práce, ale i vlastního zdraví a jeho léčby, spokojeného stárnutí a také v dalších oblastech života je vydatně posilována kroky, které prohlubují krizi veřejného systému pojištění. K tomu slouží osekávání sociálního státu a doprovodná redukce sociálních práv občanů.
Tím, že firmy mnoha různými způsoby přenášejí tržní rizika na zaměstnance a subdodavatele, tím, že u nich soustavně zvyšují pocit ohrožení, mohou od nich vyžadovat stále více ohebnosti, pokory a podřízenosti. Ústup od dříve přiznaných sociálních práv se má stát jednou z hlavních komparativních výhod jednotlivých firem a celých ekonomik.
Všechny tyto kroky, které neoliberálové interpretují jako rozšiřování prostoru pro lidskou svobodu, jakousi podivnou shodou okolností vytvářejí vhodný prostor pro vydírání stále zranitelnějších osob. O tom, jakým způsobem vystupňovaly v posledních letech nejistotu a zranitelnost celých skupin obyvatelstva finanční operace bankovního sektoru a spekulativního kapitálu, jistě není třeba ani ekonomy nijak zvlášť poučovat. Finanční trhy se stávají stále autonomnějšími vzhledem ke sféře produkce a směny zboží, což prudce zvyšuje nestabilitu světové ekonomiky. Řada hospodářských krizí vyvolávaných splasknutím bublin stále znovu a znovu nafukovaných finančním kapitálem názorně ukazuje, nakolik se právě nejistota stala trvalou součástí života v dnešní době.
Mafie nechce lidi samoúčelně strašit. Umožňuje svým klientům výrazně redukovat míru nejistoty, v níž žijí, za podmínky, že bez výhrad přistoupí na její pravidla. Ani současný systém nevytváří a nestupňuje všudypřítomnou nejistotu kvůli ní samotné. Postupuje se plánovitě a naprosto systematicky. Nejprve je vyvolán strach o budoucnost, zároveň se vzbudí sen o zajištěném a bezstarostném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec bagatelizována. Mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svou odměnu.
V procesu deindustrializace odchází velká část průmyslové výroby do zemí s lacinou pracovní silou. Podnikat v deindustrializované zemi v průmyslu nebývá příliš perspektivní. Proto se velké peníze přelévají do sektoru služeb.
Jejich majitelé se už nesnaží zhodnotit své finanční prostředky tím, že si z práce odvedené v továrnách a z hodnoty tam vytvořené vezmou svůj díl. O to více se snaží zpoplatnit všechny mimopracovní aspekty lidského života.
V postindustriální společnosti by měl člověk zaplatit majitelům velkých peněz i s úroky za to, že chce být zdravý, že nechce zestárnout v nedůstojné chudobě a že chce svým potomkům dopřát vzdělání, a tedy lepší uplatnění na trhu práce. Velký finanční kapitál se tak zmocňuje celého života těch, kdo žádný kapitál nemají. Jeho působištěm už dávno není jen továrna, obkličuje a vysává celou lidskou existenci.
Aby dosahoval výnosů co nejvyšších, umocňuje nejistotu ve všech zmíněných oblastech a zároveň nabízí (pochopitelně za úplatu) ochranu před ní. Solventním klientům nabízí (vždy neuvěřitelně výhodné) pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní pak donucuje pojistit se v nich přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí vyvíjí pochopitelně v oblasti zabezpečení na stáří, protože zde protéká bez užitku pro velké majitele peněz zdaleka nejvíce finančních prostředků.
Korupcí zpravidla rozumíme zneužívání veřejného úřadu za účelem maximalizace soukromého zisku. Je to svým způsobem ideální forma podnikání, neboť zkorumpovaný úředník provozuje „svou firmu“ na náklady veřejnosti, a tedy s maximálním ziskem, aniž by tyto zisky zdanil. Co jiného než korupce by bylo uzákonění povinnosti občanů odvádět část svých prostředků na konto soukromého fondu? Tato směs veřejného donucení a soukromého profitu znamená pro občana, že bude donucen sponzorovat soukromou firmu. Této firmě naopak opatření přináší minimalizaci jejího podnikatelského rizika, a to až po možnost, že by stát doplácel na její případné ztráty. Nejedná-li se přímo o korupci (la corruption – úplatkářství, podplácení), pak jde nepochybně o konkusi (la concussion – podvodné vymáhání poplatků).
Zatímco běžná korupce odčerpává z veřejných rozpočtů peníze spíše jen pozvolna, nárazově a nesystematicky, připravované „systémové reformy“ je budou odčerpávat do soukromých kapes spolehlivě a pravidelně. Je roztomilé, že právě vláda, která chce prý už konečně zakročit proti rozkrádání veřejných prostředků formou korupce, připravuje zároveň v podobě reforem něco korupci hodně podobného, a připravuje to systematicky a ve velkém.
Je velkým nedorozuměním, pokud je střet pravice a levice v otázce státu líčen jako zápas mezi těmi, kdo chtějí stát co nejmenší a co nejúspornější, a těmi, kdo si prý přejí mít stát velký a rozhazovačný. Ve skutečnosti je tomu zcela jinak. Veřejnými rozpočty i těch ekonomicky nejliberálnějších států protéká rok co rok objem peněz srovnatelný s tokem peněz uvnitř nejvelkorysejších sociálních států. Ani o korunu, dolar, euro či libru méně. Neoliberálové potřebují mít stát právě tak silný jako levice. Používají ho však k jiným účelům.
Na slabém státě by neoliberálové pranic neušetřili, neboť by chyběla instituce, která je schopna nasměrovat veřejné prostředky do soukromých rukou. Neušetřili by na něm nic dokonce ani korupčníci. Pokud by byl veřejný sektor zcela zlikvidován, přímo z definice by pro ně zmizela i možnost korupce.
Shodou okolností je na tom mafie ve vztahu ke státu velice podobně. Mafie nikdy nechtěla státní moc zrušit, nebo ji nahradit svou vlastní vládou. Pouze si vždy přála, aby byl stát co nejpoddanější vzhledem k jejím podnikatelským záměrům a aby působil jako její tichý komplic. Její vliv je ostatně odvozen mimo jiné právě z privilegovaného přístupu ke státní moci. Snaží se ovlivňovat činnost státního aparátu a justice, rozhodně ji však nechce přímo vykonávat.
Mafiáni jsou ovšem v porovnání s výše popsanou legalizovanou korupcí přece jen o něco opatrnější a vstřícnější. S výší výpalného to obvykle nepřehánějí. Nestojí o to, aby svůj zdroj zcela zlikvidovali. Bojí se toho, že vydírané osoby by mohly zanechat svého podnikání a odejít z oblasti, kterou mafie kontroluje.
V případě mafiánské společnosti je situace vážnější. Existuje v ní riziko, že ti, kdo budou provozovat podobné praktiky legálně, takové obavy mít nebudou. Možná odejde část lékařů, ostatní občané však nemají kam odejít. Proto budou ze stagnujících příjmů krmit soukromé fondy. Pokud některý z fondů zkrachuje, postaví ho stát opět na nohy z daní svých občanů. Co by si bez takového státu neoliberálové počali.
Německý sociolog Ulrich Beck popisuje zásadní rozdíl mezi klasickou průmyslovou modernitou a dnešní dobou. Heslem průmyslové společnosti bylo přibližovat se k ideálu občanské rovnosti mezi všemi jejími členy. Sociální stát se svými veřejnými pojistnými systémy sloužil právě tomuto cíli. Nejvyšším a zároveň jediným ideálem dnešní rizikové společnosti se stává zajištění alespoň minimálního bezpečí v rámci všudypřítomných nejistot každodenního života.
Zatímco utopie rovnosti v sobě obsahuje množství cílů naplněných pozitivním obsahem, utopie bezpečnosti zůstává zvláštním způsobem negativní a defenzivní: v zásadě tu už nejde o to, dosáhnout něčeho „dobrého“, nýbrž jen o snahu zabránit nejhoršímu. Sen třídní společnosti spočíval v tom, že všichni chtějí a mají mít svůj podíl na koláči. Cílem rizikové společnosti je, že všichni mají zůstat uchráněni jedů, konstatuje Ulrich Beck.
Jan Keller
Přeneseme-li úvahu z roviny ekologických a technologických rizik do roviny rizik sociálních, pak vítěze i poražené můžeme snadno identifikovat. Vítězi jsou ti, kterým se daří maximalizovat své vlastní zisky a zároveň přenášet rizika a veškerou nejistotu na druhé.
Ti, kdo dokážou z moci úřední nadekretovat svým spoluobčanům povinnost přispívat do soukromých pojišťovacích fondů svých přátel, jsou na tom mnohem lépe než mafiáni. Klasický mafián riskoval, že si vidinu zisku vykoupí cenou nejvyšší. Hybatelům dnešního ekonomického systému se podařilo zisk a riziko od sebe naprosto oddělit. Čím vyšších zisků dosahují ti, kdo žonglují s bublinami spekulace, tím menší riziko oni i jejich firmy nesou. Veškeré riziko zůstává rezervováno pro ty, pro které žádný zisk z podniknutých finančních a obchodních transakcí nikdy nebyl určen.
Výhradním podílem na ziscích a přenosem rizik směrem dolů se řídí ti horní jak v případě restrukturalizace firem do podoby švarcsystému, tak v rovině finančních spekulací a konečně v rámci privatizace až dosud veřejných systémů pojištění. Ve všech případech to vede k tomu, že majetková a příjmová elita čerpající svůj vliv a bohatství z účasti v globalizované ekonomice se odtrhává od zbytku společnosti a diktuje jí míru nejistoty, v níž musejí ti uprostřed i ti dole každým dnem žít.
Čím více nejistoty, tím větší zájem o připojištění. Je to podobné jako v případě spolupracujících klientů mafie. Někteří se připojišťují s vidinou možných výhod, jiní z obyčejného strachu.
Především však tento přechod do trvalé nejistoty umožňuje živit ve společnosti atmosféru, kdy lidé ochotně rezignují na větší rovnost (respektive na nižší míru nerovností), neboť jsou zcela pohlceni starostí o zajištění alespoň minima bezpečí pro sebe a své blízké.
Rozvíjející se obludná nesouměřitelnost majetků, moci a vlivu pak spolehlivě uniká pozornosti veřejnosti. Skutečnost, že ošetřování nových sociálních rizik se děje (naprosto stejně jako v případě rizik ekologických a zdravotních) pouze v rovině kosmetické a čím dál méně zahrnuje prevenci, je pro mocenskou elitu spolehlivou zárukou toho, že odlákání pozornosti od stoupajících nerovností k zajištění elementárního bezpečí bude i nadále pokračovat.
Elita pak může nerušeně servírovat zbytku společnosti stále méně a méně poživatelných věcí a své počínání zdůvodňovat údajnou snahou zabránit tomu nejhoršímu. Chce dostat lidi do situace, kdy jim nezbude než souhlasit.