Jan Keller: Lesk a bída občanské společnosti

Sám koncept občanské společnosti patří přes svou zdánlivou jednoznačnost a jednoduchost k tomu nejmlhavějšímu, co v politologii, v politice, v médiích i ve veřejných diskusích zaznívá.

Když se začalo o občanské společnosti v prvé polovině 19. století uvažovat, byli jejími výhradními představiteli drobní vlastníci, podnikatelé a středně majetní občané, především ti, kdo vykonávali svobodná povolání. Drobné jmění jim umožňovalo sdružovat se do spolků, které byly platformou pro účinnější hájení jejich zájmů. Pozvedali hlas proti státu, který tehdy zcela zřetelně hájil zájmy rodově a majetkově privilegovaných vrstev.

Na buržoazním charakteru aktivistů občanské společnosti se shodují dva myslitelé, kteří ji zhruba ve stejné době mezi prvními analyzovali. Karel Marx hovoří o občanské společnosti jako o společnosti vlastníků, kteří ve vzájemném soupeření hájí to, co považují za své základní právo, a sice právo na zištnost. Svoboda občanské společnosti je svobodou lidí, kteří nadšeně souhlasí stát se „otroky špinavé honby za výdělkem“.

Alexis de Tocqueville sice pohlížel na občanskou společnost se sympatiemi a neupíral jí ani určitý idealismus, nezakrýval však své pochybnosti, zda dokáže proklamovaným hodnotám skutečně dostát: její členové mají tendenci nechat se plně pohltit svými individuálními zájmy, pře devším starostí o vlastní majetek. Vypjatý individualismus je vede k tomu, že se soustřeďují jen na nejbližší okolí a stávají se apolitičtí – veřejné dění ponechávají jeho osudu.

Když se dnes hovoří o nutnosti revitalizovat občanskou společnost, jsme svědky jakési parodie na její původní verzi. Název i hesla občanské společnosti zůstávají nezměněna, výrazně se však proměnili její představitelé. Jsou jimi vysokoškolsky vzdělaní a politicky středově orientovaní liberálové mladšího a středního věku.

Jejím jádrem jsou občanská hnutí, která se angažují v otázkách, jež nevyřešil v průběhu třiceti poválečných let příchod společnosti masového blahobytu. Některé z těchto problémů, především otázku životního prostředí, dokonce zmasovění spotřeby vyostřilo.

Na tato hnutí nelze dost dobře uplatnit kritiku, kterou klasické občanské společnosti adresoval Marx. Jejich členové nejsou puzeni touhou po čachrování a nestravuje je imperativ zištnosti. Jsou to povětšinou lidé, kteří nedisponují větším majetkem a zpravidla jsou v zaměstnaneckém poměru, anebo vykonávají svobodné profese. V důsledku toho ovšem nebývají schopni financovat své spolkové a další aktivity sami. Jako součást neziskového sektoru pak často požadují, aby jejich činnost (spolu)financoval stát. Zároveň však neváhají po vzoru svých předchůdců z 19. století volat po větší svobodě jednotlivců oproti údajně příliš rozbujelé státní moci. Pokud stát své radikální kritiky nechce, anebo nemůže financovat, považují to jen za další důkaz jeho panovačnosti a svévole.

Mladí liberálové sdružení v různých podobách občanské společnosti tak dodržují tradici liberalismu s jeho odporem vůči státní moci jakožto instanci, která potlačuje osobní svobody, často jim ale uniká, že dnešní státy nejsou totéž co konstituční monarchie, které před dvěma sty lety nepokrytě nadržovaly pozůstatkům privilegovaných stavů. Dnešní liberálové vydávají za výraz útlaku i tu míru pojištění a zajištění sociálních jistot, které se podařilo dosáhnout v rámci sociálního státu. Tváří se, jako kdyby byl systém sociálního zabezpečení stejnou hrozbou pro svobodu, jakou byl kdysi absolutistický panovník.

Odpor proti státu, který patří k dědictví klasické občanské společnosti a který mladí liberálové oživují poukazy na přílišnou byrokratičnost státní mašinérie, je v éře globalizace stále méně pochopitelný. Paradoxně tak, čím je národní stát bezmocnější vůči tlakům nadnárodních firem a tokům velkého finančního kapitálu, čím chatrněji je schopen své občany ochránit a trvaleji jim zaručit alespoň základní sociální jistoty, tím nesnesitelnější břemeno v očích aktivistů občanské společnosti představuje.

Kromě bytostné nedůvěry ve velké organizace včetně politických stran a odporu ke státu je pro mladé liberály příznačné opomíjení sociálních problémů a hledání nových politických témat, ať již ve vztahu k přírodě, k druhému či vlastnímu pohlaví či v propagaci kulturní pestrosti a rozmanitosti. Je to pochopitelné. Tato hnutí se formovala v době, kdy se uvažovalo o tom, jak daleko pokročil proces zburžoaznění dělnické třídy a kdy bez trvalého pracovního poměru byli jenom ti, kdo se chtěli realizovat výhradně v mimopracovních aktivitách. Na politické strany pak pohlížejí mladí liberálové již od sedmdesátých let jako na jakési zombie, která jsou již dávno mrtvá, stále však nemohou zemřít.

Fantazie, kreativita, ale i přelétavost a těkavost vkusu mladých liberálů se staly příznačnými. Právě kvůli těmto vlastnostem je francouzská socioložka Catherine Bidou nazývá dobrodruhy každodennosti. To, co na jednu stranu působí neobyčejně osvěžujícím dojmem, obsahuje v sobě minimálně dva problémy. Mladí středoví liberálové se stali svým odporem vůči velkým organizacím a vůči státu i svým přehlížením klasické otázky sociální zásadními odpůrci politiky stran socialistických a sociálnědemokratických. Tyto strany mluví zcela jiným jazykem a zabývají se zcela jinými problémy, než na které oni slyší. Považují tyto strany za spolky technokratů usilujících o naprosto nesmyslné roztáčení kol hospodářského růstu.

Zároveň však moderní liberálové, dokonce i ti, kteří sami sebe považují za levicové, hovoří jazykem, který je k nerozeznání od jazyka neoliberálů. Mladí liberálové tak nahrávají starým neoliberálům a jejich snaze minimalizovat stát, až na dřeň osekat sociální stát a zredukovat veřejný sektor, a to nejlépe až někam na úroveň prvé poloviny 19. století. Je to jen obtížně pochopitelné, přihlédneme-li k tomu, že mladí liberálové bývají nápadně často zaměstnanci právě veřejného sektoru, pokud nejsou zrovna činní v neziskových organizacích financovaných státem.

Alespoň zčásti to lze vysvětlit poukazem na Tocquevillovy obavy. Ten už ve své době upozorňoval, že členové občanské společnosti snadno podléhají tendenci nechat se pohltit jen svými individuálními zájmy, soustřeďují se na specifické cíle a veřejné dění v podstatě ponechávají jeho osudu.

Jako kdyby francouzský liberálně smýšlející šlechtic tušil, jak bude sto padesát let po jeho smrti vypadat typický příslušník občanské společnosti. Je to člověk nedůvěřující organizacím, a proto již z definice neschopný postavit se proti nim organizovaně. Je to tvor, který jakoukoliv trvalost považuje jen za jiné jméno pro stagnaci. Veden zásadou, že existuje pouze to, co je „zde a nyní“, necítí potřebu zatěžovat se čímkoliv, co zde bylo kdysi před ním, a ještě méně je ochoten rozptylovat se starostmi o cokoliv, co teprve jednou bude.

I když o svých prapravnucích nemohl Tocqueville cokoliv vědět, vystihl je dokonale: Přiznám se, že se chvěji obavou, aby se nakonec nenechali tak silně ovládnout zbabělou láskou k přítomným požitkům, že by ztratili zájem o vlastní budoucnost a o budoucnost svých potomků a že by se raději nechali trpně unášet svým osudem, než by v případě potřeby vyvinuli náhlé a energické úsilí, aby jej změnili.

K faktické politické impotenci vede okřídlené heslo mnoha hnutí občanské společnosti, které zní: Mysli globálně, jednej lokálně! Vytváří totiž iluzi, jako kdyby stát, který mladí liberálové tak nemají rádi, vlastně už ani neexistoval. Tím, že ho i s jeho nemožným byrokratickým aparátem předčasně pohřbili, zbavují se zároveň možnosti podílet se na tom, co stát ještě přece jen ovlivňovat může a ještě dlouho ovlivňovat bude. Lokální poměry a místní problémy lze stěží ovlivnit i tím nejuniverzálnějším a nejkomplexnějším přemítáním. Je však někdy možno zlepšit je alespoň částečně z pozice orgánů státní moci, které to dokonce mají v popisu práce. To by ovšem předpokládalo angažovat se v rovině politických stran, tedy právě těch organizací, které jsou pro liberály synonymem zla sedimentované byrokracie.

Z pozice hnutí je sice možno kritizovat jakékoliv poměry, je však prakticky nemožné jakékoliv poměry změnit. Chybí k tomu pověstný politický mandát. Mladí liberálové, kteří jsou činní v jen velice volně organizovaných středolevých hnutích, tak jsou pouze virtuálním soupeřem starých neoliberálů aktivních v pravicových stranách. Nikdy je nemohou v nerovné konkurenci přemoci. Skýtají však něco, co je přímo k nezaplacení – zdání, že konkurence přece jen existuje.

Tocquevillovy obavy se týkaly především slabosti občanské společnosti v případě, že se její členové nechají ovládat individuálními preferencemi a pasivně unášet svým osudem, jejž se nepokusí nijak ovlivnit. Co když je nemenší hrozba obsažena v tom, co naopak považoval francouzský myslitel za ideální řešení? Tedy ve schopnosti „vyvinout náhlé a energické úsilí“ ke změně poměrů.

Zde narážíme na obtížnou a ne právě vítanou otázku. Představují například ultrapravicoví aktivisté také jakousi specifickou formu občanské společnosti? Věnují přece mnoho svého volného času, energie, soukromí i peněz, aby poukazovali na to, co považují za největší problémy současné společnosti. V tomto smyslu se angažují mnohem výrazněji než naprostá většina jejich spoluobčanů.

Naši otázku můžeme dále rozšířit: Patří do občanské společnosti pouze zdravotně osvětová sdružení, anebo také spolky, které propagují svobodu kouřit cigarety kdekoliv a v jakémkoliv množství? Patří do občanské společnosti jen ekologičtí aktivisté, nebo také spolky amerických dřevorubců, které požadují kvůli vyšším výdělkům zrušení zákazu kácení stromů v národních parcích?

Pokud bychom tyto aktivity z občanské společnosti vyobcovali, učinili bychom z něčeho, co se tváří jako analytický pojem, koncept čistě hodnotící, v zásadě propagandistický.

Situace je ještě mnohem složitější. Protagonisty občanské společnosti v 19. století byli drobní a střední vlastníci a podnikatelé. Jejich společným cílem bylo zvýšit váhu svého hlasu v rozhodování o těch veřejných záležitostech, které se jich bezprostředně týkaly, a rozšířit prostor pro svou prosperitu. Vtom se Marx s Tocquevillem shodují.

Tocquevilla zajímá prvý aspekt. Hodnotu občanské společnosti spatřuje v tom, že zatlačuje státní moc s jejími opresivními tendencemi. Čím více prostoru pro občanskou společnost, tím méně místa zbývá pro útlak ze strany státní moci. Už z definice nemohou působit občanští aktivisté nijak negativně. Jedinou hrozbou je, že budou ukolébáni k nečinnosti. To, že by mohli občané sdružení nějakým společným zájmem páchat něco nepravého, Tocquevilla vůbec nenapadne.

Naproti tomu Marx si všímá druhého aspektu a ukazuje, jak soukromí vlastníci rozšiřují prostor pro hromadění svého majetku na úkor jiných vrstev společnosti, konkrétně na úkor nemajetných. Z Marxova pojetí plyne, že aktivisté občanské společnosti nejen mohou poškozovat své spoluobčany, ale hnáni vidinou osobního profitu tak činí dokonce zcela systematicky. Jsou projevem falešného vědomí v tom, že hájí svůj ryze skupinový zájem a vydávají ho za zájem celospolečenský.

Zatímco Tocqueville vidí pouze lesk občanské společnosti, Marx vidí spíše jen její bídu. Její dnešní podoba je komplikovaná v tom ohledu, že v sobě obsahuje oba aspekty. Angažují se v ní jak ochránci pralesů, tak dřevorubci, jak stoupenci zdravé výživy, tak přesvědčení fandové inhalování rakovinotvorných látek.

To ovšem neznamená, že občanská společnost dokáže konstruktivně řešit problémy celé společnosti. Není automaticky pozitivní hodnotou. Některé její projevy mohou být dokonce problematičtější než většina problémů vznikajících mimo ni a nezávisle na ní.

Tocquevillovo přesvědčení, že zatlačování státu silami občanské společnosti je vždy dobrá věc, zní nepřesvědčivě v době, kdy méně státu neznamená méně panovnické zvůle, méně nejistoty, nýbrž méně sociálních práv, a tedy více nejistoty pro naprostou většinu občanů.

Také Marxovo přesvědčení, že zlo občanské společnosti spočívá výhradně v hromadění soukromého zisku (čili jak on říká: v čachrování), bylo vývojem překonáno. Hrozivé aktivity odvrácené strany občanské společnosti nemusejí mít s hromaděním peněz nic společného. Svobodní občané se mohou mobilizovat k poškozování svých bližních mnoha jinými způsoby a vydávat se přitom za ochránce veřejného zájmu, za strážce nejvyšších hodnot a za garanta budoucnosti našich dětí.

Marx ani Tocqueville nevěnovali příliš pozornosti tomu, že členové občanské společnosti kromě hájení vlastních zájmů v mnoha podobách projevovali od počátku starost také o druhé. Řada spolků a sdružení již tradičně provozovala různé formy zesvětštělé charity. V průběhu celého 19. století a dlouho do 20. století se staraly o povznesení neprivilegovaných vrstev po stránce zdravotní, kulturní a vzdělanostní. Nová sociální hnutí projevovala nemenší starostlivost o práva nejrůznějších minorit, ba i o práva zvířat, přírody a ekosystémů. Je ironií, že dnes tuto pochodeň ochrany slabších a bezmocných přejímají ultrapravicová hnutí, která jsou přesvědčená, že nedělají nic jiného, než že chrání své spoluobčany proti těm, kdo žijí na jejich úkor. Charita a ochrana potřebných zde nabývají zvlášť pikantní podoby.

Tato hrozba je o to zlověstnější, že ultrapravicová forma či karikatura občanské společnosti se od té liberální zcela liší v pohledu na organizovanost. Zatímco středoví a levicoví liberálové svou mentalitou rozkládají prý příliš tuhou stranickou disciplínu příslušných stran, pro ultrapravicové aktivisty není žádná disciplína dosti tuhá. Zatímco levičáci vzrušeně přemítají o organizačním násilí, pravičáci chladnokrevně procvičují jeho účinnější formy.

O tom, co všechno lze skrýt pod nálepku občanské společnosti, se přesvědčíme, až její prapor budou třímat ti, kdo bývají označováni termínem „ztracená generace“. Pokud budou pokračovat dosavadní trendy, pak dnešní školáci prožijí svůj život v době, kdy stát bude už hodně slabý a jeho dalším zatlačováním se již nic pozitivního nezíská. Nebudou tedy moci rozvíjet občanskou společnost v Tocquevillově duchu. Zároveň se pro ně budou spíše snižovat možnosti hromadění individuálního zisku, což se bude týkat i potomků středních vrstev. Marxovo varování před čachrováním a hamižností je patrně příliš neosloví.

Rozkvět občanské společnosti v podobě nových sociálních hnutí mladých liberálů se odehrál v době, kdy poválečný systém blahobytu kulminoval. Motivy občanské společnosti rozehrála generace, která zažila sociální vzestup a neměla důvod se obávat budoucnosti. Mnohé dnešní mladé čeká spíše uskrovňování, neboť jejich rodiče si prý žili nad poměry. Teprve s nástupem dnešní nejmladší generace se dozvíme, co všechno dalšího se v útrobách občanské společnosti ještě skrývá.