Jan Keller: Kupte si svůj úřad!

Pravicové vlády mohou jen obtížně vést boj proti korupci, stáváli se korupce pouze pokračováním „politických dealů“ jinými prostředky. Cílem pravice je přece minimalizovat rozsah veřejného sektoru, veřejných prostředků a státního majetku a všude, kde je to možné, zavést soukromé vlastnictví. Tam, kde to možné zatím není, nastupuje prý víceméně automaticky korupce, která v této souvislosti znamená, že držitel veřejné funkce či úřadu využívá tohoto prostředku k privátním účelům.

V zemích, kde jsou z činnosti vyřazeny kontrolní mechanismy, se stává korupce nejefektivnější formou podnikání. Zatímco veškeré náklady na provoz úřadu hradí daňový poplatník, držitel úřadu si přivlastňuje výnosy plynoucí z jeho zastávání.

Nevýhodou takových poměrů je, že z hlediska čistě formálního je tato forma podnikání ilegální. I v případě, že riziko postihu je zanedbatelné, nemůže se korupčník svým majetkem pochlubit, stavět ho na odiv, využívat ho v rámci ostentativního konzumu ke zvyšování prestiže v očích druhých korupčníků a v očích veřejnosti. Mít nakraden obrovský majetek a muset se s ním ukrývat jako nějaký obyčejný zloděj, musí být životní zkušenost nesmírně stresující.

Je jen otázkou času, kdy se síly, které používají korupci k rozšířené reprodukci své moci, pokusí své postavení legalizovat a své praktiky učinit zcela imunními vůči zásahům policie a soudů. Lze dokonce tipovat, který z pravicových ekonomů či politiků přijde s tímto nápadem jako první.

Sociolog Ivo Možný tvrdí v knize Proč tak snadno, že minulý režim padl proto, že tehdejší vládci sice kontrolovali veškerou moc, nemohli však bohatství, o kterém rozhodovali, učinit svým vlastním majetkem a předávat ho potomkům. Takový výklad pádu minulého režimu se pohybuje v rovině spekulace. Aby byl věrohodný, musel by prokázat, že dnešní boháči jsou členy nebo potomky členů bývalé komunistické věrchušky. Autor zmíněné knihy by u dnešních miliardářů typu Petra Kellnera či Zdeňka Bakaly něco takového jen obtížně dokazoval. Nedokázal by to ani u Andreje Babiše, neboť řadoví členové strany, kteří začínali prakticky od nuly, o převratu nerozhodovali.

Pokud nebude prokázáno, že dnešní dolaroví milionáři statisticky významně pocházejí z kruhů předlistopadové mocenské elity, jsou úvahy typu Proč tak snadno spíše jen vtipnou hříčkou, která zastírá skutečné mechanismy předávání moci než solidním sociologickým zjištěním.

Na cestě za svobodou jsme od převratu urazili dráhu dlouhou čtvrt století. Kromě skutečných úspěchů, mezi nimiž dominuje náš vstup do Evropské unie, je tato dráha lemována nejen dlouhou řadou nevyužitých šancí a zmarněných příležitostí, ale také, jak je všeobecně známo, rozsáhlou korupcí.

Korupce nás přivedla do situace, kdy se moc fakticky rozdvojila. Její viditelná rovina je kdesi v pozadí kopírována a reprodukuje se v podobě neviditelné.

Spojnici mezi oběma tvoří takzvaní lobbisté. Jde o lidi, kteří nemají žádné oficiální zaměstnání, nejsou podnikateli, a už vůbec ne zaměstnanci, a jsou držiteli majetků, po jejichž původu se „ve slušné společnosti“ nikdo neptá. Jejich vzdělání bývá zpravidla nepatrné, žádnou výraznější profesní kariérou neprošli, jedinou jejich odborností je právě lobbing.

Lobbisté vystupují neveřejně, spolurozhodují však o tocích veřejných prostředků. V zásadě jsou financováni daňovými poplatníky, aniž by jim museli skládat jakékoliv účty ze svých počinů. I když lobbisté zatím ještě nezaložili svou komoru, jejich vliv je mnohem větší než vliv těch, kdo svou profesní komorou disponují, jako jsou například lékaři či architekti. Bez lobbistů, jejichž záhadné fungování se stalo uznávanou samozřejmostí, by bylo mnohem obtížnější používat veřejné úřady k soukromému obohacování jednotlivců a celých skupin.

Do dokonalosti se v našich poměrech ustavila strategie, s jejíž pomocí jsou korupce a korupčníci chráněni před pokusy o vyšetřování jejich činnosti. Tento způsob byl beze zbytku přejat z minulého režimu. Kroky vyšetřujících orgánů jsou vyšetřovanými prohlášeny za obdobu třídního boje, za hrozbu pro demokracii, případně za poškozování obrazu naší země v zahraničí. Přesně těmito „argumenty“ byli za minulého režimu umlčováni lidé s nepohodlnými názory. Naprosto stejné „argumenty“ mají nyní sloužit k diskreditaci vyšetřovatelů, tedy těch, kdo jsou povinni ze své funkce hájit veřejný zájem a kdo k tomu mají stále ještě odvahu.

Základním rysem uvažování, který pojí dnešní mocenskou elitu s tou předlistopadovou, je tendence považovat za nevhodné nikoliv to, že se páchají nepravosti, nýbrž to, že se o nich začne mluvit. Podezřelý pro ně není ten, kdo lže a krade, ale ten, kdo to na něho prozradí. Zatímco prvému je v případě potřeby opatřena náhradní výnosná funkce, druhý je promyšleně a systematicky skandalizován. Tón při jeho odsuzování a symbolickém lynčování udávají lidé nejvýše postavení.

Stav, kdy moc volená je zdvojena mocí nikým nevolených, kdy veřejné prostředky tečou proudem do soukromých kapes a kdy lobbisté zajišťují komunikaci mezi skutečně mocnými a „bílými koňmi“ nastrčenými v politice, může trvat velice dlouho. Je to dáno jednak tím, že odpůrci korupce jsou slabí a nejednotní, jednak tím, že ti, kdo korupci provozují, nemohou dost dobře prosadit řešení, které by jejich postavení s konečnou platností legalizovalo.

Slabost odpůrců korupce má několik podob. Opoziční strany, které by v demokratickém modelu měly korupci minimalizovat, jsou paralyzovány. Na jedné straně je oslabují případy známé i jen tušené korupce v nich samotných, na straně druhé je odsuzuje k bezmocnosti dělení na komunistickou a nekomunistickou levici. Toto dělení zcela spolehlivě umožňuje pravici udržet si podíl na moci i v situaci, kdy by ji volila třeba jen třetina anebo čtvrtina voličů.

Ze hry jsou vyřazeny také odbory, neboť boj proti korupci je vrcholně politická záležitost a ti, kdo korupci fakticky kryjí, neopomenou zdůraznit, že odbory nemají mandát vyjadřovat se k politickým záležitostem.

Takzvaná občanská společnost nemá prostředky, jak proti korupci bojovat. Může s ní jedině nesouhlasit a psát protestní petice. Je to jako psát odhodlané petice proti působení mafie. Jedni si jimi uklidní svědomí, druzí se jimi pobaví. Někteří z těch, kdo se považují za hlas občanské společnosti, dovršují a stvrzují její kapitulaci úvahami o tom, že protesty neorganizovaných občanů, nikoliv kroky orgánů činných v trestním řízení, jsou v demokracii povolány korupci vymýtit.

Zápas o osud země však na svou stranu nemohou jednoduše strhnout ani ti druzí, tedy korupčníci, jejich loutky a jejich chráněnci. V podstatě mají jen jedinou cestu k naplnění svých ambicí. Museli by fakticky provést to, co Ivo Možný bez důkazů přičítá mocenské elitě minulého režimu. Museli by své postavení nějakým sametovým způsobem zlegalizovat. Jinými slovy, museli by privatizovat úřady, které mají zatím pod kontrolou jen skrytě a neúplně.

Model privatizace úřadů není nic nového a nevídaného, v dějinách byl již odzkoušen. Od konce 15. století po dalších zhruba dvě stě let byly ve Francii úřady volně na prodej. Zámožní lidé si je mohli kupovat a poté provozovat ve vlastní režii. Mezi bohatými neurozenými byl o nákup úřadů obrovský zájem, neboť tato investice byla mnohem výhodnější než třeba nákup nemovitostí. Provozování úřadu ve vlastní režii se stávalo spolehlivým zdrojem vysokých příjmů, investice měla rychlou návratnost. Koupě těch nejvyšších úřadů zajišťovala jejich majitelům vyšší sociální pozici. Pořízením těch nejdražších bylo dokonce možno zakoupit si „urozenost“.

Prodej úřadů se jevil neobyčejně výhodný také z hlediska státu. V případě zadlužení země nebylo nic jednoduššího, než vytvořit balíček nových úřadů a co nejrychleji je prodat. Proto byl již v roce 1522 vytvořen v Paříži úřad zabývající se prodejem úřadů a shromažďující do státní pokladny veškeré příjmy z tohoto prodeje. Panovníci platili darováním reprezentativních úřadů také bankéřům za jejich půjčky. Některé úřady byly vytvářeny naopak jen proto, aby sdružení úředníků zaplatilo za jejich odstranění. Po inkasování příslušné sumy byly úřady obratem zrušeny, čímž se naplnila státní kasa a zároveň se ušetřily výdaje na úřednické platy.

Zatím mohou podobné představy působit ve 21. století tak trochu absurdně. Nezapomínejme však, že žijeme v zemi, kde jsou pro studenty ekonomie vydávány příručky, v nichž je obhajována žádoucnost privatizace soudů a policie. Privatizace úřadů by byla v takové zemi nejen zcela logickým krokem, vyřešila by také celou řadu problémů.

Ti, kdo se snaží už nyní v rámci korupce chod úřadů ovládat, by mohli konečně své postavení legalizovat a začít v novém tržním sektoru bojovat o to, kdo bude úspěšnější. Bývalý prezident by patrně řekl: kdo bude pracovitější.

Zahájení prodeje úřadů by mohlo být vydáváno za rozhodný krok finančně úsporné vlády ke snižování státního zadlužení.

Za dva nebo tři roky překročí výše státního dluhu naší země magickou cifru dvou biliónů korun. Prodej úřadů na všech stupních správy by tento neblahý trend zvrátil a naše země by se opět stala miláčkem ratingových agentur.

Po zkušenostech s Drábkovou penzijní reformou není nepředstavitelné, že by možnost kupovat úřady mohla být vydávána za nový (zaručeně bezpečný) pilíř penzijního zabezpečení. Umožnila by ještě více diverzifikovat rizika spojená se zajištěním klidného stáří. Je to smutné, ale určitě by byla efektivnější než to, co nám nabízí dnešní druhý pilíř.

A konečně by prodej úřadů do soukromých rukou naprosto spolehlivě a definitivně odstranil korupci. Zneužívání veřejného úřadu by pak bylo již z definice nemožné, neboť majitel je naopak povinen maximalizovat zisk z provozování své vlastní firmy.

Neoliberální ekonomové a politici nám namlouvají, že jakákoliv regulace snižuje výkonnost hospodářství země a omezuje lidskou svobodu obyvatel. Se stejně vážnou tváří by mohli začít tvrdit, že nemožnost zakoupit si úřad do svého soukromého vlastnictví je velice tvrdou formou regulace. Už slyším naše vzdělané politiky, jak volají: „To máme být méně svobodní, než byla Francie v době vlády Františka I.?“

Pokud jsou správné údaje o rozsahu korupce v naší zemi, přelomová deregulace v podobě privatizace státních úřadů by na jejich chodu nemusela zase tolik změnit. Námitkám věčných šťouralů by se čelilo již mnohokrát vyzkoušenými osvědčenými prostředky. Odpůrci privatizace by byli prohlášeni za ty, kdo podporují třídní boj a živí třídní zášť a nenávist. Místo toho, aby si sami zakoupili úřad podle svých finančních možností, tedy podle míry své „pracovitosti“, závidí druhým, že se o své vlastní stáří postarat dokážou. Byli by také prohlašováni za nepřátele demokracie. Jejich kritika novopečených majitelů úřadů by byla vydávána za nahrávání korupčníkům. Jak jinak vysvětlit, že nesouhlasí s opatřením, které je schopno jediným legislativním tahem vymýtit korupci? Zakoupit pro souhlas s touto formou boje proti korupci příslušný počet hlasů zákonodárců by nemuselo být problémem.

A pochopitelně by kritici této progresivní formy privatizace dostali nálepku těch, kdo poškozují obraz země v zahraničí. Místo toho, aby ocenili, že Česko učinilo osvobozující krok, ke kterému se zatuchlá Evropa pravděpodobně nikdy neodhodlá, bagatelizují naše novátorské úsilí!

Vždyť privatizace úřadů by se mohla stát tím nejviditelnějším důkazem, že jsme se už dokázali vyrovnat s minulostí. Cožpak nepatří nemožnost nakládat s úřady svobodně podle pravidel trhu k tomu nejtíživějšímu, co stále ještě z minulého režimu přetrvává a co některým z těch nejpracovitějších nepředstavitelně svazuje ruce?

Ve čtvrtek 1. srpna jste uveřejnili v Salonu úvahu profesora Kellera. I když chápu, že autor nepsal ryze odborný text, domnívám se, že pan profesor příliš popularizoval – či snad příliš volně interpretoval - tvrzení obsažené v publikaci Ivo Možného Proč tak snadno. Neodvažuji se hodnotit, nakolik je takové jednání korektní vůči Ivo Možnému, ale rozhodně ho nepovažují za korektní vůči čtenářům Práva.

O co tedy jde?

V eseji nazvané Kupte si svůj úřad se profesor Jan Keller zabývá otázkami spojenými s korupcí. Poukazuje na jistou kontinuitu tendencí přetrvávajících z doby před rokem 1989. V této souvislosti podrobuje kritice teorii profesora Ivo Možného publikovanou pod názvem Proč tak snadno. Označuje ji za „vtipnou hříčku, která zastírá skutečné mechanismy předání moci“. Je tedy podle něj více „hříčkou“ než „solidním zjištěním“.

Domnívám se, že s tímto názorem profesora Kellera se nelze bezezbytku ztotožnit. Jako metodologicky sporné se jeví jeho tvrzení, že Ivo Možný „by musel prokázat, že dnešní boháči jsou členy nebo potomky členů bývalé komunistické věrchušky“.

To je ovšem omyl. Ivo Možný nikde netvrdí, že tato sociální skupina získala v období transformace majetek. Tvrdí pouze, že na provedení politických a ekonomických změn měli zájem nejen ti, kteří nabyli nelegálně majetek a ústavní princip osobního užívání jim dostatečně neumožňoval tento majetek legalizovat („vyprat“) a institucionalizovat (dědění). Stejný zájem měla totiž i skupina disponující sociálním kapitálem. To nebyla výhradně komunistická věrchuška. Jednalo se spíš o střední kádry na krajské a snad i na okresní úrovni. Ti totiž začali uvažovat o možnostech transformace svého sociálního kapitálu na ekonomický. Proto i oni přestali mít zájem na rigidním zachování režimu, který však stále ještě na veřejnosti reprezentovali. K potvrzení – podle profesora Kellera – „spekulací“ Iva Možného není třeba zjišťovat sociální původ dnešních miliardářů, ale spíš to, co motivovalo koncem roku 1989 držitele státně-politické moci nepoužít administrativní a silové prostředky v míře potřebné k udržení tehdejších politických, ekonomických a sociálních poměrů.

Konstatování profesora Kellera, že chybějící efektivní kontrola výkonu veřejné správy umožňuje korupci, není příliš objevné. Vtipnost a originalita Ivo Možného spočívá nikoliv v tom, že poukázal na fakt, že ti, kdo před rokem 1989 rozhodovali o majetku, chtěli majetek též vlastnit, ale v tom, že v sociologických kategoriích popsal tendence směřující k integraci zájmů nelegálních zbohatlíků a představitelů státněpolitických struktur reálného socialismu. Existenci tendencí, na které poukazuje, by zřejmě bylo možné také prokázat analýzou kriminálních kauz typu Babinský nebo Tatran.

Pan profesor Keller v názvu svého textu čtenáře ironicky vyzývá, aby si koupili úřad. Pokud byste chtěli být korektní, bylo by na místě, abyste jeho výzvu čtenářům doplnili výzvou další: Kupte si tu knihu! Kupte si knihu Proč tak snadno a přesvědčete se sami, co vlastně její autor tvrdí. Automatické přejímání názorů autorit a nedostatek kritického myšlení je totiž možná větším nebezpečím než panem profesorem tolik démonizovaná a ironizovaná privatizace.