Jan Keller: I vzdělání může být k užitku

Citelným důsledkem demokratizace (v jistém ohledu spíše zmasovění) vysokého školství se stala inflace diplomů a pokles praktické váhy vzdělání. Studium stále delší začalo být vyžadováno k tomu, aby mohl člověk po absolvování školy vykonávat práci, kterou bylo možné ještě v minulé generaci získat i se vzděláním nižším.

Nás to teprve čeká, ale v ekonomicky nejvyspělejších zemích už někdy od sedmdesátých let 20. století přestává škola fungovat jako vstupenka do výtahu, který vynášel minulé generace do stále vyšších pater společnosti. Naopak působí často pouze jako vynucená strategie, jako pojistka, která má zabránit, aby mladý člověk citelněji neklesl pod životní úroveň svých rodičů.

Proč je společnost vědění tak propagována, jestliže škola už dávno není chrámem vědění, ba přestává působit jako výtah k so -ciálnímu vzestupu a v zemích s nejvyšším podílem vysokoškoláků už mnohdy nefunguje ani jako bezpečná forma pojištění příjmů a pozic dosažených předchozí generací?

Pokud bychom spolu s Konrádem Paulem Liessmannem popsali vývoj evropských univerzit, zjistili bychom, že na prvý pohled nedává žádný smysl. Univerzity byly zmasověny takovým způsobem, že to snižuje jejich kvalitu nejednou pod úroveň dřívějších gymnázií.

Výraznou úlohu v tomto neblahém vývoji sehrálo rozbití studia do bakalářského a magisterského stupně. Zavedení bakalářského studia zvýšilo sice průtok studentů univerzitami, avšak za cenu, která je obrovská. Liessmann konstatuje, že bakaláři jsou vlastně nedostudovanými studenty.

Zvýšení průtoku studentů univerzitou vede k poklesu kvality vzdělávání. Učitelé jsou přetěžováni učením a zkoušením těch, o kterých dopředu tuší, že stejně nezůstanou v oboru, natož aby se kdy pokoušeli dělat vědu. Čas, který učitelům po takto bezútěšné práci zbývá, vyplňují administrativní prací, která jako kdyby narůstala s každým dalším počítačovým programem, jenž ji má usnadnit. Zbytek času věnují shánění peněz, tedy píší stále nové projekty a žádosti o granty. Stále znova tak musejí volit mezi tématy, kterým by se chtěli odborně věnovat a která považují za přínosná, a tématy, o nichž se domnívají, že by jim mohla přinést alespoň nejnutnější finanční prostředky.

Musejí se o to snažit stále intenzivněji, protože jsou hodnoceni podle kritérií, která souvisejí sice málo s vědou, ale o to více s prodejností. Liessmann konstatuje, že pro dnešní kariéru univerzitního profesora se hodí mnohem více průměrně zběhlý účetní než opravdový vědec, anebo dokonce filosof. Shrnuje Kantovu akademickou dráhu, aby ukázal, že v současném univerzitním provozu by tento podivín neměl šanci. Ztělesňuje snad vše, co je univerzitním manažerům kvality trnem v oku.

Zároveň s postupující degradací univerzit se rýsují plány na zřízení několika málo vybraných institutů v každé zemi. Projekt elitních škol obsahuje vše, o co byly univerzity připraveny. Má na nich studovat pouze omezený počet studentů. Jejich učitelé, jen minimálně zatěžovaní výukou a zcela osvobození od administrativy a shánění peněz, se budou věnovat výhradně bádání a vedení talentů.

Výsledek je zdánlivě zcela absurdní: „Nakonec bude dopřáno získat fundované vědecké vzdělání právě oněm třem nebo čtyřem procentům studujících, kteří před reformami studovali na tehdy ještě fungujících univerzitách,“ konstatuje Liessmann.

Snadno můžeme ukázat, že to, co na prvý pohled vypadá jako dokonale absurdní divadlo, má ve skutečnosti hned dvojí smysl. Vzdělání dnes nemá plnit svou původní úlohu, tedy emancipovat člověka skrze vědění. Našlo se pro ně mnohem lukrativnější využití. Jednak má sloužit jako další ze zdrojů nemalých zisků pro majetkovou elitu, jednak má být využito jako nástroj dohledu a kontroly nad zbytkem společnosti.

Pokrok tedy nesporně existuje. Vždy v minulosti bylo ke kontrole a dohledu nad společností využíváno nevědění. Nyní se poprvé tímto nástrojem má stát vědění. To je také skutečným obsahem pojmu vzdělanostní společnost.

Ze stále vydatnějších toků studentů univerzitami mohou nejvíce profitovat ti, kdo jejich studium financují půjčkami. Povinnost každého se vzdělávat otevírá bankám, fondům a dalším finančním institucím šance srovnatelné s těmi, které se naskýtají „díky“ hrozbě nemocí soukromým fondům zdravotního pojištění či procesu stárnutí fondům penzijním. Platit si za vzdělání se ve společnosti vědění stává stejnou přírodní nutností jako platit si pro případ nemoci či na stáří.

Nutnost studovat, která pro mnohé znamená nutnost kvůli studiu se zadlužit, tak pro jiné představuje vzácnou příležitost obohatit se v nové oblasti dobývání renty. Obecně rozumíme dobýváním renty schopnost jednotlivců či skupin využívat pro vlastní zisk příležitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoliv z oblastí veřejné politiky a zvýhodňují některé na úkor jiných.

Možnost ziskově podnikat v těch případech, kdy stát stanoví nutnost nechat se tím či oním fondem pojistit, můžeme považovat za jakési vyšší stadium dobývání renty. Umožňuje soukromým subjektům profitovat v oblasti, na kterou ostatní musejí pravidelně přispívat. Je-li neviditelná ruka trhu opatřena kulatým razítkem státní moci, peníze se jen hrnou. Proto jsme dennodenně přesvědčováni, že stát je ten nejhorší správce, zatímco soukromé fondy nás za mírný poplatek zahrnou komfortem.

Kromě toho, že provoz takzvané společnosti vzdělání umožňuje elitě majetku a moci získat nové pole pro dobývání renty, dává jí do rukou účinné nástroje ovládání a kontroly společnosti.

Význam vzdělání není zdaleka sociálně univerzální. Pro každého znamená něco trochu jiného. Příslušníci majetkové elity v ekonomicky vyspělých zemích jsou materiálně zajištěni natolik, že ho nepotřebují k tomu, aby si osvojili profesní znalosti. Studium je pro ně však dobrou příležitostí, jak rozhojnit sítě svých kontaktů, jež cílevědomě budují v měřítku nadnárodním. Pro ně platí bezezbytku konstatování Roberta Reicha: „Po pravdě řečeno, skutečná hodnota univerzitního vzdělání pro váš budoucí pracovní život souvisí daleko méně s tím, co jste se naučili, jako s tím, koho jste potkali.“ Proto využívají potomci elit možnosti studovat na nejprestižnějších univerzitách po celém světě, o nichž Reich soudí: „K vyšší hodnotě vzdělání na nejstarších a nejváženějších univerzitách spíše přispívá kvalita získaných styků než majestátnost knihoven nebo inteligence profesorských sborů.“

Jinak je tomu v případě středních vrstev. Těm vzdělání už historicky umožňuje budovat si iluzi o zvláštnosti jejich postavení. Živí v nich iluzi, že pouhým podaným výkonem i bez majetkového jištění je možno proniknout do ekonomické a mocenské elity. Čím chiméričtější se tato představa stává, tím usilovněji je pěstována. Umožňuje totiž horním vrstvám zároveň vytvářet představu, že jejich vlastní postavení je založeno na podaném výkonu, a zároveň to vytváří ostrou hranici mezi středními a dolními vrstvami. Námezdním středním vrstvám umožňuje vzdělání cítit se privilegovaně oproti těm, kteří ho nemají. Tím snáze pak zapomínají, že také oni jsou v pozici pouhých námezdních.

Teorie společnosti vzdělání totiž vůbec netvrdí, že vzdělání má snad nějakou hodnotu samu o sobě. Pouze ujišťuje střední vrstvy, že s ním se budou prodávat na trhu práce mnohem lépe, než kdyby ho neměly. A sáhněme opět k Reichovi: „Kdysi platilo, že to nejhorší, co jste o někom mohli říci, bylo, že se prodal. Dnes je tím nejhorším, co o někom můžete říci, to, že je neprodejný.“

Dolním, méně kvalifikovaným vrstvám ideologie společnosti vzdělání sugeruje, že si svůj osud zavinily samy. Nepořídily si dostatečné vzdělání! Dočasné či trvalé vyloučení celých skupin z trhu práce, které je důsledkem nových forem zhodnocování kapitálu, je vydáváno za osobní selhání těch, kdo se stali obětí vývojových zvratů dynamiky trhu.

Můžeme se tak vrátit k výchozí alegorii chrámu, výtahu a pojišťovny. V dobách, kdy škola působila jako chrám, vytvářeli její absolventi privilegovanou skupinu, která byla dalekosáhle imunní vůči tlakům trhu práce a požívala ve společnosti dlouhé řady výhod jen díky svým vysokoškolským titulům.

Ve fázi výtahu vedla masová nápodoba této dříve úspěšné strategie k mylnému očekávání, že privilegizace skrze dosažené vzdělání povznese na úroveň vyvolených prakticky veškeré střední vrstvy.

Když tato iluze pominula, zbyla středním vrstvám pouze naděje, že vzdělání je dokáže pojistit alespoň individuálně. Tato nová falešná naděje staví vzdělané příslušníky středních vrstev nejen proti méně kvalifikovaným členům vrstev dolních, ale žene je do vzájemné konkurence jak mezi jednotlivými profesemi, tak také uvnitř nich.

Těm, kdo kontrolují systém vzdělávání, to umožňuje nejen využívat tuto oblast jako nové pole pro dobývání renty, ale používají vzdělání též jako nástroj k rozdělení zbytku společnosti a ke kontrole jejích jednotlivých částí. Také proto – a zdaleka ne jen z důvodů ekonomické konkurenceschopnosti – budeme o nutnosti budovat společnost vzdělání slýchávat stále častěji.

Autor rozpracovává problematiku v knize Tři sociální světy, která by měla vyjít v květnu 2010 v nakladatelství Slon.