Jan Keller: Galeje ve dvou obrazech

Téměř přesně o sto let později vydal François Dubet obsáhlou studii s názvem Galeje: přežívání mladých. Analyzuje v ní životní podmínky a názory mimo jiné také mladých Francouzů žijících poblíž přístavu v sociálně citlivých čtvrtích Bordeaux na jihozápadě země.

Na první pohled jde o dva naprosto odlišné světy. Horníci ze šachet v okolí Lille strádali v prvé řadě fyzicky. Vysilující práce s použitím jen velmi jednoduché techniky devastovala muže, ženy i desetileté děti. Primitivní hygienické podmínky a prakticky nulová zdravotní péče se podepisovaly na přenosu dědičných chorob a vysoké dětské úmrtnosti. Prakticky bezmasá strava a častá období hladovění činily z pouhého fyzického přežívání učiněné galeje.

O století později mladí lidé v okrajových čtvrtích Bordeaux a dalších velkých francouzských měst těžkou prací rozhodně netrpí. Jsou dlouhodobě nezaměstnaní a mají jen minimální šanci jakoukoliv práci najít. Netrpí ani hladem, sociální dávky a nárazové zdroje obživy jim stačí nejen na základní stravu, ale i na pořízení toho, co je zaujme v nejbližším supermarketu. Přesto François Dubet přirovnal jejich život ke galejím a v názvu své studie hovoří o pouhém přežívání mladých.

Co mají společného tyto dvě skupiny nešťastníků, které od sebe dělí plná stovka let vcelku úspěšného rozvoje kapitalismu?

Horníkům z malé osady Montsou i Dubetovým mladým lidem z předměstí velkoměst plyne život v otupující rutině. Ti první žijí v nekončícím koloběhu ubíjející práce, ti druzí zažívají ubíjející nudu bez šance o nějaké placené zaměstnání vůbec zavadit.

Mladí Francouzi z předměstí žijí sice ve společnosti masové kultury a zábavního průmyslu konce 20. století, jejich volnočasové aktivity se však s ohledem na pestrost podnětů zase tolik neliší od toho, co kdysi zažívali Zolovi horníci. Dominují velice volné sexuální vztahy, pokoutně vyráběný laciný alkohol byl nahrazen mnohem modernějšími drogami z černého trhu. Jen s malými obměnami by tak bylo možno i jejich životní situaci vystihnout slovy jednoho z hrdinů románu Germinal: „To se ví, trochu toho jídla mají, najedí se, ale není to ani k životu, ani ke smrti. A k tomu dluhů až nad hlavu, štvou je a honí, jak by ten chleba zrovna kradli! Jediná radost je, že se opijí a že ženě udělají dítě.“

Podle Zoly „hoši i dívky podléhali společné mravní hnilobě, protože se spolu váleli na nízkých nakloněných kolničkách, jak jen se setmělo“. Dubet konstatuje, že promiskuita mladých na předměstích je nepřehlédnutelná, nedosahuje však takových rozměrů jako v liberálně uvolněných šedesátých letech.

První i druzí zůstávají uzavřeni v lokálních komunitách kdesi na okraji společnosti. Horníci žijí v odlehlé osadě, kdežto mladí nezaměstnaní přímo na okrajích velkoměst, jejich prostorová mobilita je však srovnatelně nízká. Ani jedni, ani druzí nemají prostředky k tomu, aby opustili omezený prostor, v němž je jim dáno žít, nemohou cestovat, nezajíždějí ani do jen trochu vzdálenějšího okolí svých bydlišť. Horníkům dopřává střechu nad hlavou důlní Společnost, pro kterou pracují, mladí se snaží vydržet co nejdéle bydlet u svých rodičů.

Soužití mezi rodiči a jejich potomky je v obou případech určováno sociálními poměry. Mladí v hornické osadě nežili dlouho u rodičů. Naopak, ženili se a vdávali poměrně brzy, i když nejednou praktikovali nesezdané soužití i po narození jednoho či více dětí. Rodičům brzké sňatky jejich ratolestí vadily, protože jimi ztráceli přístup ke mzdám svých potomků přispívajících na výdaje společné domácnosti.

O sto let později žijí mladí lidé se svými rodiči po mnohem delší dobu. Ne kvůli citové blízkosti, vzájemné vztahy často nebývají souladné, ale proto, že jako dlouhodobě nezaměstnaní nemají ani kolem třicítky z čeho financovat svou vlastní domácnost.

Rozpoložení prvých i druhých zná dvě základní polohy, které se mohou vystřídat velice náhle a bez jakéhokoliv varování: dlouhodobou naprostou apatii střídají záchvaty prudkého hněvu a neovladatelného afektu.

Samozřejmě nejpůsobivěji vystihuje tuto kontrapozici Émile Zola na osudu starého Smrtiplácha, zakladatele rodiny hlavních hrdinů. Unikl několikrát smrti v dole jenom proto, aby mu pak před očima zmizela skoro celá rodina. Jeho děti a vnoučata postupně umírají hladem, v důsledku důlních neštěstí či kulkami četníků. Stařec dlouho setrvává v absolutní netečnosti, aby zcela nečekaně zardousil dobře živenou dcerku z bohaté rodiny, která mu přinesla poněkud zbytečnou almužnu na důkaz své sociální citlivosti.

První z obou tak protikladných postojů, o kterých je zde řeč, vyjadřuje zpočátku jedna z hrdinek románu, matka sedmi dětí, z nichž většina v průběhu románu zahyne: „Já si vůbec nestěžuji, to ne. Na světě už to tak chodí a člověk to musí brát, jak to je. Kdybychom se třebas na hlavu stavěli, my to nepředěláme!“

Mladí nezaměstnaní na předměstí Bordeaux jsou zasaženi stejným defétismem. Společnost se změnit nedá, je třeba v ní nějak přežít. Nečekají, konstatuje Dubet, že by jim mohl někdo nebo něco pomoci. Než znova neuspět, raději se o nic nepokoušet. Mají pocit, že jsou ze hry, a už ani nemají chuť hrát.

Hlavní osou Zolova románu je příběh masové, zničující, brutální stávky, kdy naprostou rezignaci vystřídal radikální protest. Hlavní postava románu Étienne Lantier se po záchvatu skleslosti stane vůdcem vzpoury: „Znovu ho zachvátila bojovná zuřivost, divoká potřeba skoncovat už jednou s bídou, třeba za cenu smrti. Bude lépe, když celá kolonie chcípne rázem, než aby takhle umírala pomalu hladem a nespravedlivostí.“

Prudké návaly vzteku a násilí zachvacují francouzská předměstí i o sto let později. V záchvatech brutality jsou mladí nezaměstnaní fascinováni silou, agresí a ničením všeho, co jim přijde pod ruku. Ničí a demolují vybavení čtvrtí, ve kterých je jim souzeno žít, útočí na policii, která přijíždí chránit pořádek, a nejednou iniciují bitky sami mezi sebou.

Násilí mladých nezaměstnaných je bezobjektové, vrhají se proti čemukoliv, nebojují přitom proti ničemu určitému. Podle Dubeta je to tím, že trpí pocitem, že jsou ovládáni, nedokážou však pojmenovat, co je vlastně omezuje a co řídí jejich neúspěšné životy. Mladí lidé, s nimiž vedl francouzský sociolog hloubkové rozhovory, nedokázali vymezit žádného protivníka, kterého by vnímali jako překážku svých aspirací. A tak si ve svých epizodických vzpourách jen bezcílně vybíjejí zlost, která se v nich hromadí, když svůj život porovnávají s životy úspěšných.

Horníci o sto let dříve měli taktiku promyšlenější. Ničili zdánlivě chaoticky vybavení dolů, v zásadě jim však šlo o to, aby nikdo z fárajících nenarušoval solidaritu stávkujících. Snažili se tím zvýšit svou vyjednávací sílu. Byl v tom i prvek frustrace, ten byl však mnohem adresnější než v případě mladých lidí z předměstí: „Zdivočelost byla stále větší a větší, dávná potřeba pomstít se posedla lidi a mátla jim hlavy, zněla tu nenávist k špatně placené práci, kručící břicha si žádala chleba.“

Rozdíl mezi násilím páchaným Zolovými horníky a mladými z Dubetova předměstí spočívá také v tom, že ti prví ničili ze vzteku to, co jim životy znepříjemňovalo, tedy doly a jejich zařízení, zatímco ti druzí devastují v záchvatech hněvu objekty, které jim mají život usnadnit – školy, obchody, fitcentra, telefonní budky apod.

Střety a rabování Dubetových mladých lidí bez perspektivy odpovídá spíše životní filosofii dalšího z hrdinů Zolova románu, šlechtice a emigranta z carského Ruska Suvarina, který v závěru knihy svým atentátem řadu horníků zabije: „Zapalte města na všech čtyřech stranách, pobijte národy, zničte všechno, a až nezůstane nic z tohoto shnilého světa, pak možná vyroste svět nový, lepší.“

Konkrétnější představy o tom, jak by měl onen „lepší svět“ vypadat, nenajdeme ani u Suvarina, ani u mladých z Bordeaux. V případě Suvarina jde o ignoranci přímo programovou: „Každé uvažování o budoucnosti je zločin. To brání myšlence ničení a zdržuje pochod revoluce.“ Mladí z předměstí to sice neříkají tak ideologicky uvědoměle, jakákoliv vize uspokojivějšího uspořádání společnosti u nich však rovněž absentuje. Je to součástí jejich krajně individualizovaného pohledu na svět. Mládí trvá jen krátce, nemá smysl myslet na budoucnost. Společnost a její proměny je nezajímají. Po neúspěchu sociálních hnutí šedesátých a sedmdesátých let, která ještě usilovala o hledání alternativy, se aspirace neúspěšných omezily na blíže nepromýšlený sen dostat se nějak do pozice těch úspěšných.

Zatímco Zolovi horníci se vymezovali vůči těm, kdo vládli a kdo je vykořisťovali, mladí lidé bez práce popisovaní Dubetem se ztotožňují s pohledem vládnoucích. Vadí jim jen to, že nepatří mezi ně.

Horníci v Germinalu byli schopni nejen identifikovat svého nepřítele, ale prohlédnout i způsoby manipulace, jimiž se je snaží zpacifikovat a držet v poslušnosti: „Od roku 89 tloustnou jenom měšťáci, a to tak hltavě, že nenechají dělníkovi ani talíř po sobě vylízat. Ať někdo řekne, že má dělník rozumný podíl na vzrůstu bohatství a blahobytu za posledních sto let! Odbyli dělníka tím, že prohlásili, že je svobodný. Ano, je svobodný, může svobodně chcípnout hlady, a to taky dělá. To nepřidá chleba do spíže, když někdo volí do sněmu chlapíky, kteří jsou jen samé hýření a na dělnické zájmy myslí jako na své staré boty.“

Řešení viděli dělníci v kolektivní rovině, protože práce je spojovala a učila je, že na absenci solidarity prodělávají všichni. Dubetovy mladé lidi na předměstích nicnedělání naopak rozkládá, odmítají se solidarizovat s těmi, které považují za slabé, a spásu spatřují v individuálním vzestupu.

Mladí výtržníci z předměstí v podstatě akceptují poměry, které diktují silní a úspěšní. Každý sleduje jen svůj zájem a výsledek tohoto úsilí dělí lidi na zasloužilé vítěze a provinilé poražené. Nahoře stojí ti, kdo dokážou získat co nejvíce peněz bez velké námahy. Usilovat pracně o málo peněz je známkou slabosti, je tedy lepší nepracovat, než pracovat v řadách slabých.

Je-li možno získat něco krádeží, je třeba šance využít stejně, jako ji využívají ti, kdo kradou ve velkém. Krádež je právě tak legitimní způsob redistribuce nedostatkových statků jako každý jiný, není tedy třeba se za ni stydět. Mladí na předměstích tak okrádají nejen druhé, ale i sami sebe navzájem. V Zolově hornické kolonii tímto způsobem uvažoval jen vyloženě záporný hrdina, který byl se dvěma svými dětskými kumpány postrachem obchodníků i sousedů. Jeho argumentace předběhla o sto let svou dobu: „A copak nás měšťáci neokrádají? Když jsem tenhle chleba ukradl Maigretovi, vzal jsem si jistě chleba, který je nám dlužen!“

Individualizace pohledu na svět, která během oné stovky let i na samotném okraji společnosti proběhla, je dobře vidět ve vztahu marginálních k policii. Horníci z osady i mladí z velkoměsta ji nenávidí, vyvolávají s ní násilné střety. Zolovi horníci se ovšem ještě krátce před střelbou snaží získat policii na svou stranu. Věří, že jednou přestane střílet do nich a rozežene ty, na které po celý život robotují.

Revoltující mladí z předměstí si nedělají iluze o tom, že by je policie mohla podpořit v jejich epizodických protestech. Nemají ostatně ani žádný projekt změny společnosti, aby mohli policisty vyzvat ke společnému postupu. Policisty nenávidí a zároveň jim závidí. Touží je trumfnout v míře tvrdosti a násilí. Někteří z těch, co na strážce pořádku útočí nejbrutálněji, ve slabé chvilce přiznávají, že by neodmítli nabídku vstoupit do jejich řad.

Román Émila Zoly je plný bídy, utrpení, nespokojenosti a násilí. Ve světě horníků panuje přísná hierarchie. Ta vychází už z povahy jejich práce: „Jen síla podřízenosti je udržovala, ta vojenská subordinace, která jim hrbila záda, jak šli po žebříčku za sebou, od pobíhaje až po naddůlního.“ Z dolu se hierarchie šířila do vztahů mezi muži a ženami, mezi mladšími a staršími a samozřejmě do vztahů mezi těmi, kdo měli peníze, a těmi, kdo k nim museli chodit žebrat.

Mezi mladými nezaměstnanými, jejichž život rozebírá François Dubet, není přítomna tak vyhraněná existenční bída. Utrpení, nespokojenost a násilí však tím nejsou o nic menší. A to přesto, či právě proto, že namísto hierarchie nastoupilo organizační prázdno, neuspořádanost, dezorganizace a chaos. Flákají se bezcílně v době, kdy jiní pracují nebo chodí do školy. A sní o tom, že se nějakým zázrakem ocitnou mezi středními vrstvami s jejich domkem, autem a dobře placenou, ne příliš namáhavou prací.

Nevědí, co jim v Zolově románu prorokoval ruský anarchista Suvarin: „Nikdy nebudete hodni štěstí, dokud budete něco mít a dokud vaše nenávist k měšťákům bude vyvěrat jedině z vaší zuřivé potřeby stát se měšťákem místo nich.“

Věčně unavení, nevyspalí a přetažení Zolovi horníci měli smůlu, že žili přímo v jádru průmyslové společnosti, která jejich strádání nutně potřebovala. To jim však zároveň dávalo určitou naději, takže Zolův román už svým názvem evokuje klíčení budoucí úrody.

Mladí nezaměstnaní přežívající na předměstích velkých měst se mohou utěšovat tím, že je jim dáno žít v podmínkách společnosti postindustriální. Díky tomu unikli tvrdému vykořisťování, ovšem za tu cenu, že jsou z nich oběti přebytečnosti. Z celé úrody na ně zbyly jen drobky ze stolu těch, kteří se dokázali rozesadit včas. Nedovedou si vysvětlit proč. V tom jsou jejich galeje.

P. S. Od Dubetova výzkumu života mladých imigrantů přežívajících na předměstích velkých francouzských měst uplynulo už třicet let. Dnes jsou v předdůchodovém věku. Sen o tom, že se časem ocitnou mezi solidně zajištěnými příslušníky středních vrstev, se pro většinu z nich dávno rozplynul. Naopak došlo během té doby ke zhoršení situace středních vrstev, jež jim byly vzorem. Ze svého sociálního poklesu mnozí Francouzi obviňují přílišné množství přistěhovalců žijících na předměstích z dávek sociálního státu. A cenné politické body z toho těží politici typu Marine Le Penové.