Jan Keller: Dorian Gray a společnost zážitku

Anglický aristokrat ducha Oscar Wilde však v roce 1890 popsal s výjimečným vhledem typ chování, kterému měla patřit až hodně vzdálená budoucnost. Teprve sto let po něm zpracoval sociologicky motiv Doriana Graye německý badatel Gerhard Schulze. Učinil tak v obsáhlé práci publikované roku 1992 pod názvem Společnost zážitku. Popisuje v ní společnost naší doby, ve které se motivy jednání věčně mladého Doriana Graye staly všeobecně uznávanou normou pro ty nejširší vrstvy.

Dorian Gray se sice pohyboval v prostředí vyvolených, sociálně však nepatřil nikam. Jeho matka, dcera Lorda Kelsa, uprchla s bezvýznamným chudým mužem, kterého nechal její otec zabít v souboji. Dorianova matka krátce nato zemřela.

Její syn tak byl sociálně v zásadě bezprizorní, což mu ani v nejmenším nevadilo, protože jeho okolí ho naprosto nezajímalo. Dokázal se zcela promiskuitně pohybovat ve všech prostředích, vždy podle toho, kam ho zavál jeho sběr vzrušujících zážitků. Od aristokratických londýnských salónů přes divadla v lidových čtvrtích až po opiová doupata v zapadlých docích. Tam všude se cítil jako doma, i když ho po ránu mnozí nepoznávali.

Německý sociolog Gerhard Schulze charakterizuje typické členy společnosti zážitku jako lidi vnitřně orientované. Na rozdíl od Richarda Sennetta ale nemá na mysli ty, kdož nepodléhají módním vlnám a řídí se pevným kompasem mravních zásad, který zdědili po předcích. Právě naopak. Schulzovi vnitřně orientovaní lidé jakékoliv nadosobní, pevné, celospolečensky zakotvené zásady ignorují. Jedinou skutečnou realitou je pro ně stav jejich nejintimnějšího nitra. Vše ostatní, celý okolní svět, se má jeho vnitřnímu volání přizpůsobit. Nejen svou práci, ale také sousedy, přátele i životní partnery si vybírají výhradně podle toho, nakolik jim mohou pomoci jejich vlastní nitro – které je to jediné, na čem záleží – obohatit. V tomto jejich egoismu až narcismu je zároveň pocit naprosté osobní nezávislosti, nedeterminovanosti a neomezená víra ve vlastní možnosti.

Lord Wotton, ďábelský našeptávač, který systematicky formoval Doriana Graye k obrazu vlastních tužeb, vyjádřil tuto programovou asociálnost bez jakéhokoliv moralizování: Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou. Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi.

Už Oscar Wilde ve svém hlavním hrdinovi popsal základní rys společnosti zážitku. Druzí lidé se v ní promění v pouhá bílá plátna, která budou zajímat ostatní jedině podle toho, jaké zážitky si na ně dokáže jejich vlastní nitro promítat. Jako první na to doplatila mladá herečka Sibyla, do jejíchž rolí se Dorian zamiloval. Vzrušovalo ho pouze to, co hrála. To, co mys -lela upřímně, neprobouzelo ani jeho zvědavost. Když přestala být herečkou a začala být sama sebou, znechutila se mu. Její sebevražda pro něj byla pochopitelně zážitkem zcela jedinečným, a proto nad jiné dojemným a krásným.

Podle sociologa Schulze jsou dnes především mladí lidé sociálně stále více neukotvení. Neidentifikují se s prostředím, do kterého se narodili, a mnozí z nich se ani sociálně nikterak neváží – žijí v jednočlenných domácnostech, pokud mají po určitou dobu partnera či partnerku, nepořizují si dítě. Jsou vysoce mobilní, neváží se na žádný konkrétní prostor, poměrně často se stěhují a náruživě cestují. Dříve sociální prostředí, v němž žili, zaplňovalo vnitřek lidí konkrétními hodnotami a vytvářelo jejich identitu. Nyní je v tomto místě prázdno.

Problém vnitřní prázdnoty řeší vnitřně orientovaní lidé tím, že své nitro pravidelně zaplňují až po okraj stále novými zážitky. Estetizace jejich životního stylu nalézá svůj ideál v projektu „krásného života“, přičemž krása spočívá v možnosti nezávazně vybírat mezi stále vyšším počtem dostupných zážitků. Jejich filosofie vrcholí heslem: Užij si svůj život!

Dorian Gray nedělal nic jiného. Stal se z něho systematický sběratel smyslových požitků všeho druhu, takže Oscar Wilde musel zaplňovat celé kapitoly předlouhými seznamy toho, jak vzrušujícími věcmi se jeho hrdina obklopoval, jak rafinované vůně vdechoval, jak dokonalou hudbu poslouchal, nakolik zářivými klenoty a drahými kameny se kochal.

Ve společnosti zážitků se mohou naplno realizovat pouze mladí lidé. Proto se spousta členů této společnosti, konstatuje Gerhard Schulze, snaží žít studentským životem až do pokročilé čtyřicítky. Teprve poté začnou být konfrontováni s omezeními, která přináší – především v oblasti fyzických možností a také ohledně vzhledu – věk mírně pokročilejší.

Dorian Gray byl v tomto ohledu naprosto imunní. Maska mladosti skrývala zcela spolehlivě to, co jinak lidé zakrýt nedokáží. Díky kouzlu věčného mládí mohl naplno realizovat pokyny svého učitele: Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete. Neustále vyhledávejte nové vzruchy. Svět patří vám – na nějaký čas…

Vztah k portrétu, který zachycoval s lékárnickou přesností jeho stárnutí, nebyl vztahem člověka k vlastnímu svědomí, ale vztahem mladého člověka, zvěstovatele společnosti zážitku, k lidem stárnoucím a starým. Dorian na tento obraz stárnutí pohlíží se zvědavostí, střídavě ho lituje, střídavě se mu pošklebuje a občas ho z duše nenávidí. To tehdy, když si uvědomí, že se týká právě jeho a že jeho obraz musí nést břímě, jež by měl vlastně nést on sám.

Autor Společnosti zážitku otázku pomíjivosti mládí a problémy, které z ní plynou, neřeší.

V době jeho výzkumu byla generace, která na svět pohlíží jen jako na rezervoár prchavých zážitků, dosud mladá (pod 40 let), zatímco příslušníci generací starších (nad 40 let) patřili ještě do doby, která budovala svůj pohled na svět na něčem jiném – někteří z nich usilovali o řídicí postavení (horní vrstvy), jiní o slušný životní standard (střední vrstvy) a opět jiní o spolehlivé sociální zabezpečení (dolní vrstvy).

Oscar Wilde je v tomto ohledu mnohem důkladnější a prozíravější. Ví, že honbu za co nejvíce vzrušujícími zážitky mohou absolvovat jen lidé mladí a zdraví. Všichni ostatní jsou ve společnosti, která nedokáže své členy naplnit jinak, více či méně handicapovaní: Své mládí nedostaneme zpátky nikdy. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivět. Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Stárnoucí lidi čeká ve společnosti zážitku jen rychlejší či pomalejší sestup stále blíže ke dnu zážitků více než triviálních.

Oscaru Wildeovi, jenž zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech (zhruba v době, do které Schulze klade hranici mezi uměle prodlužovaným mládím a marně oddalovaným stářím), se problém stárnutí vyhnul. Dorian Gray se s ním však nevyrovnal nikdy a přízrak stáří ho pronásledoval po celé období jeho věčného mládí, aby ho nakonec dovedl přes pokus o vraždu vlastního svědomí poznamenaného všemi hříchy věčného mládí až k sebevraždě.

Ve společnosti zážitku nevede věčné mládí jako podmínka plnohodnotnosti k tak tragickým koncům. Zatím má za následek jen předefinování toho, co je normální. Ještě v nedávné době bylo normální projít relativně krátkým obdobím mladosti bez pout a závazků jako jakýmsi přechodovým stavem mezi dětstvím a odpovědnou dospělostí. Spontaneita, neusazenost a nevypočitatelnost patřily k tomuto přechodnému, víceméně epizodickému stavu, aby mohly být posléze vystřídány odpovědností, kterou přináší usedlost a ukázněnost. Dnes se však vlastnosti pozdních adolescentů stávají běžnou normou jednání pro rostoucí počty lidí téměř až do předdůchodového věku. To oddaluje sňatky, rozhojňuje rozvody, vede k odkládání narození dětí i k odkládání založení vlastní domácnosti.

Oddalování konfrontace se stářím nevede nutně ke zhýralostem, kterým propadl Dorian Gray. Prokletí věčného mládí vede zatím pouze k rozpadu penzijních systémů.

Už Oscar Wilde upozorňoval na vskutku sisyfovskou povahu úsilí o shromažďování stále nových a stále neobyčejnějších zážitků. Hlavní hrdina jeho románu pociťoval šílené lačnosti, jež byly ještě hltavější, když je nasycoval.

Věděl, že zážitek je mravně neutrální: Neobyčejné vzrušení lze prožít stejně tak při konání dobrých skutků (a lze je konat právě kvůli tomu), jako při páchání těch nejodpornějších zločinů. Dorian Gray tendoval spíše ke druhému řešení a vedl k tomu i své přátele. Nikomu však neupíral právo ukájet svou touhu po zážitcích prvým z uvedených způsobů.

Gerhard Schulze potvrzuje tytéž tendence, realizované tentokrát v masovém měřítku, v rámci společnosti demokratizovaného konzumu. Sběratelé zážitků jsou neustále pronásledováni na jedné straně nejistotou, na druhé straně zklamáním. Nejedná se už o nejistotu těch, kdo usilovali o pouhé přežití ve společnosti nedostatku. Jde o neméně stresující nejistotu, jež vládne ve společnosti přebytku. Ze všech stran útočí nabídka zážitků tak intenzivně a naléhavě, že jejich sběrači a shromažďovatelé žijí v neustálé nejistotě ohledně toho, co vlastně vůbec chtějí. Kdykoliv mohou být při vychutnávání zážitku zaskočeni pocitem, že něco ještě pozoruhodnějšího a neodolatelnějšího jim právě uniká. Čím více voleb mezi různými zážitky mají, tím menší jistota, že se rozhodli správně.

Těmto nutkavým pochybnostem se snaží čelit stále rychlejším střídáním prožitků neustále odlišnějších, aby minimalizovali možnost, že snad na něco zapomněli. To vede pochopitelně k inflaci a devalvaci zážitků. Snaha vměstnat do jednotky času stále více lákavého nutně končí v povrchnosti.

„Člověk pak po nabízeném nehladoví, mívá jen přelétavý apetit,“ konstatuje Schulze. Při vstřebávání každého ze stále rychleji se střídajících chodů se roztržitá mysl upírá již k tomu, co přijde v podobě chodu dalšího. Touha po neobyčejném se tak mění v docela unavující zvyklost.

Zklamání se pak dostavuje stále častěji. Zklamání z práce, z partnera, z bydlení, z dovolené. To vše nemusí být vůbec známkou toho, že dotyčné věci a vztahy jsou snad málo kvalitní. Zklamání se může dostavovat jako vedlejší účinek neustálého ubezpečování o tom, že vše dobré je vždy možno (ne-li nutno) nahradit co nejdříve něčím ještě mnohem lepším a nepochybně mnohem atraktivnějším.

Je-li princip neustálé obměny povýšen na hlavní maximu všeho usilování, mění se proud i těch nejvíce vzrušujících inovací pozvolna v obyčejnou rutinu. Zrychlující se koloběh novinek, i kdyby každá z nich byla sebevíce poutavá, se po čase stává únavným a neméně ubíjejícím než nuda, které se snaží sběrači zážitků stále křečovitěji vyhnout.

I to už ostatně věděl lord Henry Wotton, a přesto Doriana na tuto tak vzrušující cestu za beznadějnou nudou zcela chladnokrevně vypravil.

Dokud ještě existovalo v podkrovním kumbále jeho vily plátno se stárnoucím portrétem, mohl se Dorian Gray domnívat, že je všemocný. Neexistovalo nic, co by si musel odříci. Ani ten nejdivočejší a nejchlípnější prožitek nehrozil poznamenat jeho věčně nevinnou tvář. Jeho neměnná podoba mu paradoxně lépe než jakkoliv důmyslná maska či převlek zaručovala beztrestnost za hrozné činy, které spáchal kdysi dávno. Za všechny jeho prohřešky platil jeho obraz.

Přes veškeré zdání absolutní všemocnosti byl ale Dorian Gray naprosto bezmocný. Nebyl svým vlastním pánem. Byl otrokem svých zážitků, které musel stále pracněji a riskantněji vyhledávat, aby neměl čas být sám sebou, tedy prázdnou bytostí, jejíž duše dlela od namalování obrazu už trvale mimo tělo. Permanentní hon na zážitky ho ani přes mnohost trofejí nečinil šťastným, a on to věděl: Nikdy nehledám štěstí. Kdo potřebuje štěstí? Hledám rozkoš.

V době Oskara Wildea byla falešná a neplodná fascinace sběrem zážitků pouze osobní záležitostí dotyčných osob, na které jejich okolí pohlíželo jako na bytosti poněkud extravagantní. Tehdy se ještě pokrytecké a naoko puritánské střední vrstvy od této zábavy výslovně distancovaly: „Střední vrstvy provětrávají své morální předsudky nad svými přecpanými tabulemi, a jen proto si šuškají o tom, čemu říkají zhýralost těch, co jsou nad nimi, aby mohli předstírat, že chodí do vysoké společnosti a že s lidmi, které pomlouvají, jsou důvěrně zadobře.“

Společnost zážitků se rodí v okamžiku, kdy střední vrstvy své pokrytectví odkládají a začínají se věnovat honbě za prchavými zážitky stejně náruživě jako vrstvy vyšší. Teprve od této chvíle se z provozování báječných zážitků může stát nové a prosperující průmyslové odvětví. Na rozdíl od klasických odvětví, která produkovala věci více či méně trvalejší spotřeby, kde trh mohl být po jistém čase nasycen, profituje nový byznys plnými hrstmi z toho, že zážitky není možno změnit v trvalý stav. To umožňuje, aby byl proud jejich produkce neomezeně rozšiřován.

O co méně zážitky obohacují nitro těch, kdo se za nimi bezcílně honí, tím vyšší profit pro ty, kdo je ve velkém provozují a nabízejí. Pouhý užitek, který ještě nedávno motivoval ty, kdo věci sháněli a kupovali, je doplněn (někdy dokonce nahrazen) prožitkem, který si mohou jejich nákupem s garantovanou zárukou obstarat. Strategie, které byly při tomto prodeji na trhu se zážitky rozvinuty, prohlásí později filosofové a sociologové za rysy zcela nové a bezkonkurenčně jedinečné doby – doby postmoderní. Patří do ní údajná neomezenost výběru v kombinaci s naprosto reálnou těkavostí konzumenta, právě tak jako neporovnatelnost téhož prožitku u různých lidí či aktivní dotvoření toho, co je nabízeno, podle vlastního gusta.

Nevíme sice tak úplně přesně, co postmoderna vlastně znamená, ale už to, že v ní prý zaručeně žijeme, musí být pro pravnuky Doriana Graye naprosto jedinečným zážitkem.

Moderní společnost se svými obrovskými aparáty průmyslové výroby byla ráznou odpovědí na pradávný strach lidstva ze zoufalé bídy a nedostatku. V okamžiku, kdy obyčejného zboží začal být alespoň v některých zemích dostatek pro všechny, nastoupil místo strachu z nedostatku strach nový, strach, který dříve znali jen privilegovaní – strach z ubíjející nudy. Masivní produktivní aparát pružně reaguje na novou poptávku a začíná jako na běžícím pásu chrlit neobyčejné zážitky. Spotřebitelé si je pořizují v rytmu módních vln, aby tak sami před sebou osvědčili svou jedinečnost a vychutnali si naprostou svobodu své volby.

Tak se naplnilo jedno z nejcyničtějších proroctví Henryho Wottona, když s velkým požitkem nestárnoucímu Dorianovi pošeptal: Jste symbolem toho, co tato doba hledá a co, jak se obává, našla. Jsem tak rád, že jste nikdy nic nevykonal, že jste jakživ nevytesal žádnou sochu, nenamaloval žádný obraz, že jste nevytvořil nic mimo okruh svého nitra. Vaším uměním je život.