Jan Keller: Co si přejí trhy

Dnes a denně slýcháme, že žijeme v nejsvobodnější společnosti všech dob. Přitom dobře víme, že už zase kdosi nad naším jednáním neustále bdí a pečlivě je sleduje. Naším dozorcem je trh se svými nekompromisními očekáváními. Je zároveň naším strážcem, soudcem i vykonavatelem svých rozhodnutí.

Není jednoduché se o trhu něco přesnějšího dozvědět. Bezpečně o něm víme jen toto: Je všudypřítomný, neboť když burzy na východě večer zavírají, ty na západě právě zahajují provoz. Je všemocný a bez milosti trestá každého, kdo by se snad chtěl protivit jeho vůli. Je vševědoucí, nelze před ním nic zatajit, a když se o to někdo bláhově pokusí, dopadne na něho brzy trest o to přísnější.

Trh má s námi vždy jen ty nejlepší úmysly. Proto seslal své proroky, kteří nám laikům trpělivě vysvětlují, s jakou pokorou a oddaností je nutno mu sloužit, chceme-li být naprosto, ale naprosto svobodní. Tito zasvěcenci pronášejí své kouzelné formulky, zhusta neproniknutelné pro obyčejné laiky. A platí, že pouze ten, kdo jim bezmezně věří, může být spasen, tedy dojde stavu trvale udržitelné prosperity.

Zatím se to sice nepodařilo nikomu, o to větší úsilí však musejí všichni vyvinout. Neboť trh pravou rukou ukazuje vyvoleným nebe hospodářského růstu, levou pak peklo stagnace zatraceným, tedy zoufale nekonkurenceschopným.

Díky tržním věrozvěstům víme přesně, co si trhy přejí. V rovině naprostých drobností jsou tržní přání jednoduchá a všem srozumitelná. Trhy by rády, aby ti, kdo pracují, neměli přemrštěné mzdové požadavky a byli přitom schopni vyprazdňovat ve stále kratších intervalech sklady vyrobeného zboží, zvyšovali neustále zájem o placené služby a k tomu všemu se ochotně připojišťovali u soukromých fondů. Trhy si také přejí, aby zaměstnanci byli stále flexibilnější, tedy ohebnější a pokornější ve svých nárocích ohledně pracovních podmínek a výše odměny, a zároveň nakupovali tak jako za časů, kdy ještě měli plnohodnotnou práci a solidní so ciální zajištění.

Rodinám dává trh jedinečnou šanci starat se o své starší a nemocné členy, a přitom bez jakýchkoliv zábran volně kočovat po celé zemi. Trhy vstřícně vybízejí k tomu, aby se lidé bleskem přemisťovali i se svými tržně nemohoucími. Každého povzbuzují k tomu, aby byl jako první vždy tam, kde se třeba jen na okamžik mihne volná pracovní příležitost.

Ohledně těch, kdo již nemají trhu vůbec co nabídnout a stávají se závislými na sociálních dávkách, si trhy přejí, aby se proměnili v odhodlané manažery svého vlastního života, kteří zhodnotí svůj lidský kapitál v tvrdé konkurenci s druhými, podobně situovanými, a tím osvědčí, že si vlídně podanou neviditelnou ruku plně zaslouží.

Ve společnosti rovnosti se tak mohou zcela všichni, počínaje tím nejrovnějším až po toho nejposlednějšího, přesvědčit, že každý má možnost zapracovat na sobě zcela svobodně a nezávisle právě tím směrem, který trhu momentálně nejvíce vyhovuje.

Trh má svá drobná přání též v oblasti sociální. Hodně stojí o to, aby bohatí byli zdaňováni co nejméně (to proto, aby nemuseli nikam odcházet) a aby ti chudší byli zdaněni o to více (když už tady musejí zůstat).

Svá hlavní přání však trh směřuje hodně vysoko, až do výšin velké politiky. Také zde to myslí se všemi dobře a naprosto upřímně. Přeje si, aby občané už nebyli rozptylováni a zdržováni od práce zbytečnými starostmi o politiku.

Na rozdíl od trhu nejsou lidé všemocní a vševědoucí, takže volební akt může mít smysl jedině jako svátek velké občanské pokory. Jestliže už musí být více stran a jestliže nejsou programy všech zatím ještě zcela totožné, vůbec to neznamená, že nezodpovědný občan si může beztrestně vybrat kohokoliv. Verdikty ratingových agentur stojí vysoko nad politickými programy a ukazují nám, že přes veškerou svobodu volby je jedinou schůdnou cestou ta vedoucí k větší slávě trhu.

Bezpečně ji poznáme podle toho, že nás vyvádí z bažiny sociálního státu a je lemována ohlodanými kostmi průběžného penzijního systému a veřejného zdravotního pojištění. Na jejím konci bliká světlo naděje pro investory v podobě stále vyššího školného, dvourychlostní medicíny a soukromých penzijních fondů. Jakákoliv odbočka z této cesty vede do bezedných pohyblivých písků státního bankrotu.

Neméně důležité než to, po čem trhy touží, jsou věci, které si v žádném případě nepřejí. Vzdor rozšířenému omylu nechtějí, aby se každý postaral sám o sebe. Jestliže by si lidé uspokojovali například své potřeby lokálně a solidárně, světový trh by přestal být všemocný a skončil by v řadách nezaměstnaných. Musel by se pak hlásit pravidelně na poště, po dvou měsících si navléci oranžovou vestu a začít něco dělat. Takovou ostudu by patrně nepřežil.

Naštěstí mu nic takového nehrozí. Vhonbě za prací mizí lokální pospolitosti, rozbíjejí se rodiny a všichni si navzájem pečlivě účtují v kolonkách má dáti a dal. Trh má rád nesamostatné lidi, stejně jako nesamostatné obce a státy. Prostě takové, kteří jsou odkázáni na to, aby si od někoho jiného koupili vše, co k životu potřebují. Pokud si něco člověk vyrobí sám, pokud si něco sám vypěstuje a sklidí, trh posmutní. Jestliže si s pomocí kolegů a kamarádů postaví někdo domek, trh se cítí být ošizen, podveden a okraden. Fungující rodiny a sousedská výpomoc jsou z hlediska trhu ušlým ziskem. Když se však rodiny zdárně rozvedou a lidé si jdou houfně nakoupit do supermarketů třeba i to, co by si mohli zhotovit klidně sami doma, trh to s radostí registruje jako naše další zbohatnutí.

Je jasné, že tržní společnost nebude ideální, dokud manželé nezačnou platit svým manželkám za uvaření oběda a ustlání postele a dokud děti nezačnou matkám platit za přebalení. Banky jim na to do začátku ochotně dají mimořádně výhodný kojenecký úvěr.

Je totiž další pověrou, že trhy nemají rády zadlužování. Naopak pro finanční trhy jsou dluhy totéž jako pro sportovce anabolika. Umožňují zdravý růst. Pokud by všichni své dluhy splatili a dokázali se finančně o sebe postarat sami, i ty nejdynamičtěji se rozvíjející trhy by rázem přestaly být všemocné a všudypřítomné. Naštěstí nic takového nehrozí. Stačí snížit lidem o trochu mzdy, stačí o něco zvýšit třeba zbrojní výdaje státu a ochablé svaly finančních trhů se zase mocně napumpují. Prosperitu prostě zastavit nelze.

Z hlediska trhu není v pořádku rodina či stát, které jsou bez dluhů. V pořádku je přesně natolik zadlužený klient, aby stačil splácet rozumně vysoký úrok. Pokud se zadluží nedostatečně, má trh ušlý zisk. Pokud se zadluží o něco více, je možno ho začít zachraňovat dalšími půjčkami až do příchodu exekutora, onoho vykonavatele poslední tržní vůle.

Dalším nedorozuměním je naivní představa, podle které trh preferuje co nejslabší a co nejúspornější stát. Trh neusiluje o to, nějak výrazněji zeslabit tok peněz protékajících rok co rok od daňového poplatníka do státní kasy. Úplně mu stačí tento proud peněz přesměrovat. Odklonit ho od sociálně potřebných, aby o to vydatněji omýval finančně silné. Trh vidí rád, když stoupá pomoc státu firmám a zároveň klesají dávky pro nezaměstnané. Dělá mu dobře, když stoupají výdaje na činnost punitivního sektoru policie a soudů a klesají investice určené pro veřejné školství. Promíjí placení sociálního pojistného firmám, ale nepromíjí pojistné zaměstnancům. Trh je v sedmém nebi, když klesají daně z finančních převodů, daně z majetku a z vysokých příjmů, a vůbec mu nevadí, jestliže zároveň rostou veřejné poplatky, daně ze spotřeby a ceny bydlení.

Státu, který se rozhodl přesměrovat své zdroje uvedeným způsobem, nezůstává pochopitelně dostatek kapacit, aby pomáhal svým řadovým občanům. A právě v tomto smyslu se má každý občan postarat vzorně o sebe sám.

A tak zbývá jen jediná oblast, ve které se dost dobře neví, co si vlastně trh přeje. Je to sféra velkých finančních spekulací, které bankám jako z udělání nevyšly. Po takových nevydařených dobrodružstvích jsou ztráty bank vyrovnávány penězi, které daňoví poplatníci původně odevzdali na úplně jiné účely. Bankám jsou tyto peníze vnuceny, ať si to plátci přejí, nebo ne. Na rozdíl od občanů jsou totiž příliš velké a příliš důležité na to, aby jakkoliv strádaly.

Je docela dobře možné, že trhu je vyloženě nepříjemné, jsou-li banky zachraňovány tak netržním způsobem. Vždyť co je to za podnikání, není-li spjato s podnikatelským rizikem? Takové podnikání musí být šedé, nezábavné a nudné. Přesto vlády velkým bankám v nesnázích peníze sypou plnými hrstmi. Možná to dělají proto, aby si trh nemyslel, že mu bude vyplněno jakékoliv přání. Je sice všemocný, není však tak vlivný, aby mohl vnucenou pomoc ze strany daňových poplatníků ze své nebeské výše odmítnout.

Filosofové by nás poučili, že celá figura trhu není ničím jiným než banální formou procesu odcizení. Jako vmnoha jiných případech také zde byla navýsost tajemná síla vytvořena zcela prozaicky samotnými lidmi a je jimi i uváděna do pohybu. Podařilo se jí však osamostatnit se od svého tvůrce, začít žít vlastním životem. Postupně tak získává moc nad svým stvořitelem, podmaňuje si ho, podřizuje ho svým vlastním imperativům a své vůli. Nachází přitom dostatek jedinců, kteří jsou natolik bláhoví, že svou podřízenost a absolutní loajalitu považují za vrchol své svobody. Bezvýhradné uctívání neviditelné síly vydávají za triumf rozumu a své služebné postavení za nejvyšší stupeň lidské emancipace.

A je jistě jen projevem zvláštní shody okolností, že všechna tak různorodá tržní přání vedou vždy jen jedním směrem. Trhy potřebují odstranit vše, co stojí v cestě stále rychlejšímu zhodnocování velkých peněz, přejí si, aby velké peníze přibývaly a mohutněly stále směleji, i kdyby to mělo být na úkor lidí a jejich domácností, na úkor států a jejich výroby.

Na platonické přání zastavit růst Růstu shlíží trh z nebeských výšin svého majestátu s lehce ironickým úsměvem. Přece se neosamostatnil od svých tvůrců a nepodřídil své svrchované vůli jejich každodenní životy i jejich velkou politiku jen proto, aby si nechal radit od těch, kdo jsou pod jeho rozlišovací schopností. Pokud by příliš dotírali, zvedne neviditelná ruka telefon a zařídí jim snížení ratingu.