Článek
Těmito slovy začíná kniha Lewise Coreye vydaná v roce 1935. Zabývá se propadem středních vrstev. Autor na ní pracoval od počátku třicátých let, tedy právě v době, kdy se počíná odvíjet děj nejznámějšího románu Hanse Fallady – Občánku, a co teď?.
Tíživá hospodářská krize přišlá z Ameriky doléhá už i na Německo. Johannes Pinneberg, mladý obchodní příručí vyučený v textilu, pracuje jako účetní za 180 marek měsíčně. Zčistajasna se dozvídá, že jeho přítelkyně Ovečka, vyučená prodavačka (120 marek měsíčně), je v druhém měsíci těhotenství. Svatba rychle následuje, aby byli co nejdříve pryč od rodičů Ovečky a jejich nuzného bytu v dělnické kolonii. Stěhují se až na druhý konec okresu, kde Pinneberg získává práci prodavače v malé firmě obchodující s obilím a hnojivy. Její zlostný majitel, alkoholik Kleinholz, ho propouští ještě v téže kapitole, pouhých šest týdnů po svatbě.
Mladý muž přijíždí s těhotnou manželkou do Berlína, kde mu partner jeho matky Jachmann obstarává místo prodavače u firmy Mandel, velkého obchodního domu s textilem. Po ponižujícím pohovoru s prošedivělým pedantským šéfem osobního oddělení je mladý Pinneberg přijat ke své velké úlevě na místo prodavače – za 170 marek měsíčně.
Prvních pár měsíců přepouští mladému páru jeden pokoj ve svém bytě (za 100 marek) Pinnebergova matka provozující záhadnou živnost, něco mezi moderní seznamovací kanceláří a klasickým vykřičeným domem.
Firma, v níž nastávající otec pracuje, sahá v těžké době k racionalizačním opatřením přesně podle amerického vzoru. Organizátor Spannfuß, nově přijatý mladý a dynamický manažer s měsíčním platem 3000 marek, požaduje, aby každý prodavač prodal měsíc co měsíc pod hrozbou propuštění zboží v ceně dvacetinásobku svého příjmu. Cílem je jednak do krajnosti vybičovat vzájemnou konkurenci mezi prodavači a zničit zbytky solidarity, jednak získat záminku k propouštění, neboť kvóta je stanovena tak vysoko, aby ji jedni nemohli splnit jinak než na úkor druhých.
Sociolog Lewis Corey z druhé strany Atlantiku jako kdyby komentoval právě Pinnebergovy trampoty: Proletarizace drobných zaměstnanců se projevuje nejen poklesem jejich mzdy, a to nejednou až pod úroveň dělníků. Týká se hlavně ztráty postavení a všech dříve přiznaných výhod. Mizí důvěra mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. A především – vytrácí se naděje na postup v zaměstnání.
Mladý prodavač se prodírá frontou nezaměstnaných žadatelů o práci a poprvé si uvědomuje, k čemu vlastně všechna ta úsporná opatření slouží. Především k tomu, aby rozdíl mezi lidmi, kteří se ocitli zcela bez práce, a těmi, kdo zatím ještě nějakou práci mají, byl co nejzanedbatelnější. Jest jedním z nich, kteréhokoli dne zde může státi jako oni, a nic proti tomu nezmůže. Nic ho před tím nechrání, uvědomuje si Pinneberg, jenž až dosud shlížel s despektem na obyčejné dělníky, kteří to v životě nedopracují ani na příručího.
Pinneberg patří k nejlepším prodavačům, proto je tak trochu paradoxní, že je vyhozen z práce mezi prvními. Ti méně schopní v čele s udavačem Kesslerem se ho potřebovali zbavit, aby si mohli rozdělit jeho klienty. Před propuštěním musí ovšem Pinneberg ještě vyslechnout kázání personalisty Lehmanna, který je rozezlen jeho pozdním příchodem na pracoviště kvůli onemocnění dítěte. Slovní důtka doprovázející propuštění by mohla být vytesána do omítky všech kanceláří personalistů počátku 21. století: Vy přeceňujete zájem, jaký má firma na vašem soukromém životě. Mandlovům je váš soukromý život lhostejným. Své rodinné věci si laskavě upravte tak, aby mohly býti vyřízeny mimo úřední hodiny. A pro větší srozumitelnost mizerně placeným zaměstnancům: Především je firma, pak zase firma a do třetice firma, a pak můžete dělat, co je vám libo. Žijete z nás, pane, sňali jsme z vás starost o živobytí, rozumíte?
Úsporná opatření manažera Spannfuße pokračují pochopitelně i po propuštění Pinneberga. Nejschopnější prodavač a Pinnebergův jediný bližší kolega odchází ze špatně placené práce prvního prodavače, aby se po krátkém čase stal docela obstojně prosperujícím podnikatelem a váženým člověkem v oboru pořizování a prodeje pornografie.
Krátce po Pinnebergovi je propuštěn i prošedivělý pedantský šéf osobního oddělení Lehmann. Musel spolu s dalšími uvolnit místo přátelům manažera Spannfuße, čímž se konečně stává zřejmým skutečný účel všech prováděných úsporných a racionalizačních opatření.
Po narození syna je peněz ještě méně, a to již rodina bydlí nelegálně v bývalém skladu nábytku hned za kinosálem, za což platí 40 marek měsíčně. Dokud ještě manžel pracoval, snažila se mladá rodinka držet aspoň zdání jakési životní úrovně. Pinnenberg se chová přesně podle diagnózy Lewise Coreye, i když jeho knihu prokazatelně nečetl. I cestou po žebříku do svého útulku za kinosálem si namlouvá, že našinec zaměstnanec přece jen něco reprezentuje, jsme přece něco lepšího…
Totéž slovy sociologa Coreye: Nižší zaměstnanci jsou více než kdo jiný vystaveni všem krutostem hospodářské krize. Dříve byli vcelku chráněni před nejistotami živobytí dělníků, nyní jsou této ochrany bez milosti zbavováni. Přestože klesají čím dál níže, nepřestávají si namlouvat, že patří do středních vrstev.
V kumbálu za kinosálem se mladým manželům daří přežívat jen za cenu toho, že v domácím rozpočtu dělají podobně drastické škrty, jako provádí majitel firmy Mandel ve svých výdajích na zaměstnance. Nepřekročit rodinný rozpočet vyžaduje neustále volit. Například mezi koupí kočárku pro miminko a kabátu pro Ovečku, anebo mezi ošetřením nemocného synka a včasným zaplacením činže upocenému hromotlukovi, který si dělá na kout za kinosálem vlastnické nároky. Veškerá jejich svoboda je redukována na každodenní nutnost těchto úsporných voleb v drobných rodinných výdajích.
V téže době Mussolini sděluje italskému národu, že si musí zvyknout na nižší životní úroveň, a Hitler hlásá Němcům, že jejich ideálem se musí stát přímo „heroická chudoba“.
I když Pinnebergovi dělají diktátorům radost a stávají se naprostými přeborníky ve schopnosti vyjít i s málem, odehrávají se poslední měsíce už jen v koutě za kinosálem, ze kterého prakticky nevycházejí. Obchody, v nichž člověk nemůže nic koupit, biografy, do nichž nemůže chodit, kavárny, kam mohou jen ti, kdož mohou platit, muzea pro slušně oblečené lidi, byty pro jiné, úřady pro šikanování – ne, Pinneberg zůstane pěkně doma.
I v této situaci dodržuje Pinneberg úzkostlivě svou apolitičnost, jak se sluší a patří na příslušníka zaměstnaneckého stavu. Marně mu Ovečka naznačuje, že krize a všechna ta drastická úsporná opatření, vůči kterým ti nahoře zůstávají až překvapivě imunní, ho zbavily posledního zdání zaměstnaneckého statusu už dávno předtím, než ho od prodavačského pultu definitivně vyhodili. O jeho práva ho škrtnutím pera připravili titíž lidé, kteří dokázali i na úsporách báječně zbohatnout. Nekvalifikovaná prodavačka Ovečka prokazuje více prognostického nadání než její manžel, který se i v kumbále za kinem, do kterého se nikdy nedostanou, protože lístky jsou příliš drahé, křečovitě snaží budit dojem příslušníka střední vrstvy: Ale co teď provádějí – s dělníky už dávno a s námi už taky – vždyť oni pomáhají nahoru samým dravcům, a to se pak něčeho dožijí!
Lewis Corey jde v analýze výrazně hlouběji než Ovečka, když konstatuje: Došlo k oddělení vlastnictví od zodpovědnosti. Akcionáři necítí žádnou zodpovědnost za firmy, jejichž akcie vlastní, zajímají se jen o výnosy ze svých cenných papírů. Najatí manažeři firmu nevlastní, zatímco finanční oligarchové vkládají potištěné papíry, které představují vlastnictví, do stále divočejších spekulací, při nichž vlastní firmy drancují.
Jednou si mladý pár do kina přece jen vyjde. To, když je vcelku náhodně pozve partner Pinnebergovy tak trochu kuplířské maminky pan Jachmann. V kině zhlédnou moc pěkný film, nad kterým slzí dojetím. Významný žijící herec v něm dokonale zvládá roli malého ušlápnutého človíčka, na kterém vůbec nikomu nezáleží. Mladičký prodavač textilu konečně začíná chápat, kým je ve skutečnosti on sám: Ach, jest jedním z miliónů, ministři k němu řeční, napomínají ho, aby se uskrovnil, aby přinášel oběti, aby německy cítil, aby své peníze nosil do spořitelny a volil státotvorné strany.
Co dalšího kromě toho všeho ministři ještě dělají, objasňuje opět Lewis Corey: Ve stejné době, kdy drobní podnikatelé přicházejí o své firmy a řadoví zaměstnanci o svá zaměstnání, vlády plnými hrstmi pomáhají velkým firmám. Byl to právě stát, kdo v roce 1933 zachránil americkou ekonomiku před naprostým zhroucením.
Pinneberg se s hlavním hrdinou filmu, s představitelem obyčejných lidí, jenž ho na plátně tolik dojal, setkává dokonce i v reálu. To když si slavný herec přijde k němu do obchodu vybírat ty nejdražší oděvy právě v době, kdy těsně před koncem měsíce chybí prodavači ke splnění povinné tržby stále ještě 500 marek. Pinneberg na okamžik uvěří, že pro tento měsíc je zachráněn. Je dojat až do chvíle, kdy se mu špičkový umělec a jeho velký idol po dlouhém vybírání a zkoušení vysměje. Přišel si do obchodu jen ukrátit chvíli před autogramiádou a existenční problémy drobného člověka ho – jak s nehranou upřímností prozrazuje – ani v nejmenším nezajímají. Prodavačovu zoufalou snahu něco mu prodat si vyhodnocuje jako dotěrnost a právě stížnost herecké hvězdy na jeho chování je poslední kapkou, která Pinneberga připraví o práci. Konečně pochopí, že do středních vrstev nepatří.
Ti horní mu už nedovolí, aby je obsluhoval.
Světová hospodářská krize se mezitím dále prohloubila, což mohou mladí Pinnebergovi sledovat z okýnka zahradní besídky s děravou střechou, ve které i s klučinou přebývají, když z podpory 18 marek týdně nejsou schopni odevzdávat „nájem“ hromotlukovi v bývalém skladišti.
Pinneberg je už čtrnáctým měsícem bez práce. Jednou týdně dojíždí ze zahradní kolonie čtyřicet kilometrů východně od Berlína pro podporu, jejíž nemalou část spotřebovává právě na toto dojíždění. Nemohou jinak, ve městě nejsou nahlášeni, v zahradní kolonii se z důvodů hygienických legálně bydlet nesmí. Jeho manželka vydělá přešíváním prádla u soukromníků někdy až 3 marky za den, on mezitím vyspravuje díry ve stříšce, jimiž zatéká nejvíce.
Teprve tato zkušenost faktického bezdomovce ho definitivně vede k opuštění iluzí o výjimečnosti zaměstnaneckého statusu ve světě, ve kterém bohatnou jen ti, kdo obyčejnými zaměstnanci nejsou. Konečně pochopí, proč se ocitl tam, kde je. Začíná mít jasno o mezích své údajné svobody a o hranicích svého uměle pěstovaného individualismu: To proto, poněvadž vůbec nic nejsme. Jsme docela sami. A ti, kteří jsou na tom právě tak jako my, ti jsou také sami. Každý si myslí své. Kdybychom byli alespoň dělníky.
V té době však už ani dělníci nic neznamenají a hloučky nezaměstnaných mezi sebou v ulicích Berlína každodenně svádějí bitky podle toho, zda se hlásí spíše ke komunistům, anebo k národním socialistům. Firmy mezitím provádějí další a stále drastičtější úsporná opatření. Krátké dějiny Výmarské republiky se chýlí ke svému konci.
Pinneberg se o politiku příliš nezajímá, přivazuje synka jako obvykle k postýlce, aby v nepřítomnosti rodičů něco neprovedl, a jede si pro symbolickou podporu v nezaměstnanosti. Neuvědomuje si, jak během dlouhé doby bez práce v provizorním zahradním útulku zchátral. Na jedné z hlavních ulic si jde s nostalgií prohlédnout bohatě naaranžovanou výlohu plnou lákavého zboží. Policistovy rány pendrekem ho mají naučit, co to znamená, když konšelé udržují město i při zoufalém nedostatku prostředků v pořádku a v čistotě. Přímo před osvětlenou výlohou dostává výprask od policisty prodavač, který si tolik zakládal na tom, jak zdvořile a snaživě umí zákazníka obsloužit.
V šoku odhazuje svůj kdysi bílý límeček, který z něj měl činit příslušníka lepších vrstev. Pochopil, že byl vyobcován a že si nemůže nikde na nikoho a na nic stěžovat. Už není jenom chudý. Je podezřelý, obviněný a potrestaný, to všechno zároveň. Je podezřelý, protože v důsledku Spannfußovy reorganizace přišel o práci. Je obviněný z toho, že zevluje před výkladní skříní, která je naaranžována jen pro ty solventní. Je potrestán za to, že druzí si všelijak přišli na nepředstavitelně velké peníze a na něho nezbylo vůbec nic.
Jako rada do života mu zbývá snad jen povzdech manželky alkoholika Kleinholze, který ho ze své firmy propustil hned na počátku příběhu: Ano – koneckonců je to všechno k pláči, a plakati se může i potmě, aspoň se ušetří za světlo, beztak se tolik zbytečně utrácí.
Jan Keller
Knihu lze číst dvojím způsobem. Buď s nepříjemným mrazením v zádech plynoucím z četných analogií mezi tehdejšími poměry a dnešní nenápadně se vyhrocující situací. V tom případě zatrneme hned v úvodu, když se dovídáme, že mladý účetní Pinneberg nemohl dost dobře čelit šikanám ze strany svého zaměstnavatele, venkovského notorika. Dá-li výpověď a pustí-li ho Kleinholz, nebude míti dlouho právo na podporu v nezaměstnanosti, za trest, že sám odešel z práce, hodnotí jeho bezvýchodnou situaci kolega příručí.
Anebo se zaměříme na obecnější problematiku širokých zaměstnaneckých vrstev, onoho „proletariátu služeb“, který už tehdy přežíval na samém okraji trhu práce. V tom případě může ovšem lehké mrazení přejít v těžší nevolnost. Právě na těchto vrstvách se podepsaly ozdravné reformy posledních dvaceti let nejzhoubněji. Ze slibované prosperity na ně nic nezbylo. Teď čekají, až je nově chystané reformy odsunou do zahradní besídky s děravou střechou, aby se konečně mohly zcela svobodně postarat samy o sebe tak, jak se o sebe i v době krize dokážou postarat ti nahoře.
