Článek
Učitelka mi přijde v jádru trochu modelová…
Naše filmy s Petrem Jarchovským vznikají, alespoň ty postavené na příběhu, vždycky podobně. Petr obvykle přijde s nějakou odposlechnutou historkou, kterou pak rozvíjíme. Tím pádem v tom zůstane spousta věcí odpozorovaných, autentických, pravdivých, ze života. Stejně to bylo i v případě Učitelky, což je příběh mimo jiné jeho rodičů. Modelově to může působit proto, že všichni ti rodiče, kteří se scházejí řešit chování třídní učitelky svých dětí, pocházejí z různých sociálních poměrů, ale to bylo důležité i v té původní historce, že jinak na vzniklou situaci reagoval popelář, jinak doktor.
A taky mi ten film připadá hodně otevřený interpretacím. Není vyloučeno, že ho někdo bude mít jen za antikomunistickou agitku, což by myslím byla škoda.
U filmu je to vždycky tak, že ho divák vnímá na pozadí své zkušenosti a někdy i svých přání. Část lidí už dneska ví, o čem Učitelka je, aniž by ji viděli. Tomu se pros tě nejde vyhnout. Nicméně já ten film za antikomunistickou agitku nepovažuju, protože tam víc než o učitelku-komunistku jde o ty rodiče, o to, jak reagují na pokusy o manipulaci z její strany, jakou životní strategii volí. Ostatně to je naše dlouhodobé téma. Ukazujeme lidi, kteří se snaží různými cestami čelit tlaku ze strany společnosti. Vyhýbáme se přitom zpravidla případům z okraje spektra, zajímají nás střední a nižší střední vrstvy a „šedá zóna“, protože v ní jsme i my sami vyrostli. Hledáme to lidské, ale zároveň zůstáváme kritičtí.
Jan Hřebejk
Po dlouhé době jsem teď viděl Pupendo, kterému se vyčítala naopak určitá smířlivost s komunismem. Přitom ten film je k té době velmi tvrdý. Ukazujeme v něm lidi, kteří původně byli třeba i slušní, ale strach a konformismus je dovedly ke zmatení a ztrátě charakteru. Že i ten Polívka jako umělec, který nemůže tvořit, nakonec skončí tak, že pochlastává a podvádí pojišťovnu. A my to pozorujeme našima tehdy dětskýma očima. „Táta zase loví bobříka trapnosti“ – to je přesně to, co jsme jako dospívající cítili.
Jak berete, že vám někdo občas vyčítá moralizování?
Moralisti jsme, člověk si neporučí, holt to k nám patří.
Nevím, jestli to bylo jen mé přání, ale já v Učitelce nacházel i četné paralely s dneškem.
Normalizace se vyznačovala absolutní nehybností, lidé si mysleli, že se už nic nikdy nezmění, že vše zůstane na „věčné časy“ stejné. Na té naší třídní schůzce někteří rodiče touží se statusem quo pohnout, ale nedaří se jim to. Mnozí si na tu nehybnost zvykli. Pak přišla zničehonic velká změna v podobě sametové revoluce, chvíli jsme byli optimisté, začali jsme se mít lépe, někteří více, někteří méně, ale skoro všichni jsme nabyli určité jistoty. A najednou jako bychom po té nehybnosti znovu zatoužili, po tom, aby to zase někdo zafixoval. Začali jsme se bát změny. A ten strach je zneužíván některými politiky, co nás povzbuzují, abychom už předem hledali viníky, kteří nás o naše dobré bydlo připraví. Teď zrovna ukazují na uprchlíky. Bez ohledu na to, že k nám žádní uprchlíci nechtějí. Je jich tady – jak jsem se teď dočetl – 112, a přitom jen loni se proti nim protestovalo na 370 akcích. To jsou na jednoho uprchlíka víc než tři demonstrace.
Potkal jsem teď na jednom průměrném pražském předměstí kamaráda a ten mi říkal, že dali holku na střední školu do Paříže, ale že jak „tam jsou ty sračky“, stáhli ji zpátky. Já na něj jen nevěřícně koukal. Samozřejmě že je tragédie, že se tam nějaké kreatury odpálily, ale připravit kvůli tomu holku o kontakt s prostředím, které je nabité tolika podněty! To už je paranoia. A z téhle všeobecné paranoie mám strach já. A pozor – nejde jen o českou záležitost, podívejte se do Maďarska, Polska, ale taky třeba na poslední rakouské prezidentské volby.
Ta naše učitelka je, bez ohledu na fakt, že je ve straně, v první řadě manipulátorka, přímo k jednomu žákovi pronese: Když jsem řekla, že jsi to řekl, tak jsi to řekl a basta. A to je přece Miloš Zeman: Četl jsem Peroutkův článek, který podle historiků neexistuje, ale když jsem ho četl já, tak prostě existovat bude. Tento typ manipulátorů a komunikace nám dnes vládne, v tom je náš film velmi aktuální…
Přesto všechno Učitelka nevyznívá nihilisticky…
To asi žádný náš snímek. Na Petru Jarchovském je mi sympatický jeho svého druhu optimismus, že vidí naději v lidech, které vnější společenský tlak nezlomí. Věří v ty rodiče, kteří se učitelce vzepřou.
Možná ona touha po nehybnosti souvisí i s tím, v jaké mnohosti podnětů a informací dnes žijeme, v jakém přetížení.
Ten provoz už jedinec nemá šanci v nějakém celku pobrat. Pozoruju to i na sobě, jak by se mi ulevilo, kdybych tomu informačnímu smogu mohl utéct. Taky jsem na něm závislý, až skončíme s rozhovorem, vrhnu se na mobil a budu zjišťovat, co se mezitím stalo, přestože je mi jasné, že všechna ta písmenka hned zmizí a budou nahrazena novými a taky že třetina z toho je něčí propaganda, a to nijak nepřeháním. Rozumím tomu, že ta přesycenost může vést i k odmítnutí a zjednodušování.
Režiséři plus minus vaší generace dnes často přiznávají, že na začátku devadesátých let podlehli určitému idealismu, pod jehož dojmem neviděli nebo odmítali vidět, co se kolem nich děje, a že teprve se zpožděním ty oči znovu otevírají. Mluvil jsem o tom s Janem Prušinovským nebo Petrem Zelenkou. Máte stejný pocit?
Idealismus byl po revoluci široce rozšířený, logicky, protože komunismus byl hnus a ostuda a najednou přišla svoboda. Jasně, nebyl všeobecný, Miroslav Sládek se do parlamentu taky dostal na vlně vzteku. Ale většina z nás se ze svobody radovala. Jen jsme nevěděli, co to vlastně je. Brali jsme ji tak, že můžeme jet a nakoupit si v Německu. Že je opravdová svoboda daná fungujícími veřejnými institucemi, jsme netušili. Nemyslím, že jsme byli slepí, prostě jsme vyrostli v jeskyni a nečekaně vyšli na světlo, a to nelze hned vidět všechno ostře.
Nehledě na to, že před Listopadem jsme měli na většinu společenských otázek jednoduchou odpověď: za všechno mohli komunisti. V kultuře to bylo jasně dané, téměř bez výjimek platilo, že vše, co komouš dusil, bylo dobré. Já se o existenci Vladimíra Mišíka dozvěděl v okamžiku, kdy ho zakázali. Nebylo z toho složité usoudit, že i každý názor, který komunisté potlačují, je správný. Ta porevoluční naivita nebyla v našem idealismu, ale v přesvědčení, že si i v nové době vystačíme s jednoduchými pravdami. Jenže v demokratické společnosti spolu soupeří různě dobré a různě špatné myšlenky, černá a bílá na to nestačí. Spoustu věcí jsme kvůli tomu nedomysleli, některé šance jsme si nechali utéct, a z toho se pak může rodit frustrace a třeba i zpětně falešný pocit omylu, pocit, že všechno bylo špatně a my to neviděli. I když to tak nebylo.
A taky není pravda, že by v devadesátých letech nevznikaly kritické filmy. Dodnes si pamatuju, jak Václava Klause šíleně rozčílilo Dědictví Věry Chytilové, mimochodem taky velké moralistky. Úplně se mi vybavuje, jak na sebe na premiéře křičeli a jak si Klaus stěžoval, jak vůbec může někdo zpochybňovat tehdejší vývoj, že je to společensky nebezpečný film. Dědictví se dají vyčítat jiné věci, ale to, že kdejaký trouba přišel k penězům, neuměl s nimi nakládat a napáchal s nimi jen škodu, zachycoval velice přesně. Vždyť všichni ti Jonákové, to byly stejné případy.
Náš idealismus tehdy vyrůstal i z mnohosti, která se najednou kolem objevila. Můj generační pocit přesně vystihla v písni Dni ako komíny kapela Živé kvety: V sladkom lete roku 91 ešte Bratislava bola skanzen / Nič len známi, kamaráti, koncerty / Kapely v ktorých hrali ľudia ako ja a ty! / To už snáď nie je ani pravda, to sa len tak zdá! / To bola naša naivná sloboda! Nebo: Ale nebudem si nasadzovať ružové okuliare / Všeličo s nami bolo choré v tých časoch. Přesně takhle tomu rozumím, určité opojení, ale zároveň něco bylo choré v tých časoch.
Jenže jinak to asi nešlo. Dnes se mluví o Karlu Krylovi, jaký to byl vizionář, co už tenkrát předpovídal, jak všechno půjde do háje. To je blbost, Kryl byl povahou skeptik a jeho rozhořčenost nevyrůstala z toho, že by viděl dál, ale přímo z jeho charakteru a možná z pocitu zneuznanosti. Já na vizionáře moc nevěřím.
Čeští kritici začínají v poslední době mluvit o nové mladé nadějné generaci režisérů. Sledujete tuhle „novou novou vlnu“? A vzniklo v té generaci něco, co je vám blízké?
Nadšený jsem byl z debutu Olma Omerzua Příliš mladá noc. Líbí se mi některé věci, které vznikly na FAMU, jako Cesta do Říma nebo David, vidím tam pořád několik nadějných studentů: Šimona Štefanidese nebo Luboše Kučeru. Ale co se týká poslední úrody v kinech, raději bych zůstal u svých vrstevníků, i když třeba Já, Olga Hepnarová je taky dobrý film.
Režiséři z nastupující generace mají bezesporu talent, ale zatím nenatočili nic, co by nás starší smetlo. To, že se pomalu prosazují na festivalech, není nic převratného. Vždyť třeba Zelenka se Slámou vyhráli Rotterdam. Ale samozřejmě to může přijít, že někdo uspěje v Cannes a strhne tím lavinu. A my potom budeme na ty mladé hledět s podobně úsměvnou nevraživostí jako kdysi zasloužilí režiséři na československou novou vlnu, když se právem domnívali, že jsou na tom řemeslně líp a že ti fracci se svými Postavami k podpírání k té slávě přišli nějak levně.
