Jan Géryk: Politické památkářství

V tomto směru poukazuje na praxi českých památkářů, o kterou se opírá také třeba snaha postavit kopii Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Uvedené příklady můžeme zobecnit tak, že v nich převládá nostalgie nad autenticitou.

Přeneseme-li se do oblasti politického protestu, což je sféra, která má kromě politicko-pragmatické roviny také svou rovinu estetickou, mám z nedávných demonstrací proti vládě či různým politickým personáliím podobný pocit jako Milena Bartlová z nahrazení Libeňského mostu jeho kopií.

V případě demonstrací samozřejmě nejde o přesné kopie, ovšem snaha navodit během nich étos listopadu 1989 není neznatelná. Nostalgie po formě – u mladých lidí, jimž chybí zážitek velké události a široké společenské mobilizace, možná touha prožít si, jaké to bylo tehdy – jako by převládala nad autenticitou protestu. Problémem však není ani tak otázka autenticity, v politice je to ostatně spíše riskantní pojem, ale to, že tato nostalgie vede k absenci důkladnějšího rozvažování, jakou formu protestu zvolit a jak pojmenovat současnou situaci.

Nostalgickou složku protestů navíc doplňuje ten typ antikomunismu, který lze pro pravidelná opakování podobných vzedmutí nazvat ritualizovaným a který brojí spíše proti předlistopadové KSČ než proti rizikům, která představuje KSČM v současném kontextu. Listopad 1989 byl ve své době samozřejmě autenticky antikomunistický, jenže dnes už tehdejší protestní formy představují hlavně riziko přílišného vztahování se k minulosti a ještě účinnějšího zastírání aktuálních společenských problémů, ať už jde o zvyšování pravděpodobnosti pádu občanů k hranici chudoby v souvislosti s exekucemi, špatně nastavenou poli tiku bydlení, nebo o nadnesenou preferenci diskurzu bezpečnosti například nad otázku vzdělávání.

Toto „politické památkářství“ českých demonstrací zvlášť vynikne ve srovnání se slovenskými protesty po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky nebo s polským czarnym protestem.

Docela vysoký počet účastníků zejména pražských demonstrací může zavdat k přesvědčení, že je jimi opravdu možné něčeho dosáhnout. Jak však po jednom z jarních významnějších protestů napsal Alexandr Mitrofanov, smát se mohou spíše jejich terče: Miloš Zeman s Andrejem Babišem.

Podle Mitrofanova jsou za tím tři důvody. Jednak to, že četnost demonstrací a počty účastníků přece jen nedosáhly kritické meze, dále poměrně silné vlády v Polsku a Maďarsku, které mohou i českým vládcům tvrdší ruky dodat sebevědomí, a konečně panická hrůza organizátorů demonstrací, že je někdo spojí s nějakou politickou stranou či hnutím. „Pak z toho vznikají husté, ale nesmyslné hodinové skandovačky bez reálných požadavků či představ co dál,“ uzavírá Mitrofanov.

Na červnové demonstraci sice hovořili třeba Miroslava Němcová, Jiří Dienstbier ml. či Mikuláš Ferjenčík, nicméně i ti byli chápáni poměrně vágně jako „představitelé demokratických stran“. Navíc s ohledem na stranickou fragmentaci lze o nějaké konkrétněji vystavěné politické podpoře jen těžko hovořit.

Politika na náměstích nicméně může být efektivní. Jen se ukazuje, že v běžných politických časech bez blížícího se revolučního momentu bývají požadavky demonstrantů úspěšné hlavně tehdy, když politici něco opravdu přepísknou. Ať už se jedná o příliš kontroverzní návrhy zákonů, které protesty mohou učinit mírnějšími, nebo o personálie druhého řádu, jako tomu bylo v případě jmenování Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS. Pokud ovšem jde o otázku vlády Andreje Babiše jako takové, jsou protesty spíše symbolickým vyjádřením nesouhlasu, neboť politické rozhodnutí o jmenování Babiše premiérem má přece jen podporu velké části voličů. Tradiční argument respektování výsledků voleb je zde myslím relevantní.

Za těchto okolností protesty na náměstích, navíc v oné romantizující formě politického památkářství, nestačí. Zůstávají tím, co Nick Srnicek a Alex Williams v knize Inventing the Future (česky Vynalézání budoucnosti) označují termínem folk-politics. Jedná se o typ politiky, jejíž účastníci preferují lokální přímou akci před širším propojením s politickými stranami, odbory či dalšími organizacemi, osobní zkušenost před systémovým uvažováním, etické před politickým.

Navíc zde dle Srniceka a Williamse dnes hraje roli také individualismus politiky sociálních médií, jenž nás nutí hlavně k udržení si jakési morální čistoty, kdy důležitější než zamyslet se nad reálnými možnostmi politické změny je vypadat „správně“. Morální sebeujištění i během českých demonstrací převládá nad konkrétnějšími do budoucna vztaženými požadavky. Snaha udržet si svůj morální obraz nás pak může snadno vést k méně kontroverzním návrhům a často pouze k bezpečné palbě ústavními abstrakcemi.

Moralizace protestů je v mediálním věku také důsledkem personalizace politiky. Při protestech převažují požadavky „osobní slušnosti“ politiků jako jednotlivých osob nad „systémovou spravedlností“.

Nutno však uznat, že osoba Andreje Babiše k nostalgické formě protestů svádí. V kritice jeho osoby se až nerozlišitelně prolínají nesouhlas s aktuální politickou kulturou či novými podobami proměn demokracie a boj proti reliktům minulého režimu. Vadí především jeho údajná spolupráce s StB a trestní stíhání kvůli dotačnímu podvodu. Jedno připomíná utlačivý normalizační režim, druhé divoký kapitalismus; Babiš obojí ve své osobě propojuje.

Prozkoumáme-li však babišovský diskurz hlouběji, nalezneme mezi minulostí normalizace a naší neoliberální současností ještě jednu spojitost. Prvek, který jde mimo tyto konkrétní kauzy a s nímž podle mého soudu Babišův úspěch stojí a padá.

Všimněme si, že klíčová skupina voličů ANO, v tomto případě možná spíše Babiše samotného, jsou pracující v tom nejběžnějším slova smyslu, ať už ti současní, nebo ti dřívější, dnes důchodci. Jak tomuto elektorátu může imponovat miliardář? Jednoduše tím, že neustále staví na odiv, že tak jako jeho voliči „maká“. Výstupy Andreje Babiše zejména na sociálních sítích se hemží vyjádřeními o jeho „heroických“ pracovních dnech, o tom, jak jej jeho kolegyně a kolegové přemlouvají, ať zvolní tempo a podobně. Někdy implicitně, jindy výslovněji Babiš posiluje politické štěpení mezi prací jako makáním a zbytkem, kam mohou patřit nejen nezaměstnaní, ale i studenti či některé skupiny intelektuálů a umělců. A také, v souladu s populistickou rétorikou, „tradiční politici“.

S Hannou Arendtovou bychom řekli, že do popředí je stavěn člověk jako makající animal laborans, který nechává daleko za sebou v rámci obce člověka jednajícího jako zoon politikon. Tím je dovršen pozdně novověký paradox, kdy je dle Arendtové „společnost, která má být osvobozena od okovů práce, právě společností práce; a tato společnost z doslechu sotva zná vyšší a smysluplnější činnosti, kvůli nimž by se ono osvobození vyplatilo“.

Nejsou to tedy pouze jeho osobní kauzy, ale právě tato adorace práce jako makání, čím Andrej Babiš propojuje normalizační komunismus a současný kapitalismus. Makání není seberealizace, ale naopak něco, co se staví na odiv jako podstoupená oběť. Něco, co by člověka mělo morálně nadřadit nad ty, co například pobírají sociální dávky, a to i když je jeho práce sebevíc stravující.

Podíváme-li se na reálný socialismus, tak koncem sedmdesátých let výstižně popisuje právě normalizační charakter práce jako makání Antonín J. Liehm v eseji O poctivé práci: „V definici, kterou poskytuje ‚reálný socialismus‘, je ‚poctivá práce‘ především otročina většiny, v ničem neohrožující vládu průměru, pověřeného kontrolou nad tím, aby tuhle ‚poctivou práci‘ nikde nic nepřesáhlo, nepřerostlo.“

Podobně v současném světě, jak uvádějí již zmiňovaní Srnicek a Williams, je práce vepsaná hluboko do naší identity. Bez ohledu na to, jak je špatně placená či nevyhovující, je chápána jako nejvyšší dobro. Mnoho lidí si ani nedokáže představit smysluplný život mimo práci. Stejně jako Andrej Babiš. Den po červnové demonstraci se k protestům vyjádřil způsobem pro něj zcela typickým: „…tam mě čeká paní s tlampačem a řve, že korumpuji nevím koho, a když se jí ptám, proč není v práci, tak říká, že je důchodkyně, a já říkám, ale my vám navyšujeme důchody…“

Pokud tedy chceme opravdu změnit způsob současného vládnutí, jak jej reprezentuje hnutí ANO, musíme myslet právě mimo tento „selský rozum“ a sundat makání z piedestalu. Budeme-li konkrétní, mohou být jistými zdravě subverzivními prvky v makajícím systému požadavky na zkrácení pracovní doby či snaha o zavedení nepodmíněného základního příjmu.

Na Weyrových dnech právní teorie v Brně, jejichž tématem bylo propojení práva, ideologie a politické kultury, hovořil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský o tom, že populismus může lidem nabídnout pocit sounáležitosti, což je aspekt, ve kterém tradiční strany začaly selhávat. V případě ANO se podle Rychetského jedná o jakýsi nacionalismus bez národa, sounáležitost ve velké společné firmě, kde jsme propojeni skrze práci. Vrátíme-li se k Arendtové, jedná se ne o sounáležitost vznikající vyjednáváním mezi lidmi, ale o pouhou sounáležitost v povinnosti zabezpečit základní živobytí.

Velká skupina pracujících obyvatel může mít pocit, že na makání orientovaná populistická hnutí konečně reprezentují její hlas. To je pravda. Jde však pouze o hlas člověka jako makajícího animal laborans bez opravdového přesahu do činnosti obce. Opravdová spoluúčast občanů ostatně pro populisty nutná není; populisté to „prostě udělají“ za nás.

Aby tedy byly budoucí protesty skutečně efektivní, aby nezůstaly pouhými symbolickými projevy nesouhlasu, je třeba nehledět jen na kauzy vládních představitelů, nehledět na politiku jen optikou slušnosti. Naopak se snažit také o to, aby společenství firmy bylo nahrazeno společenstvím obce, tedy takovým, kde pojítkem není práce, ale dobré sousedství, které v současné době ani nemusíme chápat jako lokálně omezené. Například studenti by se mohli vedle pochopitelných obav o ohrožení demokracie více vymezit i proti diskurzu, který se je snaží směrovat k „poctivé práci“ v onom normalizačním slova smyslu. Je-li mantrou současných vládních představitelů makání, je problematizace adorace práce způsobem, jak oslabit jejich pozici.

Jan Géryk (1991) působí na katedře politologie a sociologie PF UK a je znám také jako stand-up komik.