Článek
Dvě možné varianty individuálního přístupu k současné ekonomické situaci nabízí literatura. V první ukázce vysvětluje finanční poradce Theodor hrdince románu J. P. Donlealyho Dáma, která měla ráda čisté záchodky, že je třeba začít investovat. Kristepane, Jocelyn, já uznávám, že celý náš plán šel v souladu se ztrátovými trendy způsobenými přetrvávající špatnou náladou na trhu spirálou dolů, ale i přesto stále vidím jisté známky možného zvratu k lepšímu se silným ozdravným potenciálem a navíc je právě teď vhodná doba k využití nízkých cen na trhu.
Tyhle žvásty, vysvětlující ekonomické neúspěchy, mají vždycky i silný poetický rozměr; někteří ekonomové jsou svým způsobem básníci. Aby bylo jasno: Theodor připravil Jocelyn skoro o dvě stě tisíc dolarů.
Druhá ukázka nabízí nám Čechům bližší, furiantský pohled. Jiří Eduard Hermoch v knize Světoběžníci na leteckém dni píše: V moderní společnosti peníze zmizí, zůstane jen taková drobná měna jako kapesné. Pro zábavu a špetku fantazie. Každý bude mít, co chce! První dvě věty platí, třetí zatím ne. Bohudík? Bohužel?
Oborem, kde se dá utahovat nejvíce, je kultura. O tom se málo ví a vůbec nepíše. Třeba malíři. Ať je stanoven ideální rozměr obrazu, třeba 30 krát 50, co bude navíc – zdanit! Nebo u hudby, více not a delší čas nad normu – zdanit! Divadla ať nasadí jednoaktovky pro jednoho herce, cokoli jiného – zdanit! U filmu to samé, jen šoty bez hvězd. Kolik příběhů nabízí každá česká ulice, vše ostatní – zdanit! Místo časopisů letáky. A knihy? Vždyť už je dávno všechno napsáno. Ať si spisovatelé odpočinou. Pak že to nejde. Platí totiž, že každý opasek má daleko víc dírek, než si vůbec dovedeme představit.
Pro ty, kteří mají vizuální paměť, je to, oč tu dnes běží, možno popsat jako boj mezi Rubensem a Botticellim. Ano, botticelliovská štíhlost musí zvítězit.
P. S. botticelli – česky bečka, soudek
