Článek
Knihy, které nejsou někomu výslovně věnovány, postrádají vážnosti. Byly snad napsány jen tak, z přetlaku? řekne si čtenář a hned od počátku je zaseta nedůvěra.
Ve středověku bývala díla připsána světským a církevním hodnostářům. Autor se tak zároveň zaštiťoval a pojišťoval proti případným útokům bedlivých ochránců pořádku.
Od konce 19. století se adresáti dedikace zásadně proměňují, stávají se jimi rodinní příslušníci, nadřízení v práci, případně milenky a milenci. Oficiální tón se proměňuje na familiární, tomu odpovídá i infantilizace jazyka, text je připsán třeba Marušce, Jarušce a taky Danušce.
Současně s tím si však někteří odvážlivci a průkopníci uvědomují obrovský potenciál věnování a pokoušejí se ho využít. Pamatuji si, jak na jednom koncertě na počátku osmdesátých let byl Vladimír Merta fascinován tím, že mu někde na kolejích pouštěli desku Johna Mayalla, který ji věnoval pocitu z prázdného pokoje.
V mé sbírce věnování, kterou si buduji bez nároku na slávu, je na prvním místě zatím bezkonkurenčně Slavoj Žižek. Ten na začátku své knihy Mluvil tu někdo o totalitarismu? (česky 2007) píše o svém kamarádovi, Američanovi, který se dostal po pádu rumunského prezidentadrákuly Ceaušeska do Bukurešti na stipendium a volal své přítelkyni do USA. Kromě jiného popisoval, že je sice v chudé zemi, ale že je v ní plno lidí dychtících po poznatcích. Pak zavěsil. Za chvíli zazvonil telefon. Lámanou angličtinou mu mužský hlas sdělil, že „s ním hovoří příslušník tajné policie, který je povinen odposlouchávat jeho telefonní hovory, a že mu chce poděkovat za to, jak hezky hovořil o Rumunsku“. Žižek knihu věnoval právě tomuto příteli na telefonu, anonymnímu policejnímu „operátorovi“.
Kdo se pokusí tohle překonat?