Článek
Tuhle mě takový jeden zval na pivo. Říkám mu: Strašně rád bych šel, ale byl jsem pozván na vernisáž. A on: A co to je vlastně ta vernisáž? Jak říkám, přízemní lidé jsou moje neštěstí.
A dál to bylo takhle: Ty nevíš, co to je vernisáž? To přece ví každé malé dítě. Slavnostní otevření nějaké výstavy, kde je nějaký řečník a sláva a někdo na něco zahraje a pak se jedí chlebíčky a pije víno a hovoří se o vystavených dílech a tak.
Ale to já všechno vím, odpověděl mi ten piják piva. Ale mě zajímá, co znamená to slovo. Co je to ta vernisáž?
No co je vernisáž, začal jsem koktat a blekotat a snažil se něco vymyslet. Ale pohyboval jsem se v kruhu jako Getruda Stein s růží, co je růží, co je růží, co je růží…
Vidíš a víš prd, řekl mi ten zlý člověk. Já když jdu na pivo, tak vím, že U Hrocha, U Jelínků nebo U Parlamentu dostanu nejlepší plzeň. Ty dostaneš někde okoralé chlebíčky, poslechneš si půl vagonu oleptaných slov, zažvaníš si s dalšími žvanily, ale kde vlastně jsi, to nevíš ani náhodou.
Nachytal mě na švestkách, přiznám se.
Bezbranný v zahanbení nešel jsem na vernisáž, ale místo toho jsem si doplnil vzdělání, protože nejhorší jsou, jak už jsem předeslal, takoví ti přízemní lidé bez rozhledu.
Slovo vernisáž má základ ve francouzském slově vernis, což znamená natírání, lakování. Přišli s tím impresionisté. Ti začali na svých výstavách věšet obrazy jen do jedné, maximálně do dvou řad, a před začátkem výstavy svoje díla ještě natřeli, přelakovali, aby z nich barvy „vystoupily“, aby byly živější. Postupem doby se na původní význam, na „lakování“, zapomnělo a vernisáž se stala jen slavnostním otevřením výstavy.
Tak mě napadá, že bychom neměli na původní významy slov tak rychle zapomínat. V případě vernisáže rovnající se lakování už proto, že čím dál tím více slavností, zahájení výstav, křtů knih či čehokoli podobného je jen takovým natíráním, lakováním. Hlavně aby se to dobře blejskalo…