Článek
Úspěšnost knihy je absurdně založena na tom, že autor stojí mimo český kontext. Kontextem je ve vědecké hatmatilce myšleno třeba to, že všichni, co se trápíme českým údělem, jsme z jedné chalupy, z jedné ulice, z jednoho města. Tedy metaforicky řečeno, že víme, kde jedli psy, komu a s kým byl kdo nevěrný a kdo nás nachytal na švestkách. Jsou to nepodstatně podstatné informace, bez nichž nejsme schopni popsat současnost.
Mohli bychom namítnout, že bezkontextové popisy mají jen omezenou platnost, ale ukazuje se, že tomu tak není. Vybral jsem důkazy, jak přesně to funguje.
Jiří Mucha vzpomíná ve své knize Oheň proti ohni (první vydání 1947), jak se za 2. světové války setkal v hlavním městě Tuniska s francouzským spisovatelem André Gidem: Mluvili jsme o Francii, o společných známých, pak začal vzpomínat na Prahu. „Zvláštní město. Víte, že jsem měl někdy tísnivý dojem z toho myšlenkového ruchu v Praze? Celý život vašeho národa jako by byl soustředěn do jeho hlavy.“
O několik desítek let později, v roce 1970, si zapsala Francouzska Roselyne Chenu, jež jako zástupkyně Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury čtyřikrát navštívila ČSSR: Jako by lidé, s nimiž mluvím, měli tak silnou potřebu se osvobozovat hovorem, vysvětlit mi situaci, jíž jsou zároveň herci i oběťmi, že je vnější svět vůbec nezajímá. Snad proto, že jsou zvyklí se neustále něčemu bránit. Každopádně je to dosti znepokojující. (čtvrtek, 23. července; v knize Žít svobodně je umění, česky 2007)
Sedím tady v centru hlavy a neustále se něčemu bráním. Nepřipadá vám to dosti znepokojující?