Článek
Malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář, knihař, spisovatel Váchal vstupuje na uměleckou scénu v prvním desetiletí 20. století a ve svém „nenasytném“ tvůrčím zápalu tečuje secesi, symbolismus, naturalismus, dekadenci, expresionismus a otisk těchto dotyků zanechává ve svém díle. Zajímá ho magie, okultismus, spiritismus, kabala, hereze stejně jako experimentální přírodověda. Pracuje se symboly a znaky. Je ale opravdu tak jednoznačně zaujat magií, tajemnem, světem za zrcadlem reality? Šifrujeme dobře všechny jeho aktivity? Jeho autonomní způsob života je klasickou subverzí, na kterou ale uplatňujeme současný pohled. Není obecně tehdejší trend hledání nadpřirozena odpovědí na badatelský pozitivismus a na emancipované měšťáctví? Kam by současný Váchal napřel svůj zájem? Ke konspiračním teoriím, alternativnímu komunitnímu životu, uměleckému undergroundu? A zajímala by ho k tomu třeba kvantová fyzika nebo teorie strun?
Pro Váchala byla podstatná magie života, ne magie sama, to byl jen prostředek. Hledání jiných cest, zkoušení. On byl hledač, protože byl tvůrce. Hned na první stránce v jeho Denících, v prvním zápise z 1. 1. 1922, stojí: „Básníci mají klíče k nesmrtelnosti, ne kněží, a komu se dostal v úděl dar obraznosti, má ve svých rukách zároveň i klíč k tajemství země i nebes.“ Dar obraznosti, kdo ho má, tak je mu vše dovoleno…
K výstavě vydalo nakladatelství Paseka (jehož zakladatel Ladislav Horáček je Váchalův apoštol) s Památníkem národního písemnictví katalog s textem kurátorky Marie Rakušanové. Vyšel jsem s ním v podpaží z budovy expozice do sluncem ozářeného Staroměstského náměstí, do toho jarmarku turistické marnosti. Těsně vedle mě prokmitla jak stádo surikat ekipa jezdců na segwayích. Přestože jde o čertovský vynález, nevím, zda by to Váchal ocenil, ale já bych nejraději vzal ten katalog a omlátil bych ho všem těm ničemníkům o makovice. Třeba by je to alespoň trochu osvítilo. Byla by to ta nejsprávnější magie hledání (a snad i nalezení).