Hlavní obsah

Jakub Šofar o knize Daniela Hradeckého: Co nám to děláte, takhle se poničit?

Právo, Jakub Šofar, SALON

„Problém není nechlastat. Problém je, co dělat místo chlastání.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jakub Šofar (1958) je spisovatel a literární publicista.

Článek

Ani ne čtyřicetistránkový text, možná výřez z většího celku, možná naopak zahuštěná, zkomprimovaná hmota zbavená všech šlach, křupek, ze kterých by se dala odvozovat nějaká návaznost k něčemu, k nějakým pocitům, k bolesti – i když bolesti je v tom ažaž.

Daniel Hradecký, autor doposud tří básnických sbírek, z nichž ta poslední, 64, byla nominována v roce 2014 na Magnesii Literu za poezii, nám v knize Trosky jednoho deníku zprostředkovává popis svého soužití s chlastem, s alkoholem, s tím přenádherným jedem, vyprošťujícím mnohé životy z bezčasí a z beznaděje.

„Klíčová, jaderná, centrální otázka každému člověku, pokud se chceš něčeho podstatného, zajímavého dobrat: ‚Z čeho žijete?‘ Nemyslím živobytně, pekuniárně, neptám se přece na přežití, ale na život: ‚Z čeho žijete? Chci říct: jakou iluzí, nadějí, jakým snem kotvíte na Zemi? Upřednostňujete bezpečí ulity před vyzývavostí vzdušného zámku? Spatřujete smysl svého celoživotního trmácení ve zdánlivém pokračování, například v harantech? Nebo hromadíte, a zapomínáte přitom, že co shromáždíte vy jako Stejskal, to po vás rozhází Vejskal?‘“

Mátožím se těmito dny Prahou, otírám se o její prahy, a v těch otěrech jsou spory Hradeckého T(t)rosek, tahám jeho knihu jak starý Žalman starodávný žaltář, protože je v ní tolik temné krásy. Literatura unese všechny špinavosti, hrůzy a rozpaky, pokud se nepitvoří, pokud je v ní cítit tep života. Těch necelých čtyřicet stran stačí, abyste se dozvěděli o abstinenci víc než z kampaní ministerstva zdravotnictví. Pod standartou Chlast je slast bojovaly, bojují a budou bojovat tisíce rytířů – a nikdy to neskončí.

Jednou jsem napsal na záložku knihy o Petru Štenglovi, který mimochodem Hradeckého knížku vydal ve svém nakladatelství, že se vyléčil ze závislosti na alkoholu. To je pitomost, řekl mi tehdy, z toho se nikdo nevyléčí. To je jen remíza do konce života, to je lehce vypověditelný smír.

Hradecký, ten Hölderlin ze severních Čech, je neobyčejně sečtělý a umí to dát vědět. A taky umí ve větách, na správném místě, položit čtenářům jako polínko přes cestu správné slovo, takže musíte chodit obezřetně. Pomocí občasné kurzívy jako kdyby naznačoval, že právě jen v tomhle místě se máme odrazit bidlem, aby se náš prám nezastavil a netočil se dokola.

Nakonec mě napadá, že i trosky bývají uměleckými památkami. I trosky trosek. „Co jsem dělal, co dělám, co nevyléčitelně budu dělat i nadále: Bez radosti, ale i bez smutku, bez světla, ale nikoliv ve tmě, rozbíjet zrnko písku na stále větší a větší kusy –“

Daniel Hradecký

Daniel Hradecký Trosky jednoho deníku

Nakladatelství Petr Štengl

Foto: archív Nakladatelství Petr Štengl
Související témata:

Související články

Fejeton Jakuba Šofara: Jeřábi

Poslední dobou je dovolená, zdá se mi, především útěkem před těmi, kteří obývají jiné univerzum faktů, jak by napsal filosof. Plánování pobytu „jinde“ je...

Výběr článků

Načítám