Hlavní obsah

Jakub Šofar: O Grušovi

Právo, Jakub Šofar, SALON

28. října 2011 zemřel Jiří Gruša. Na co bychom v souvislosti s ním neměli zapomenout?

Foto: Kateřina Šulová, ČTK

Jiří Gruša

Článek

Že byl básníkem, prozaikem a esejistou – autorem sbírek Torna, Modlitba k Janince nebo Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, románů Mimner aneb Hra o smrďocha, Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, esejí Šťastný bezdomovec, Beneš jako Rakušan. Že se podílel na založení časopisů Tvář a Sešity pro mladou literaturu. Že byl velvyslancem v Německé spolkové republice (1991–1997), v Rakousku (1998 až 2004), ministrem školství, mládeže a tělovýchovy (1997 až 1998).

Jednat v politice podle „zákona srdce“ (Pascalův termín) je sice možné a mnozí se o to pokusili, nikdo však dosud neuspěl. Zákon srdce platí jen v prostoru srdečnosti, ten se však s prostorem rozhodování nekryje. Rozhodnout politicky znamená označit některé výkony za nulové. Tak jako se v prostoru srdce skoro nevyskytuje „ne“, je naopak v prostoru politiky nejvzácnějším zbožím „ano“, napsal ke svému politickému angažmá.

Neměli bychom zapomenout, že byl také překladatelem (např. Kafka, Rilke), signatářem Charty 77, předsedou Mezinárodního PEN klubu (2004–2009) a ředitelem vídeňské Diplomatické akademie (2005–2009).

Hlavně ale intelektuálem-solitérem. Nebál se říci, že role literatury se poněkud přeceňuje, a mnohým byl proti srsti i proto, že proti srsti hladil českého lva a občas ho i tahal za ocas: Měli jsme ve svém prostoru nejvyšší procento politických poprav. Největší „přirozenou“ nenávist k emigraci. Nevážili jsme si ani sportovců. Jsou totiž oblasti, ve kterých je výkon dobře měřitelný: Zátopek je zkrátka Zátopek. Nemůže mu to vzít ani komunista a tvrdit, že nikdy nic neuběhl. I to jsme zkusili. A v uměleckých výkonech lze upřít málem všechno. V Čechách, jakmile vypadnete z dané úživné kombinace, jste nic. Nevytváří se běžná soudružnost, a proto saháme k „soudružnosti“. Vášeň pro socialismus je jenom odvrácená tvář naší vášnivé egomanie, jakési skoro skurilní záliby v generálním pytláctví.

No a v dobách, kdy se vlastenectví dokazuje skákáním na náměstích a listí na lípách hnědne vysílením, bychom neměli zapomenout ani na Grušovy verše: ó Čehý Čechy / Čehý mé.

Související témata:

Související články

Jakub Šofar: První pád

Kdo, co – první český pád. Od něj se odvíjí i struktura popisování a zkoumání jevů či osob. A platilo to vždy, při výuce fyziky nebo v novinové zprávě. Jenže...

Jakub Šofar: Štymriš jazyka českého

Někteří houslisté ještě dnes používají nebo aspoň znají slovo štymriš, případně štimryš, což je označení pro takzvanou rakovinu houslí. Housle i ve špatném...

Výběr článků

Načítám