Článek
O státech svobodného světa si pořád tak trochu myslíme, že nás v té lázni nechaly vykoupat, že se přes verbální solidaritu na nás prostě vykašlaly. Málokdo však doceňuje, že politici v západní Evropě a USA prošli v jarních měsících toho roku daleko větším traumatem. Dostali zásah ze strany, odkud to nikdo nečekal, od jejich vlastních dětí. Studentské bouře od Kalifornie po Hamburk nebyly rasové, náboženské, národnostní, hladové. Nebyly z nedostatku, ale z nadbytku.
Paříž si prožila svou noc barikád z 10. na 11. května. Zdi univerzitních budov se staly něčím podobným jako vrata kostela ve Wittenbergu, na která prý Martin Luther přibil 95 tezí, v nichž především kritizoval církevní prodej odpustků.
Co si z toho vzít dnes? Rozhodně má smysl zkoumat a srovnávat tehdejší nápisy, neboť je v nich komprimováno vše to, co praktická politika nikdy nedoceňovala, nedoceňuje a nejspíše doceňovat nebude. Od klasického Marcuseho citátu Buďte realisté, žádejte nemožné a snad nejcitovanější věty Je zakázáno zakazovat po méně známé: Je třeba systematicky probádat náhodu; Mám něco na srdci, ale nevím co; Neosvobozujte mne, zařídím si to sám; Sním o tom, že jednou budu šťastným blbcem.
Objevila se tu i jedna věta, která by mohla být mottem všech českých nekonečných debat, hádek, článků, studií či petic o financování kultury a vůbec o jejím stavu. Kultura je jako marmeláda. Čím jí má kdo míň, tím víc ji rozmazává. Čert ví, jak to tehdy ti, co to psali, mysleli. Ale v roce 2010 se marmeláda v České republice rozmazává až do milimetrové vrstvy. A mažou jak instituce pověřené „zaopatřováním“ kultury, tak její vykonavatelé, tedy všichni ti spiklenci slasti z (umělecké) tvorby. Vypadá to na první pohled, že i mezi nimi stojí barikáda, ale je to jenom zdání. Spojuje je dojetí z toho rozmazávání.
Nebojme se budoucnosti! Rozmazávat a dojímat se bude, vzhledem k technickému vývoji, dál. Mikronová vrstva je pořád ještě vrstva.
