Článek
Svoboda je u nás druhé nejčastější příjmení, naopak „otcem“ Kloheně je spisovatel Ivan Vyskočil, velmistr ve vymýšlení českých originálních postav (Dastl, Kusejr, Lunt, Pincl, Erstl, Hunt, Zabel, Houk). Z takto vymezeného badatelského prostoru ještě musíme vyloučit všechny ty, kteří se dobrovolně či nedobrovolně rozhodli používat pseudonym. Třeba proto, že dva kohouti stejného příjmení na jednom českém literárním smetišti by byli pro všechny slepice (čtenáře) až příliš. Nebo proto, že původní jméno autora by mohlo mít neplánované účinky.
Klasickým případem je Otokar Březina. Podepsat se pod verše Zda v pánvích západu vyhasly hořících jantarů víry, / zlat zelený var na popel spálených duh v roce 1895 jako Václav Jebavý by byla sebevražda (dnes by to byl marketingově promyšlený tah).
Po očištění souboru spisovatelských příjmení od všech účelových změn, které by znehodnotily věrohodnost výsledků, se může někdo čile pustit do díla – do studie.
Mimochodem, co se taky se jmény může stát, naznačuje Karel Kaplan v knize o IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Všechno jste prohráli! (1997). Svůj vztah ke spisovateli Janu Procházkovi prý vysvětloval prezident Antonín Novotný takto: „Historie je taková, že jsem kdysi v neděli poslouchal rádio a slyšel jsem dobře promyšlený a působivý projev, jehož autorem byl Procházka. Pozval jsem k rozhovoru soudruha Jana Procházku v domnění, že on byl autorem tohoto projevu.“ Ukázalo se sice, že šlo o záměnu jména, ale přesto s ním Novotný dále udržoval kontakt, protože ho „pokládal za nadějného soudruha“.
Výsledek takového výzkumu samozřejmě známe dopředu. „Prodejnost“ jména je odvozena od toho, jak dotyčný píše. Jenže toť jen selský rozum. Na ten, když není podpořen grantovou studií, stejně nikdo nedá. Pravda musí být zaplacená, jinak je neplnohodnotná. Tak už někdo konečně tu rukavici seberte!
