Článek
Takto komentované zdražování knih, a tedy předpokládané snížení jejich produkce, by mohlo vyvolat představu, že když za rok vydáme 100 000 titulů, tak budou všichni číst a budeme patřit mezi nejchytřejší národy, a opačně – když u nás za rok vyjde 0 knih, pak se vrátíme na stromy, kde nám bude nejlépe.
Spojovat zdražování knih s rozvojem (nebo propadem) čtenářství a s čtenářskou gramotností samozřejmě lze, ale jen tehdy, pokud zároveň uvedeme, že kniha jako taková po několika staletích přestala být základním nositelem informace, že většina populace narozená u nás po roce 1989 se s literami spíše seznamuje na monitorech a displejích než v knihách a časopisech. Také bychom měli uvést, že většina obecného informování není založena na lineárním vnímání informace, ale bohužel na panelovém.
Mnohem více bychom se ale měli zabývat tím, proč neumíme číst. Technicky zvládá čtení téměř každý, ale u kolika procent takzvaných čtenářů zanechá tato činnost nějaký otisk? Možná to bude znít směšně, ale na středních školách chybějí hodiny čtení. Výuka literatury se proměnila v jakousi prognostickou věštírnu, kde jsou studenti nuceni zkoumat, proč si kdo co myslel, když něco napsal, a proč to nenapsal tak, jak by to měl napsat, kdyby si myslel něco jiného.
Čtení by mělo vyvolat libost, podobně třeba jako poslech hudby. Na to vzdělávací proces úplně zapomněl, protože se s tím moc nedá pracovat, nedá se to kvantifikovat, je to vo ničem. Čtení je současně léčení ducha, a kdyby měli na ministerstvu zdravotnictví trochu fištróna, mohly by se ušetřit stamiliardy za různé pilulky, které vystresovaný občan polyká po hrstech, a podpořit vydávání krásné literatury. Takhle by se problém s knižní DPH mohl elegantně vyřešit.
Ale ani s tím čtením se to nesmí přehánět. Jak říká Iris, hlavní hrdinka románu Chuť jablečných jadýrek, knihovnice ve freiburské knihovně: Ale že bych četla? Ne. Dřív ano, to jo, to jsem čítávala nepřetržitě, v posteli, u jídla, na kole. S tím byl ale konec. Čtení bylo totéž jako shromažďování, a uchovávání totéž jako vzpomínání, a vzpomínání bylo to stejné jako nevědět přesně, a nevědět přesně bylo totéž jako zapomenout, a zapomenout bylo stejné jako padat, a s tím padáním musel být konec.
