Článek
Médii proběhla krátká vlna pobouření nad takovou katastrofou. Zároveň jsem však nikde nezaznamenal, že by se někdo pokusil vysvětlit, proč by zrovna toto měl dnes každý občan vědět.
Ani obvyklé klišé, že je to historická pravda a že je to důležité, nic nevysvětluje. Pravdivých vět o minulosti lze zkonstruovat nekonečné množství. A důležitost události není dána jí samou, nýbrž jsme to my, kdo určuje, co z minulosti v 21. století považovat za podstatné.
V případě mnichovské dohody – stejně jako jakékoli jiné historické události – je samotná znalost faktu bezcenná. Důležité je, co si z takové znalosti můžeme odnést. Vtipně tento problém postihl francouzský historik Antoine Marès, když se v květnu otevírala v Praze výstava o překladech francouzské poezie. Vzpomínal, kterak v roce 1970 poprvé přijel do ČSSR, neuměl slovo česky, dorazil na kolej, kde měl bydlet, a potkal na chodbě už jen uklízečku. Chvíli té paní trvalo, než pochopila, že je Francouz, a poté prý zvedla pěst a zvolala: „Mnichov!“
Měla-li by mít znalost tohoto historického faktu jako převládající efekt podobné reakce, pak vskutku nevadí, že téměř polovina populace o mnichovské dohodě nic netuší.
Francouzský premiér Édouard Daladier podepisuje mnichovskou dohodu.
S historickými pravdami to není v praxi tak jednoduché, jak se může zdát. Historikové Charles Ingrao a Thomas A. Emmert si, když se zabývali jihoslovanskými historickými narativy, povšimli, jak zdůrazňování dávných národních křivd pomáhalo rozdmýchávat nenávist mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky, jež nakonec kulminovala v podobě série válečných konfliktů v devadesátých letech. Ve svém kompendiu z roku 2009 Confronting the Yugoslav Controversies trefně konstatovali, že „převládající interpretace a institucionalizace negativní paměti dodávají zásoby faktů nespravedlnosti a křivd, které dokážou být následně účinně mobilizovány politickými vůdci“. Tito vůdci vystrašenému obyvatelstvu slíbí, že je vládou silné ruky ochrání před opakováním hrůz minulosti, a frustrovaní lidé jejich příslibům snadno uvěří.
Toto poznání je obecné a platí nepochybně i v českém kontextu. Výmluvně to dokumentuje duel mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem před druhým kolem prezidentských voleb v lednu 2013, kde se místo otázek o budoucím směřování státu řešila válečná dekretální normotvorba a odsun Němců. I neobratné lavírování kolem tohoto tématu patrně přispělo ke Schwarzenbergově porážce.
Kauzální linka – od sudetoněmecké zrady k Mnichovu, od Mnichova ke spravedlivému nucenému vysídlení – zůstává v historickém vědomí části české společnosti, jak je vidět i z uvedeného příkladu, citlivou otázkou. Není v ní nic nepravdivého. Jen je to přesně ten typ paměti, o němž mluví Emmert a Ingrao: více škodí, než pomáhá – tedy aspoň za předpokladu, že budeme považovat otevřenou pluralitní a demokratickou společnost za žádoucí politický cíl. Výtečně se pak do tohoto příběhu hodí i zrada západních demokracií, vedená neprozřetelnou politikou usmiřování nacistického agresora.
Problémy příběhu s takovou kauzální linkou jsou dvojí povahy. Jednak v něm rozumění minulosti podřizujeme morálním kritériím dobra a zla. A český národ je tu nepochybným nositelem dobra, který byl zrazen nejen svým klíčovým spojencem Francií, nýbrž i sudetoněmeckými spoluobčany.
Přesvědčivost si ovšem toto vyprávění uchovává hlavně proto, že začíná až v roce 1935, kdy v posledních meziválečných parlamentních volbách zvítězili henleinovci. Každý krok před tento bod nula ho může narušit.
Bylo by totiž nutné mluvit o roce 1918, kdy se čeští Němci ocitli ve státě, o který nestáli. O roce 1927, kdy vláda provedla správní reformu, jíž utužila centralizaci, místo aby se v relativně klidných dvacátých letech pokusila o nalezení nějakého modu vivendi s domácími Němci. Musel by se zmínit i rok 1914 a trauma Francouzů ze zkušenosti světové války rozpoutané kvůli malému a vzdálenému Srbsku, zkušenosti, kterou ani tamní rychle se střídající vlády, ani veřejné mínění nechtěly opakovat.
Mnichov měl své dlouhodobé příčiny, které v mnohém sahají daleko před první světovou válku; zvláště se to týká nacionalizace obyvatelstva českých zemí a konfliktů z toho vyplývajících. Příběh mnichovské dohody, který začíná až Hitlerovou revizionistickou politikou a vzestupem henleinovců, je příliš jednoduchý, pohodlný a také účelový, protože snadno ospravedlní vše, co se dělo potom.
Druhý problém onoho příběhu pak spočívá v pocitu ukřivděnosti, který podobný způsob reprezentace minulosti produkuje a který tak kouzelně vyjádřila ona uklízečka z Marèsova vyprávění.
Čtyři poučky z Mnichova
To, jak s fakty o minulosti nakládáme, jaké poučení si z nich chceme vzít, je výhradně naše současná volba a nemohou s tím nic nadělat ani hlubokomyslná prohlášení o pravdách dějin nebo jejich falšování. Mnichov nepochybně spadá do kategorie hraničních událostí, jak je nazývá teoretik dějepisectví Jörn Rüsen, které jsou natolik traumatické, že mají potenciál změnit naše historické vědomí. Efekty kolektivně zakoušených traumat jsou podobné těm, která zažíváme jako jednotlivci. Jde o to, co si z takové zkušenosti dovodíme pro budoucnost.
Edvard Beneš při rozhlasovém projevu v září 1938
Můžeme rozlišit čtyři základní poučky vyvozované z mnichovského traumatu, které spolu průběžně v posledních osmdesáti letech soupeří.
Dohoda může být připomínána jako důkaz proradnosti západních demokracií. Tento dojem, který se začal šířit hned od podzimu 1938, postupně zaháněl československou reprezentaci do otevřené náruče Sovětského svazu, jejíž komfort dosáhl svých mezí v únoru 1948, respektive v srpnu 1968.
Část konzervativců ve druhé republice zase z traumatu Mnichova dovozovala, že nejbezpečnější bude pevné přimknutí k Německu. Ostatně historických argumentů o tisícileté tradici Svaté říše římské, jejíž byly důležitou součástí i české země, měli k dispozici dostatek. Co naplat, že Hitlerova Třetí říše měla s onou První říší stěží něco společného.
Naopak v dnešních mediálních meditacích se lze setkat s názory, že ze všeho nejlepší by snad bylo spoléhat se sami na sebe. Zpravidla se poukáže na příklad Švýcarska. S elementární znalostí ekonomie, geopolitiky a historie neumím taková poučení chápat v poměrech střední Evropy jinak než jako – korektně řečeno – bohatýrsky odvážná.
Poslední eventualitou je spolupráce se Západem na spolehlivějších základech, než byly bilaterální smlouvy se spojenci ve třicátých letech. Právě idea funkčního systému kolektivní bezpečnosti byla ta, na kterou prozíraví zakladatelé Československa sázeli v době jeho vzniku. V roce 1938 se mohla zdát Masarykova a Benešova koncepce státnosti poražena, a ještě dávno před ní byla poražena i s ní spojená koncepce zahraniční politiky založené na kolektivní bezpečnosti. V jejím základu však byla i dnes živá snaha o vytvoření dostatečně silného a fungujícího institucionálního rámce, který by odstraňoval či alespoň efektivně otupoval ostří konfliktů mezi evropskými státy.
Historie – učitelka života
Možná že místo do sebe se uzavírající sebestřednosti zrazeného by nám vzpomínání na září 1938 mělo přinést poznání, jak omezené jsou možnosti relativně malého státu uprostřed Evropy, jak malý prostor pro suverénní jednání má. Proto také odmítání NATO nebo Evropské unie kvůli rozličným malichernostem, jako je umístění radaru nebo pomazánkové máslo, vypovídá jen o velmi malé schopnosti učit se ze své minulosti.
Hlasité úpění pod jhem diktátu Bruselu a slibování skvělých zítřků s návratem k plné suverenitě národních států by v nás měly po historické zkušenosti Mnichova vzbuzovat spíše nedůvěru. Rozbitím EU by sousední osmdesátimiliónové Německo nezmizelo. Jen by zmizely integrační instituce, které jsou stabilními platformami pro probojovávání národních zájmů členských států, včetně České republiky – tedy alespoň za předpokladu, že tam budeme schopni posílat ministry ovládající některý z komunikačních jazyků Unie. A nezmizí tím ani obrovité Rusko, postrádající přirozenou západní hranici.
Jakub Rákosník (1977) je historik, působí na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na katedře ekonomických studií UJAK Praha.
Mnichovská dohoda je příběhem suverénního státu, který se neúspěšně snažil uhájit separátními dohodami s jinými státy svou existenci, když selhala tehdy ještě nová a příliš slabá myšlenka kolektivní bezpečnosti. Když přestaneme sebestředně vzlykat nad zradou západních demokracií a září 1938 pojmeme jako příležitost k poučení, pak možná přestanou být pro obyčejného voliče tak přitažlivá hesla o vystupování z EU a národní suverenitě. Že se Hitler nevrátí? Pravděpodobně ne. Ale ani demokratické Německo před jeho nástupem se svými východními sousedy nejednalo zrovna v rukavičkách. A že by se Rusko mohlo stát vstřícnějším partnerem, když Česká republika nebude součástí větších organizačních celků, které tamní vladař chtě nechtě musí brát vážně?
Pokud bychom zkusili naše děti učit dějiny spíše tak, aby pro ně byly příležitostí pochopit naše současná dilemata, bylo by jim to patrně více k užitku, než když při příštím průzkumu historických znalostí obyvatelstva vysypou z rukávu nadřenou odpověď z učebnic: „Mnichovská dohoda byla sjednána mezi Británií, Francií, Německem a Itálií během 29. září 1938, krátce po půlnoci podepsána a v jejím důsledku došlo k nespravedlivému překreslení hranic Československé republiky tak, že ztratila 30 procent dosavadního území, započteme-li i pozdější navazující ztráty ve prospěch Maďarska a Polska.“
