Jako prázdný byt. Když ve filmu schází perspektiva nemocného

Karlova neskrývaná slabost kontrastuje s prvními minutami filmu, kdy bez emocí zabavuje majetek zadluženého, psychicky zlomeného muže. Během úvodní scény mu navíc není vidět do tváře, což přispívá k odtažitosti postavy. Je jen odosobněným vykonavatelem zákona. V masce nesmlouvavého profíka ale v následujících dvou hodinách přibývá prasklin, skrze něž lze sem tam zahlédnout utrápeného člověka, který navzdory prvotnímu zdání nepostrádá svědomí ani soucit.

Popisem hlavní mužské postavy začínám záměrně. Ačkoli v názvu filmu figuruje Matylda, Karlova pětasedmdesátiletá matka, a ačkoli je jedním z ústředních motivů příběhu Alzheimerova choroba, prim hraje perspektiva pečujícího okolí, nikoli nemocné ženy.

Jako vždy – chce se s lehkou trpkostí dodat.

Neblahý stav ženy, která ztrácí orientaci v čase a prostoru, komunikační schopnosti, pozornost i paměť, funguje coby katalyzátor rodinných vztahů. Byť udává dění do pohybu, dál se na vývoji zápletky podílí minimálně.

Neurodegenerativní onemocnění tu reprezentuje v souladu s melodramatickými konvencemi zásah osudu, proti němuž postavy nic nezmůžou. Klidně by se mohlo jednat o jinou nevyléčitelnou nemoc. Přestože film obsahuje pár cenných edukativních momentů, například během lékařského vyšetření, více se soustředí na polidštění zlého exekutora než na prožívání nemocného člověka. Protagonistova matka, jejíž degradaci suverénně vystihla Regina Rázlová, je zejména generátorem překážek. Narušuje Karlův soukromý i profesní život a dává vyniknout různým rysům jeho osobnosti. Třeba jeho lpění na soukromém vlastnictví.

První z několika záchvatů vzteku dostává Karel poté, co zjistí, že Matylda přepsala svůj čtyřpokojový bratislavský byt na dvojici podvodníků. Nezbývá mu, než aby jí poskytl azyl ve svém luxusním pražském mezonetu. Šablonovitý scénář hrdinovi opakovaně nedává na vybranou a tlačí jej do pozice, kdy se o ženu s rychle postupujícím alzheimerem zkrátka musí postarat sám.

Ústavní zařízení ve filmu připomíná dům hrůzy. Když do něj Karlův syn Pavel přichází navštívit babičku, nachází ji přikurtovanou k posteli s pokáleným povlečením. Sociální pracovnice zjišťující, zda má rodina nárok na příspěvek na péči, je zase groteskní karikaturou neempatické úřednice. A zkoušku ohněm nezvládne ani mladá pečovatelka, která si s Matyldou neví rady.

Tvůrce filmu, Natašu a Petra Slavíkovy, nicméně nelze podezřívat z nedostatečné obeznámenosti s Alzheimerovou chorobou či s poměry v podfinancovaných sociálních službách. Mnoho let vyvíjený projekt čerpá z jejich osobních zkušeností i z podnětů nasbíraných během natáčení televizního dokumentu Život s Alzheimerem. Schematické vykreslení alternativ k neformální péči je dané dramaturgickými potřebami.

Emočně plochý, popudlivý Karel, který nezastírá, že svou matku nesnáší, se takto jeví jako lepší volba než lidé s mnohem bohatšími pečovatelskými zkušenostmi. Přijetí zodpovědnosti za cizí život jej proměňuje v relativně sympatickou postavu, jejíž zprvu úsměvná bezradnost se stává čím dál jímavější.

Dojmout, pobavit, inspirovat – to jsou v české (i zahraniční) kinematografii dlouhodobě tři dominantní funkce postav s různými typy znevýhodnění.

Učebnicovým příkladem je Otík z Vesničky mé střediskové. Dospělý muž s intelektem dítěte budí pobavení už svými velkými sluchátky. Zároveň dává vyniknout dobrotivosti ostatních vesničanů včetně přísného řidiče družstevního náklaďáku Pávka, který se nad problémovým závozníkem nakonec slituje a přiveze ho z Prahy zpátky na venkov. Otík sám vývojem neprochází.

K prohloubení charakterizace „zdravé“ postavy slouží také Fany ze stejnojmenného dramatu Karla Kachyni. O ženu s lehkou mentální retardací se stará její upjatá sestra Jiřina, kterou nutnost vystupovat z komfortní zóny mění k lepšímu.

František z Návratu idiota nebo titulní postava Václava s Ivanem Trojanem především zrcadlí, jak abnormálně se chovají lidé kolem nich. Opět představují spíše symboly bez stálé substance a prokreslenější psychologie.

S jasněji definovanými diagnózami pracují loňské snímky Spolu a Buko. V prvním hraje postavu s poruchou autistického spektra Štěpán Kozub, ve druhém Martha Issová. Autismus je v obou případech jejich hlavním definičním znakem.

Kozubův Michal, jehož projevy se mění podle potřeb scénáře, vlastní drama nezažívá. Svým problematickým chováním hlavně zviditelňuje trpělivost a obětavost své matky. Obdobně je bezprostřednost Terezy, kterou hraje Issová, zdrojem úsměvných situací a inspirace pro neurotypické postavy.

Autoři Tancuj Matyldo se nedopouštějí stejně neodpustitelných zjednodušení jako snímek s Kozubem, který mimo jiné implikuje, že Michalův autismus byl způsoben úrazem. Pro účely vyprávění sice poněkud urychlili ochabování kognitivních funkcí, obvykle trvající mnoho let, ale jinak chování člověka s alzheimerem vystihli věrohodně: náhlé výpadky paměti, regrese do dětství, prudké změny nálad, zanedbávání hygieny…

Rázlová je jako Matylda chvílemi nedůvěřivá, až agresivní, jindy se projevuje jako holčička odkázaná na rodiče. Od teatrálních gest a bodrosti znenadání přechází ke vzteku. Zraňující výpady střídá bezmoc, strach a ponižující vědomí odkázanosti na druhé. Přes důraz primárně na to, jak alzheimer postihuje mezilidské vztahy, film neopomíjí ani socioekonomický rozměr pečování, třebaže Karel díky dobře placenému zaměstnání zřetelně pociťuje spíše časovou než finanční náročnost péče.

Film nám ale zároveň, a v tom se od výše uvedených příkladů neliší, nedává možnost dostat se k Matyldě blíž. Je představena diskontinuitním pásmem situací, které můžete zažít při péči o člověka s alzheimerem. O její minulosti se dozvídáme všehovšudy jen to, že byla zpěvačkou. Mnoho dalších fragmentů její někdejší identity, o kterou ji nemoc připravuje, vyprávěním zprostředkováno není.

Postava tak přes věrohodné napodobení vnějších znaků postrádá hloubku. Od začátku připomíná prázdný byt, do něhož Karel vstupuje v závěru filmu, v jedné z mála scén, jež pomocí slov a hudby nedoříkávají to, co stačí naznačit.

Třeba oproti britskému dramatu Otec s Anthonym Hopkinsem, které se celou dobu drží hlediska muže trpícího alzheimerem, je těžké vžít se do ženiny situace, pochopit, co sama zažívá. Neusilují o to ani její blízcí.

Jak nemoc postupuje, ubývá scén, v nichž by se s Matyldou někdo snažil bavit. Povětšinou sledujeme dialogy, které se sice týkají její budoucnosti, ale ona sama jim není přítomna. Jakkoli toto odsunutí Matyldy do pozadí a mimo obraz odpovídá její postupné ztrátě svéprávnosti, její úplné vyčlenění z komunikačního procesu přispívá k typickému problému podobných narativů: nemocná postava ve výsledku působí více jako pasivní objekt než lidská bytost. A to navzdory proměně v tom, jak ji vnímá Karel.

Zprvu je pro něj problémem, s nímž se „rozhodně nebude chlubit“. Později, kdy mu na druhých záleží více než na vlastním sebeobrazu, se cizímu muži v supermarketu nezdráhá svěřit, že jeho máma má alzheimera.

Jako výpověď o vážném onemocnění, které se do roku 2050 vzhledem ke stárnutí populace a zvyšování průměrného věku dožití může týkat až 152 milionů obyvatel planety, zůstává Tancuj Matyldo na půli cesty. Ač film nejde na dřeň a sentimentální klavír je mu vlastnější než hovno na koberci, alzheimera nezkresluje ani nestigmatizuje. Mnohem soustředěněji a lépe se ovšem zaobírá univerzálnějším, už mnohokrát zpracovaným, ale v každé éře relevantním tématem – existenciálním dilematem člověka, kterého krajní situace a blízkost smrti přimějí přehodnotit životní priority a začít splácet dluhy.