Jako jet do Las Vegas. Frederick Wiseman točil v nemocnici i na radnici

Měl jsem z toho radost. Donald Trump ve filmu nevystupuje, není tam skoro ani zmíněn. Ale kontrast mezi starostou Walshem a Trumpem je obrovský. Marty Walsh chce pomáhat lidem, rozšiřovat škálu služeb, zavádět strategie proti chudobě a podporovat znevýhodněné občany. Trump je naproti tomu psychopat a narcis, který se zajímá jen sám o sebe. Kdybych natáčel za prezidentování Baracka Obamy, byla by Radnice prostě film o dalším úspěšném starostovi. Ale protože Trump dělá, co dělá, vypadají Walshovy výsledky o to lépe.

Nicméně ten kontrast se vynořil až během natáčení a střihu. Na začátku jsem o Walshovi nic nevěděl. Dělám to tak vždycky, o fungování daného prostředí se dozvídám až na místě – a teprve ve střiž ně mám čas ho pořádně prozkoumat. Výjimkou byl můj úplně první snímek Titicut Follies z roku 1967, jenž se odehrává ve vězení pro duševně choré, kam jsem předtím zašel se svými studenty, budoucími právníky.

Byla to náhoda. Napsal jsem starostům šesti měst. Dva mi odpověděli, že nemají zájem, a tři se vůbec neozvali. V Bostonu se můj dopis dostal do rukou starostově politické poradkyni, která má shodou okolností ráda moje filmy. Pozvala mě na schůzku a povolila mi u nich natáčet. Měl jsem štěstí. Natáčet tento typ snímku je jako jet do Las Vegas: hodíte si kostkou a uvidíte. Nikdy dopředu nevíte, co během natáčení objevíte, nic není připravené, nahrané. To je na tom to zábavné.

Nemyslím, že to tak úplně je. Určitě to nejsou žádní revolucionáři, jestli, tak jim jde o postupnou změnu k lepšímu.

Pokouším se zachytit co nejvíc různých odstínů lidského chování. A popravdě mě moje filmy energií nenabíjejí, spíš mě hodně energie stojí, bez ohledu na téma. Filmování vyžaduje skutečně celého člověka, což je další věc, která mě na tom baví.

Je to fyzicky náročné, dvanáct až čtrnáct hodin jste na nohou, taháte těžké vybavení. Je to emocionálně náročné, protože jste někdy svědky dost vypjatých scén. Zároveň musíte být pořád ve střehu, obvykle máte jen jednu šanci něco natočit. A je to náročné i intelektuálně, protože ve střižně musíte sám sebe přesvědčit, že rozumíte tomu, na co se vlastně díváte, a vytvořit z natočeného materiálu nějaký typ dramatického vyprávění.

Každý prvek filmu znamená osobní volbu. Volím si, co natočit, jak to sestříhat, jakou zvolit strukturu. Těch možností, mezi kterými vybírám, jsou tisíce. Někdy se rozhoduju instinktivně, někdy na základě racionální analýzy. Ale než dokončím střih, musím být schopný sám sobě vysvětlit, proč mám ve filmu každou konkrétní scénu. Abych cítil, že je film hotový, musím své volby umět popsat slovy, i ty, které jsem předtím udělal intuitivně.

Lesbickou svatbu jsem do Radnice zahrnul zčásti proto, že jsem chtěl ukázat, že se v Bostonu homosexuálové brát mohou, zčásti proto, že jsem chtěl mít ve filmu scénu svatby, a zčásti proto, že se při ní staly vtipné věci.

Rád bych si myslel, že jsem se za tu dobu něco naučil a že je to na mých filmech znát. Pokaždé mě samozřejmě limituje natočený materiál. Když už jsem ve střižně, film musím vytvořit jen z toho, co mám. Kupříkladu pro Ex Libris, snímek o newyorské veřejné knihovně, jsem měl 150 hodin materiálu, pro film o kalifornské univerzitě Berkeley 250 hodin…

Ale není nejdelší! Snímek Blízko smrti, jenž se odehrává na jednotce intenzivní péče v bostonské nemocnici, trvá šest hodin. Sledoval jsem v něm umírající pacienty, jejich rodiny, lékaře, zdravotní sestry. Rozhodování, koho nechat jít. Smrt je velmi komplikované téma, kratší stopáž na to nestačila.

Myslím, že ne. Akorát bylo fajn, že jsem při natáčení mohl zůstat doma, a ne se stěhovat do hotelu nebo motelu. To mě už v mém věku vyčerpává. Zároveň jsem sice v Bostonu vyrostl, ale dlouho jsem bydlel v sousední Cambridgi, kde jsem měl i svou střižnu, a do Bostonu moc nejezdil. Jen do divadla nebo do kina. Místní politiku jsem taky nesledoval, více mě zajímala ta celonárodní. Rovněž platí, že téma každého mého filmu a zkušenost z jeho natáčení jsou pro mě tak intenzivní a náročné, že na nějaký sentiment není čas.

V podstatě ne. Ale je pravda, že fakt, že jsem studoval práva, někdy lidi trochu vyděsí, třeba když jednám o penězích na další film, což je ovšem ta nejmíň zajímavá část mé práce. Ve skutečnosti jsem práva nesnášel, nudila mě, právnické texty jsou mimořádně špatně napsané. Namísto chození na přednášky jsem si tři roky raději četl romány a básně.

Řekl bych, že literatura ovlivnila i můj filmařský styl. Čtení mě naučilo dávat pozor, všímat si detailů. Ke každé sekvenci se ve střižně chovám, jako by šlo o povídku. Při čtení povídky nebo románu musím přijít na to, co se tam děje, proč autor volí zrovna tato slova, proč se postavy chovají, jak se chovají. Podobně musím umět zanalyzovat natočený materiál.

A čtu pořád. Hodně. V koronavirové izolaci ještě více než normálně. Teď zrovna Tristrama Shandyho, v létě jsem přečetl několik Tolstého věcí a vždycky se rád vracím k americkým románům 19. století.

Snažím se zachytit co nejvíc aspektů současného amerického života, byť bude ten portrét vždycky nekompletní. Sleduju, jak se ten život manifestuje skrze instituce důležité pro americkou společnost a nepřímo i pro společnosti obecně. Každá země má vlastní policii, armádu, sociální správu, své školy, nemocnice, ač se můžou lišit svou formou – má témata jsou v tomto abstraktním smyslu univerzální.

Na tuhle otázku odpovědět neumím, jsem filmař.

Ano – něco jiného je číst si o komunální správě v učebnici občanské výchovy, a něco jiného to poté pozorovat zblízka, naživo. V učebnici se například dočtete, že město musí provádět inspekce svých bytů, zda jsou pro nájemníky zdravotně nezávadné. Ale proč je to důležité, opravdu do hloubky pochopíte, teprve když vidíte, jak inspektoři v takovém bytě nacházejí krysí bobky, a slyšíte příběh muže, který tam žije, osamělého válečného veterána, jemuž se rozpadlo manželství a má problémy s alkoholem.

Stává se to skutečně velmi zřídka. Možná že prostě nejsme dost dobří herci, abychom před kamerou dokázali uvěřitelně změnit své chování. Každý není Meryl Streepová. Když už se někdo přetvařuje, většinou to hned poznám, a to pak přestávám točit, případně ve střižně danou scénu vyhodím.

Píšu scénář k hranému filmu. Bude tam vystupovat jen jeden herec, takže budu moct točit s velmi malým štábem. Doufám, že to zvládneme na jaře, pokud se pandemie zklidní. Mám v plánu časem udělat i další dokument. Zatím ale zůstávám v Paříži. Doktoři mi řekli, že nemám létat. Jsem ve věku, který má ten virus rád, takže musím být opatrný. A pandemie je hrozná všude – a v Americe kvůli Trumpovi zvlášť.