Jako drogový rauš. Kyberpunková trilogie Williama Gibsona v novém překladu

O kyberpunku nicméně Neff přednášel už v roce 1987 na fanouškovském setkání Parcon ve Slaném a následně se z čirého nadšení pustil do překladu pionýrského románu Neuromancer, za který v polovině osmdesátých let sklidil jeho autor William Gibson nadšené recenze, a to i mimo sci-fi ghetto. V románu vyprávěném v punkově zběsilém tempu se prohánějí hackeři nadopovaní futuristickými drogami kyberprostorem, místem stvořeným jen z dat.

Neffova pesimistická předpověď se nenaplnila. Po revoluci byli domácí čtenáři sci-fi hladoví po západních novinkách a o propagaci kyberpunku se tehdy postaral i publicista Ivan Adamovič, když o něm připravil v listopadu 1991 speciální číslo časopisu Ikarie.

Neffův překlad Gibsonova románu vyšel o rok později (a pak ještě dvakrát), ale s pouličním slangem a punkově úsečným stylem si nedokázal úplně poradit. Ještě o dost hůře dopadla česká vydání volných pokračování Neuromancera – romány Hrabě Nula a Zběsilá jízda, které už Neff nepřekládal.

Zásadní kyberpunkové trilogii Williama Gibsona přezdívané Sprawl trilogy podle fiktivní megapole Sprawl na americkém východním pobřeží, kde se odehrává část děje, musely pověst napravit až nové překlady. Neuromancera v roce 2010 převedl do češtiny zkušený Josef Rauvolf, další dva díly pak Pavel Bakič. Díky aktuálnímu vydání třetího dílu – pod upraveným názvem Hardcore Mona Lisa ho vydává nakladatelství Laser – máme kultovní trilogii dostupnou konečně v ucházející podobě.

Patálie s českými překlady Gibsonových raných děl jsou pochopitelné v kontextu devadesátých let, kdy malá žánrová vydavatelství chrlila na trh knihy s často odfláknutou či žádnou editorskou prací. Na omluvu vydavatele i překladatelů lze nicméně podotknout, že vylámat si na Gibsonovi zuby není zase tak složité.

V Neuromancerovi se americký autor snaží svým delirickým jazykem zachytit příslib fantastických možností nového světa uvnitř počítačové sítě, něčeho, co v té době existovalo více jako teorie než praxe. Poetiku „počítačového newspeaku“ údajně Gibson naposlouchal z rozhovorů programátorů, byť sám nebyl v této oblasti příliš vzdělaný. Význam novotvarů (hosaka, matrix, led) čtenář spíše jen tuší z kontextu, orientaci v textu navíc ztěžuje styl, který má hodně z úderné lakoničnosti punkových riffů.

Rané kyberpunkové autory spojovala ambice psát neotřele a vykročit z tradičních klišé žánru – i proto sklidil Neuromancer takový ohlas v seriózních literárních časopisech, kde ho zařazovali k postmoderní literatuře s jejím kolážovitým spojováním vysoké a nízké kultury. S odstupem bezmála čtyř dekád z Gibsonova románu prosvítá spíše láska k tzv. hardboiled detektivkám, z nichž si vypůjčil zběsilé tempo, časté akční scény i jemnou ironii, s níž popisuje své hrdiny a svět, kde se pohybují.

Technické vylepšení lidského těla je tu zcela běžné, stejně jako chemická expanze mysli, přelidněný svět ovládají všemocné korporace, společenské rozdíly jsou propastné, ale na obzoru je už úsvit éry umělé inteligence. Pro jednu takovou je přinucen pracovat geniální hacker Case, do té doby nevýznamná existence ze společenského okraje. Jeho výjimečná schopnost pronikat do kyberprostoru a operovat zde s daty je ale důvod, proč se stane důležitou figurkou ve složité válce umělých inteligencí, které soupeří o nadvládu nad světem.

Jsou to právě pasáže románu, v nichž se hlavní hrdina noří do „matrixu“, tedy virtuálního světa jedniček a nul, které patří k těm nejopojnějším. Pro čtenáře poloviny osmdesátých let musel mít popis výletu do těchto míst mimo prostor podobný účinek jako drogový rauš.

Dnes už pro nás kyberprostor (mimochodem další Gibsonův novotvar) ztratil podstatnou část své magie a to, jak používáme internet, má samozřejmě jen málo společného s tím, jak věc popisuje Neuromancer. Dnešní kyberprostor není moře, do něhož můžeme skočit, spíše mapa, do které lze nahlížet – nicméně metafora opojení či rauše z průniku do světa informací je pořád stejně silná a pro současného čtenáře dokonce mnohem pochopitelnější.

Ačkoli Gibsonovy první kyberpunkové romány netrefily třeba nástup mobilních telefonů, díky nimž nosíme bájný matrix doslova v kapse, jejich vize odcizené budoucnosti přehlcené informacemi je velmi věrná.

Neuromancer působil v roce 1984 jako blesk z čistého nebe, přinejmenším pro ty čtenáře, kteří neznali Gibsonovy rané povídky, v nichž autor piloval svůj vyprávěcí styl a budoval svět, jejž pak rozvinul v debutové trilogii. (Povídky vyšly před dvěma lety v novém českém překladu ve sbírce Jak vypálit Chrome.) Literární fantastika dostala nový umělecký impuls i téma, které navíc reagovalo na aktuální vývoj technologie, jež se ukázala být zcela zásadní pro vývoj lidstva v novém tisíciletí.

Kyberpunkové hnutí poté na začátku devadesátých let zrodilo další velkou hvězdu – Neala Stephensona, který byl na rozdíl od Gibsona mnohem více doma ve světě kybernetiky, matematiky či informačních technologií, a jeho román Sníh byl tak podstatně zapuštěnější ve vědeckém diskurzu naší doby.

Rauš Neuromancera se ale už nikomu zopakovat nepodařilo, ani Gibsonovi samotnému. Hrabě Nula (1986) a Hardcore Mona Lisa (1988), tedy následné romány trilogie, maličko brzdí autorova snaha přesvědčit čtenáře (a kritiku), že úspěch debutu nebyl náhodný – mají víceméně tradiční sci-fi zápletku a jsou napsané trochu zbytečně ornamentálním jazykem, v němž už nezbylo moc „punku“.

V dalších románech jako Idoru nebo Rozpoznání vzorů se Gibson začal přibližovat naší současnosti, jako kdyby se chtěl vyhnout vizionářské pasti sci-fi. Ostatně v jednom často citovaném výroku spisovatel, který letos oslavil třiasedmdesáté narozeniny, tvrdí, že „budoucnost už je tady, jen prostě není příliš rovnoměrně distribuovaná“.

Díky komunikačním technologiím již dnes žijeme svůj vlastní kyberpunk, a tak žánru založenému Neuromancerem nezbylo o moc více než donekonečna recyklované propriety. Názorně je to vidět třeba na loňské počítačové hře Cyberpunk 2077, jež replikuje arzenál nápadů, které Gibson dávno vytěžil v polovině osmdesátých let. Přesto kyberpunkové hnutí, do něhož patřil ještě třeba Bruce Sterling, sehrálo svou zásadní roli v dalším otevírání sci-fi žánru současné literatuře. Na konci devadesátých let jeho vlajku experimentální a podvratné větve převzali autoři tzv. new weird míchající halucinační koktejl fantastických nápadů a snového vypravěčského stylu, který má blíže ke Kafkovi než k Asimovovi.

Číst Neuromancera v roce 2021 znamená zrekapitulovat si naděje, kterými žila osmdesátá léta v éře rodící se informační superdálnice. Devadesátkový technooptimismus, s nímž má román spojený první generace českých fanoušků hltajících překlad Ondřeje Neffa, už ale dnes ustupuje do pozadí. Gibson do své vize budoucnosti zapsal i negativní důsledky nástupu informačních technologií, a ty jsou dnes o dost viditelnější než před dvěma dekádami.