Článek
Romantická linie románu přitáhla mnoho pozornosti. Zaujala třeba i respondenty ankety Lidových novin Kniha roku. V odpovědích zaznělo, že Houellebecq „píše o útěku z reality stereotypu do minulosti lásky“ nebo že „autor, známý cynickým pohledem na svět, hledá lásku“.
Co že se v knize děje? Šestačtyřicetiletý úředník Florent-Claude Labrouste se rozhodne doslova utéct před vlastním životem. Zklamaný jeho bezvýznamností balí kufry a opouští Paříž, svůj byt i nenáviděnou japonskou přítelkyni. Na cestě se noří do nostalgie po nevydařených vztazích. V závěru dochází k pointě, že západní společnost je individualistická a bezcitná. Přičemž tak činí s ostentativní sebestředností, která by celé vyprávění mohla z rovin obecnosti nemilosrdně sestřelit. Sami čtenáři ho tam ovšem, zdá se, drží zuby nehty.
„Šokující dnes není to, co se dá napsat o vagině nebo zoufalství osamělosti. Otřes přichází s vědomím, že spisovatel s věčně zapálenou cigaretou se do současnosti propaluje zcela přesně,“ napsal v recenzi na Serotonin Petr Vizina.
Ochota vykládat vzpomínání stárnoucího egocentrického Francouze na ztroskotané lásky jako etalon postmoderní romantiky nám tak o současném přemýšlení o partnerství nakonec říká více než kniha samotná.
Přitom jak chcete vyvozovat relevantní závěry o stavu heterosexuálních partnerských vztahů z vyprávění, které nevěnuje pozornost jejich nedílné části – hlasu žen? Obzvlášť když ten je v kultuře slyšet čím dál výrazněji a o lásce mluví z rozmanitých úhlů. Sáhnout můžeme třeba do současné pop music. Ta v posledních letech zprostředkovává ženskou partnerskou zkušenost tak bohatě, že by na každý problém Francouze Labrousta mohla odpovědět písní některé z výrazných hudebnic uplynulé a začínající dekády.
Jeho životní příběh nám tak může nakonec posloužit trochu jinak. Jako dobře rozpracovaný příklad už trochu ulopocené patriarchální romantiky, vedle které lze z postřehů donedávna nevyslyšených hlasů poskládat výrazně plastičtější obraz romantiky nové.
Houellebecq versus písničkářky
Zničený Labrouste přichází v závěru Houellebecqovy knihy s poznatkem, že Bůh se o nás v oblasti vztahů ve skutečnosti stará, my ale nedbáme jeho rad: „Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně.“ Koho myslí tím množným číslem, není úplně jasné, žádná selhání hrdinových partnerek v knize nenajdeme.
Skladba For You britské písničkářky Laury Marlingové jako by obdobnou myšlenku rozváděla v paralelním vesmíru. Píseň uzavírající její oceňované album Song for Our Daughter z roku 2020 také pracuje s Božími znameními v otázkách lásky. Lidskou odpovědnost za jejich naplnění ale nevnímá jako překvapivou pointu, nýbrž samozřejmý základ. „Děkuji za tebe Bohu, kterého jsem nikdy nepotkala, nikdy nemilovala, nikdy nechtěla… Teď když tě mám, nikdy nezapomenu, jaký jsi zázrak. Nemějme dětinská očekávání, láska není odpověď, ale počáteční značka,“ zpívá Marlingová.
Jakou váhu přikládají patriarchální romantici svým partnerským vztahům, tak není úplně jasné. „Co vlastně znamená mužská láska?“ ptá se italská umělecká kritička a feministka Carla Lonziová sochaře Pietra Consagry v knize Klidně jdi zaznamenávající jejich rozchodový dialog. Consagra se odpovědi vyhne. Serotonin ji ale v podobě dost odporné karikatury nabízí.
Florent-Claude Labrouste bez žen nedokáže žít. Když mu projevují lásku a oddanost, jásá nadšením. Sexuální apetit je pro něj kompasem, bez kterého se ve světě cítí bezradný a ztracený. Zároveň přemýšlí jako ukázkový misogyn. Oplatit svým partnerkám péči nedovede, vidět jejich štěstí odpojené od své osoby nesnese. Cizí dítě, které jeho láska Camille přivedla na svět dávno po jejich rozchodu, musí zemřít, aby mohli být znovu spolu. Jediná žena, která z partnerského vztahu odešla z vlastní vůle, je v knize označovaná výhradně jako „děvka“. Známky stárnutí bývalé partnerky jsou vnímány jako nedůstojné. Desetiletá dívka není bezbranné dítě, ale příslib budoucích ňader a pevné vaginy. Pokračovat můžeme donekonečna.
O hledání paralelní cesty. Rozhovor s DJkou a hudební publicistkou Mary C
Patriarchální romantika nedává ženám mnoho manévrovacího prostoru pro vlastní štěstí. A snadno může přerůst v zátěž pro jejich duševní zdraví. Moment takového prozření se v současném popu objevuje často. Velšská hudebnice Kelly Lee Owensová ve skladbě L.I.N.E. (akronym pro frázi love is not enough, tedy láska nestačí) z roku 2020 popisuje, jak v manipulativním soužití přestala poznávat samu sebe. „Moc se nevyjadřuj, drž se zpátky, nedělej velká gesta. Víš, že už to vůbec nejsi ty… A že miluješ pouhý potenciál,“ zpívá a upozorňuje, že vztah bez respektu, naslouchání a vzájemné podpory může snadno dovést dva lidi do spirály toxických situací. V nich se z lásky stává vyprázdněné dogma bez skutečně pozitivního vlivu na kvalitu života.
V česko-slovenském prostředí se k takovému přemýšlení o vztazích přihlásila třeba hudebnice Katarzia s trackem Samota mi nevadí. „Nic neočekávám, nikoho nehledám, nemám představy… o lásku neprosím,“ zpívá a naznačuje, kudy se ve snaze předejít újmě ženy vydávají.
Obavy ze zklamání jsou logické. Patriarchální romantika do středu přemýšlení o lásce staví milostné vzplanutí. Mnoho inspirace, jak naložit s následným vztahem, už ale nenabízí. Pohádky končívají svatbou. Ženu je třeba dobýt – co s ní ale dál? Lidé za zvuku fanfár uzavírají svazky, patriarchát je v nich ale staví proti sobě. Kooperace se „v chomoutu“ neodpouští. Naslouchající muži jsou „podpantofláci“, ženy s potřebami „stíhačky“.
„Zůstaneš při mně, až budu tvoje? Až budeš mít svolení sklízet mé plody, až budeš proudit v mých žilách?“ obává se o budoucnost své čerstvé lásky britská umělkyně FKA twigs ve skladbě Holy Terrain.
Na desce Magdalene z roku 2019 na příkladě biblické Máří Magdaleny pak FKA twigs ukazuje na paradoxní pozici, kterou ženská láska v patriarchátu má. „Ženský dotek, posvátná geometrie, vím, kde začínáš, kde končíš, vím, jak tě prosit i jak ti vynadat,“ vyjmenovává v titulní písni rozměry intimity, pro které si muž za ženou přichází. I tak ale text nakonec ústí v bolestivý povzdech nad destruktivním nezájmem: „Proč jsi mě vůbec neposlouchal, když jsem na tebe mluvila?“
Houellebecqův Labrouste to má podobně. Dobře dovede vysvětlit, co po svých ženách chce, co ho na nich vzrušuje, co odpuzuje. O nich samotných toho ale vlastně moc neví a měnit to neplánuje. Vztahy v jeho vyprávění začínají v bouřlivých emocích a končí za udiveného kroucení hlavou nad nevyzpytatelností osudu.
Ráno bolest, v noci kóma. Karel Veselý o smutných mladých mužích českého rapu
Pojetí lásky zcela oproštěné od lidské odpovědnosti za její vývoj tak připomíná spíše pokoření. Sex potom mocenský nástroj. Labroustova myšlenková konstrukce, podle které může odpojení pohlavního styku od reprodukční funkce za úpadek lásky na Západě, do tohoto rámce celkem logicky zapadá. Rozšíření antikoncepce je totiž shodou okolností také jedním z nejzásadnějších okamžiků ženské emancipace. Zatímco ženy díky ochraně získaly možnost užívat si sex bez následků stejně jako muži, patriarchální romantika zaplakala: možnosti podmanit si někoho při sexuálním styku se výrazně zúžily.
Opomíjená ženská zkušenost
Co pro patriarchální romantiku znamená ránu, feministické autorky vnímají jako podmínku pro existenci „pravé lásky“. Ženskou nezávislost považují za základ pro vznik skutečného emocionálního pouta. Ženy, které mohou pracovat, totiž mají možnost s muži budovat vztahy založené spíše na náklonosti a porozumění než na potřebě zajistit si materiální zabezpečení.
Nejde ale jen o peníze, závislé dynamiky se snadno vytvářejí i na emocionální úrovni. Třeba kvůli pocitu vlastní méněcennosti. Pro předcházení takovým situacím je důležité budovat si i opěrnou sociální síť mimo partnerský vztah. A zdravý přístup k vlastní osobě.
Takzvaná self care, tedy péče o samu sebe, se stala tématem mnoha mladých žen. Nevychází přitom ani tolik z individualizovaného pojetí světa jako z diskurzu kolektivní péče o duševní zdraví. Ten předpokládá, že abychom mohli navazovat vyrovnané vztahy, musíme být sami psychicky v pořádku.
Současné hudebnice takové přemýšlení dostaly až do žebříčkových love songů. Například americká popová hvězda Ariana Grande ve skladbě NASA o nutnosti prostoru sama pro sebe zpívá: „Dám ti celý svět, ale potřebuju prostor… Je to, jako bych byla vesmír a ty NASA.“
Velké romantické příběhy nám ukazují ženy, které namísto aby z lásky čerpaly sílu, spíše položí vlastní život jako oběť na její oltář. (Čechům toto téma nedávno připomněla diskutovaná kniha O Pavlovi od Dani Horákové.) A ukazuje se, že současná mladá generace o nic takového nestojí.
Pravda je nakonec hojivá. Daňa Horáková napsala knihu o nelehkém vztahu s filmařem Juráčkem
Do světových hitparád se tyto postoje nedostaly zničehonic. Čerpaly z diskurzu, který vytvořily texty revolucionářek, spisovatelek i bojovnic za lidská práva. V písničkářství se protesty proti patriarchální romantice objevují od šedesátých let.
„Co chci od naší lásky? Chci, aby podtrhla to nejlepší ze mě i z tebe,“ zpívá Joni Mitchellová ve skladbě All I Want na desce Blue z roku 1971.
Písničkářka si za svůj přístup k love songům vysloužila označení hudebnice pro dospělé. Její představy o lásce by ale mohli pro zdravější vstup do milostného života aplikovat i teenageři. V době, kdy její současníci z generace hippies vzývali volnou lásku a velikáni jako Leonard Cohen skládali litanie za nenaplněné vztahy se svými múzami, Mitchellová zpívala spíš o vzájemné péči a každodenních drobnostech. O velkolepém vyprávění o zlomených srdcích tu nemůže být řeč, hudebnice touží prostě jen po společné radosti. „Chci legraci, chci zářit jako slunce,“ zpívá v All I Want a svému muži slibuje: „Chci, aby ses vedle mě cítil lépe, chci, aby ses vedle mě cítil svobodný.“
Říct, že ženy dělají ve vztazích všechno lépe, samozřejmě nejde. Jejich zkušenost byla ale historicky v uměleckých narativech natolik opomíjená, že najednou může přinášet téměř zázračná řešení. Jako by jen stačilo více vnímat, co nám druhý říká.
„Alexandra by ti pověděla, co děláš špatně, kdyby si myslela, že ji pochopíš,“ konstatuje už zmíněná Laura Marlingová ve skladbě věnované postavě z ikonické milostné písně Leonarda Cohena Alexandra Leaving (tedy Alexandra odchází). „Potřebuju vědět, kam Alexandra šla,“ zpívá britská písničkářka a poukazuje na skutečnost, že na ženskou perspektivu milostných příběhů se jednoduše musíme ptát, pokud skrze ni chceme lásku nahlížet. Stejně tak jako nad Alexandrou musíme přemýšlet i nad Houellebecqovými ženskými postavami.
Příliš protiargumentů
„Zápaďáci ji zklamali,“ poznamenává suše Labrouste na adresu Dánky Kate, která po jejich rozchodu opouští Evropu. Ačkoli můžeme podobnou skepsi zaznamenat v mnoha současných ženských textech, celkově v nich nepřevládá. Autorky hledají možnost, jak nepovedené vztahy uzavřít a poučit se z nich namísto toho, aby se jejich démony nechaly zahnat na samotný pokraj šílenství jako Houellebecqův patriarchální romantik.
„Jeden mě naučil lásku, druhý trpělivost, další bolest… Jsem vděčná za všechny svoje bývalé,“ zpívá v hitu thank u, next Ariana Grande.
Co nás učí hudba outsiderů. Rozhovor s hudebním publicistou Pavlem Klusákem
A v současné ženské pop music najdeme i příběhy odpuštění a hledání společné řeči. Ten největší do ní vnesla globální star Beyoncé, když na albu Lemonade v roce 2016 promluvila o nevěře svého manžela. Přes vztek a znovuobjevování vlastní hodnoty se dostala až k podstatě jejich vzájemné lásky a posluchačům ukázala, jak mocná může být empatie. „Dala jsem ti čas mi ukázat, že ti můžu zase věřit… Můj trýznitel se stal mou medicínou,“ zpívá nakonec o usmíření ve velkolepé skladbě All Night.
Stál vlastně Florent-Claude Labrouste o něčí důvěru? Prosil se někoho o odpuštění? Spíše ne. I proto je problematické přijímat výklady, které z něj dělají diagnostika západního milostného života. Nabídka protiargumentů je příliš široká. Nejsme-li ochotní jim naslouchat, nemůžeme potom tvrdit, že nás zajímá láska.
Autorka je hudební publicistka.