Jaké svobody vlastně chceme? Klára Vlasáková nad knihou o dospívání na konci dějin

Na sobě jsem cítila tlak očekávání, že právě moje generace bude ta „nezkažená“ komunismem, která bude moct svobodně cestovat, studovat, tvořit, věnovat se tomu, co jí přijde zásadní – a ne tomu, co po ní někdo „shora“ bude vyžadovat.

Jenže pak jsem dospěla a zjistila, že jsem sice nezkažená komunismem, zato se potýkám s problémy typu, jak si ze zaměstnaneckého platu našetřit na vlastní bydlení, nebo aspoň v klidu každý měsíc pokrýt neustále stoupající nájem a další náklady na důstojný život, tedy s problémy, se kterými se předchozí generace v takové míře nepotýkala a které často znemožňují užívat si všechny ty výdobytky, po nichž toužili naši rodiče.

Jak tedy vůbec chápat onu kýženou svobodu, které chceme dosáhnout? Co si pod ní jednotliví lidé v postkomunistických zemích představují?

Podobné otázky si kladla původem albánská profesorka politické teorie Lea Ypi a dovedly ji k sepsání autobiografie Free (v překladu volná, svobodná) s podtitulem Coming of Age at the End of History (Dospívání na konci dějin), kterou loni vydalo britské nakladatelství Penguin Books.

Kniha Ley Ypi, které bylo jedenáct, když v Albánii padl komunismus, je rozdělena na dvě části – dětství v komunismu a dospívání a dospělost v kapitalismu.

Prvotní očekávání může v kombinaci s titulem knihy vést k dojmu, že autorka popisuje nesvobodu předchozího režimu, aby potom navázala sadou práv a svobod, kterých se albánské společnosti dostane v devadesátých letech. Jenže tak jednoduché to není. Ypi totiž pracuje se dvěma různými koncepty svobody, které zosobňují její rodiče.

Autorka pochází z disidentské rodiny, jejíž členové proti komunismu aktivně vystupovali. Její matka chápala svobodu jako možnost dělat si, co člověk chce, aniž by musel bojovat proti autoritě, jež mu v tom chce zabránit. Svoboda pro ni byla polem pro maximální možné využití vlastních individuálních tužeb, v čemž dané osobě nic nebrání.

To otec autorky viděl celou záležitost jinak: pro něj by opravdová svoboda cestovat nebo studovat nastala teprve tehdy, pokud by tyto požitky byly dostupné všem. V případě, že značná část lidí na poznávání světa nemá finance nebo si nemůže dovolit kvalitní vzdělání či trávení volného času, jsou podle něj politické struktury, ve kterých daní lidé žijí, utlačující, a to bez ohledu na to, zda v zemi vládne jedna konkrétní utlačující autorita.

Tohle rozdělení se v různých podobách odráží také v české debatě. Pokud se totiž bavíme o tom, co znamená být svobodní, často myslíme, aniž bychom to nějak reflektovali, soubor svobod, které jsou dostupné jen pro někoho. Jenže pokud existují v zemi významné skupiny obyvatel, kterým jsou takové možnosti upřeny, můžeme pořád mluvit o svobodné zemi?

V první části knihy, kde Lea Ypi líčí své dětství v komunismu, najdou řadu podobností se svými životy i čeští čtenáři. Ypi vzpomíná na sbírání obalů od žvýkaček nebo třeba na to, jakou vzácností byla plechovka Coca-Coly. Jednu takovou měli její rodiče vystavenou v obýváku. Když ji potom jednoho dne nemůžou najít a vidí stejnou plechovku u sousedů, začnou je podezírat, že ceněný artefakt ukradli. Obvinění se sice ukáže jako křivé, ale přátelství mezi rodinami je definitivně zničeno.

Ypi přibližuje i „kódovaný“ jazyk své rodiny, která se bavila o režimem stíhaných příbuzných tak, aby tomu nikdo nepovolaný nerozuměl. Rodina autorky probírala, jaké univerzitní obory jejich příbuzní studují, ale každý obor byl šifrou pro jiný druh provinění. Když někdo studoval „mezinárodní vztahy“, byl režimem obviněn z vlastizrady, když „literaturu“, týkalo se obvinění protikomunistické agitace.

Lea Ypi v rozhovorech uvádí, jak se její čtenáři z postkomunistické Evropy často vztahují právě k první polovině knihy, píšou jí, že měli podobné dětství, že zažívali podobné věci.

Kniha Free je nicméně důležitá hlavně v tom, že nekončí přebráním několika hořkosladkých vzpomínek na socialistické roky, ale pokračuje děním po revoluci. „Konec dějin“ se nekoná a demokracie sevřená neoliberálními reformami má daleko k bezchybnosti. Část Albánců odjíždí na Západ; vztah Západu k nim se však rychle proměňuje k horšímu.

„V březnu nám říkali, že jsme všichni oběti, a přijímali nás,“ popisuje dědeček autorčiny kamarádky z dětství, který se vydal do Itálie. „V srpnu už se na nás dívali, jako bychom byli nějaký druh hrozby, jako bychom přijeli sníst jejich děti.“ Tenhle rychle se měnící vztah k uprchlíkům je mimochodem nepříjemně aktuální.

Ti, co zůstali v Albánii, se potýkali s korupcí, rozkrádáním, ztrátou sociálních jistot, nedůvěrou v nový systém. Lea Ypi vzpomíná, jak ji jako dítě udivilo, že se najednou smrskl výběr kroužků, na které mohla chodit. Poezie, divadlo, zpěv nebo šachy zmizely – zůstaly jen obory, od kterých se očekávalo, že by do budoucna mohly zemi přinést výdělky.

V jedné z nejsilnějších pasáží autorka svými tehdejšími deníky dokládá, jak prožívala albánskou občanskou válku v roce 1997, to, s jakou udivující lehkostí si zvykla na zvuk výbuchů a neustálý stres. Líčení války prokládají popisy toho, jak funguje v nastalé situaci školní docházka nebo jak myslí na svou tehdejší lásku. Obyčejné se tu mísí s děsivým, krvavým „pokračováním“ dějin.

Po uplynutí několika dalších let odjela Lea Ypi – jako mnoho jejích vrstevníků – studovat na Západ.

Právě studium mimo jiné marxistické teorie (což jí někteří její příbuzní vyčítali) jí dalo perspektivu, kterou se mohla znovu podívat na své dětství, dospívání a zamyslet se, co si tedy vlastně slibovat od oné vytoužené svobody.

Motiv autorky nebo autora, kteří musejí nejdřív odjet z rodného místa, aby tam prožité roky dovedli vsadit do širšího rámce, pojí Ypi třeba s Didierem Eribonem, autorem autobiografického Návratu do Remeše, nebo s Édouardem Louisem, jenž své rodině věnoval hned několik knih (v češtině naposledy vyšly Boje a proměny jedné ženy o autorově matce).

Ypi však na rozdíl od Eribona nebo Louise nevychází jen z rodinných biografií, ale pokládá si otázku, nakolik je stav, ve kterém dnes žijeme, udržitelný.

„Pořád mluvíme o dědictví komunismu,“ říká v jednom z rozhovorů. „Přitom od pádu režimu uběhlo přes třicet let. Možná je na čase ptát se, jestli funguje náš současný systém.“

A závěr knihy je v tomto ohledu poměrně přímočarý: „Když člověk zažil změnu politického systému, není tak těžké si představit, že k ní může dojít znovu.“

Lea Ypi, která se narodila na hranici generace mileniálů, ukazuje, jak moc i my Češi, často stále uzavření v kleci neoliberálního myšlení, potřebujeme výpovědi právě této generace, která měla vyrůst ve světě, kde je všechno možné, a namísto toho se ocitla ve světě, kde všem docházejí síly.