Jaké jsou děti na učňáku? Upřímné a křehké. Literární reportáž Zuzany Kultánové z cyklu České bolesti

Učňáky mě vždycky zajímaly. Se slovem učiliště se pro většinu společnosti nepojí zrovna příjemné asociace. Mají punc odkladiště hloupých dětí a symbolizují prohru u přijímaček. Budoucí učitelé zpravidla netouží učit na učňáku, ale na gymnáziu, kde „děti nedělají tolik problémů“.

Nicméně ačkoli jsem učila krátce, zjistila jsem, že pokud se chcete něco dozvědět o lidech a naučit se učit, není lepší výchozí bod.

Děti na učnácích unikají obvyklým konvencím, mnohdy se ocitají mimo systém. Identifikují se s kulturou ulice a jejich idolem je rapper Yzomandias. Jako učitel si musíte všechno zasloužit. Když si ale jejich lásku a pozornost získáte, je to skvělý pocit. Mají totiž jednu skvělou vlastnost: jsou upřímné a můžete jim to věřit.

Pokud si uděláte soukromou rešerši v médiích k tomu, jaké je to učit na učňáku, narazíte nejspíš na tohle: děti jsou nemotivované, bývají často z rodin, kde se na vzdělání nehledí, v provozu jsou nepoužitelné a většina z nich stejně skončí někde ve skladě.

Anna Freimannová, bývalá učitelka angličtiny na středním odborném učilišti, v rozhovoru pro EDUzín řekla: „Když jsem v září začínala, byla jsem plná optimismu a očekávání, jak je pro angličtinu nadchnu, ale trochu jsem od té doby vychladla. Přece jen je klukům šestnáct a nějak se už zformovali. Nikdo si o nich nikdy nemyslel, že by měli něco studovat, a tak si to nemyslí ani oni.“

Moje zkušenost je podobná. Situace byla o to složitější, že jsem učila děti, které za sebou měly dva roky distanční výuky. Ztratily návyky, motivaci, vlastně ani nechápaly, že teď už sedí znovu ve třídě a měly by aspoň na půl hodiny zvládnout udržet jakous takous koncentraci.

Pro tyhle děti, které potřebují velmi individuální a citlivý přístup, byla pandemie konečnou. Nikdo se s nimi doma neučil, zůstaly na to samy.

„Učit na učňáku? Jen to ne!“ prohlásí většina učitelů. Jenže to má své výhody. Nemáte nad sebou bič státních maturit, otevírá se prostor pro to, více si s dětmi vyhrát, vlastně můžete skutečně učit. Nevadí, když něco z osnov vynecháte, když něco přidáte.

Je to náročné. To bez debat. Pokud se rozhodnou, že vás nepřijmou, semknou se a udělají vám z hodiny peklo. Bude se vám o nich zdát. Pokud si vás ale oblíbí, začnou pracovat nesmírně inkluzivně a kolegiálně. Spolupracují, radují se ze svých úspěchů. Jsou soutěživé a milují jedničky za cokoli. Přilnou k vám tak, že pro ně najednou nejste učitel, ale osoba, která je má prostě ráda.

„Děti z učňáku jsou podle mě opravdu háklivé na vynucenou autoritu. Když se na ně jde z pozice síly, uzavřou se. Když se ve škole bojí nebo nudí, tak nepřijdou, a to přece není naším cílem. Ať jdou radši do školy, než aby seděly někde v nákupním centru na wifi,“ říká pro EDUzín učitelka Zdeňka Musilová Heroldová, která práci na učňáku miluje.

Žáci, které jsem učila, často pocházeli ze špatných socio-ekonomických podmínek, a ačkoli mezi nimi byli i takoví, které obor bavil, mnozí z nich si prostě jenom někam podali přihlášku.

Zdeňka Musilová Heroldová to shrnula velmi přesně: „Mají nízké sebevědomí, s tím už přicházejí ze základní školy. Někdy mají pocit, že skončili na škole, kam berou i hloupé. Když děláme sebehodnocení, říkají – jedničku si nezasloužím. Podceňují se úplně zbytečně.“

U těchto žáků bylo nejtěžší najít způsob učení na míru. Zjistila jsem ale jedno: i když to nebyli premianti, nebavily je jednoduché úkoly. Dává to logiku. Nikoho nebaví opičí práce. Rutinní opakování cvičení brali jako absenci zájmu o ně.

Motivační problém představovaly často samotné praxe v oboru. Děti totiž mnohde fungují jako levná pracovní síla, dostávají podřadné úkoly, nezřídka čelí šikaně a ve skutečnosti se řemeslo neučí. Potýkají se pak s úzkostmi a psychickými problémy.

Podle statistiky ze školního roku 2021/2022 se ve středním vzdělávání zakončeném výučním listem vzdělává 20,4 procenta dětí. Jenže jsou to děti, které se nějak vymykají běžně chápanému průměru, nevejdou se do systému. Jistým způsobem jsou neviditelné.

Nemám dojem, že bych je někdy viděla ve Fokusu Václava Moravce a nepíše se o nich ve Forbesu.

Lukáš Policar, který působil jako lektor měkkých dovedností ve výučních oborech, v jedné diskusi o tom, jaké to je, učit na učňáku, vystihl podstatnou věc: „Všechna učiliště, na kterých jsem působil, byla na kraji města, často někde u lesa, nebo přímo v něm, úplně odříznutá od okolního světa.“

I mnoho mých dětí vědělo, že je v životě žádná výhra nečeká, a podle toho se taky chovaly. Ve světě, který adoruje úspěch a „bílé límečky“, mají místo kdesi na okraji civilizace. Často jsem čelila jejich deprivaci a destrukci, na kterou jsem neměla lék.

Když jsem se jich zeptala, jestli vědí, co to je sociální předurčení, jeden z žáků mi odpověděl: „Chtěl bych jít do restaurace, ale místo toho mám na svačinu rohlík s paštikou.“

Jeho kamarád se mi pak bezelstně pochlubil, že dostal od mámy na velikonoční nadílku krabičku cigaret.

Netvrdím, že jsem děti přiměla hromadně číst, nebo že by jim bůhvíjak trhalo žíly české realistické drama – komu ostatně trhá? Ale když mi jedna žákyně řekla, že báseň Máj je nádherná, říkala jsem si: Není to krása? Co bys ještě chtěla? Teď můžeš v klidu umřít. Boženě Němcové jsme začali důvěrně říkat Boženka a já jsem do dětí mohla nenápadně zasévat semínka emancipace.

Pravidelně jsem s nimi cvičila sloh, který je bavil ve stejné míře jako ostatní děti: některé ano, jiné vůbec. Vycházela jsem ale z předpokladu, že většinu lidí baví mluvit o sobě. Ukázalo se, že lidská touha strukturovat svůj život do příběhu je jednoduše univerzální napříč věkem, vzděláním, genderem, rasou i vyznáním.

Pro některé z nich, hlavně pro dívky, to byl zvláštní terapeutický proces, svěřovaly se se svými nejistotami a strachy, jako by bariéra mezi žákem a učitelem díky papíru zmizela. Tahle brutální otevřenost mě nepřestávala udivovat a jejich soukromá dramata mě nezřídka bolela.

Jak důležité je vždycky při učení myslet (slovy marketingu) „na cílovku“, se ukázalo u příležitosti státního svátku 17. listopadu. Na podnět kolegyně, která vyučuje občanku, navštívili školu studenti politologie z Univerzity Karlovy s připravenými tematickými bloky. A i když přišli s dobrým úmyslem a chvályhodnou ideou, se zlou se potázali. Bylo to až smutně komické.

Jeden z budoucích politologů vytáhl na hodině prezentaci, která měla pět slidů grafů vývoje migrační krize. Suchý výklad, spousta cizích slov. I když se ukázalo, že dotyčný je zde omylem, protože si myslel, že půjde na gymnázium, podle mého by jeho prezentace nebyla záživná ani pro gymnazisty. Naprosto chyběl lidský aspekt celé problematiky.

Pak hrály děti hru. Jednalo se o to, že jedni byli uprchlíci a druzí pohraničníci, kteří rozhodovali, zda je přijmou.

Děti si s tím nevěděly moc rady, protože student si představoval, že si vyhledají legislativu pro přijímání v jednotlivých zemích a budou tvořit reálné situace.

Hra sama o sobě zajímavá, jenže… Děti mi šeptají, že nevědí, co mají dělat.

Potom, co student několikrát zdvihl obočí nad jejich výkony, jsem ho upozornila, že je na výučním oboru, dětem je patnáct, nerozumějí cizím slovům a neznají kontext, neboť málokdo z nich čte.

„Aha, no já jsem myslel, že půjdu na gympl,“ namítl.

„Ale tady nejste na gymplu,“ odvětila jsem. „Ty děti byly dva roky doma, chápete. Mimochodem spousta z nich vám nerozumí. Neumějí česky. Jsou to migranti z Číny, Vietnamu, Ruska, Běloruska, Španělska, Ukrajiny.“

Vyděšeně se mě zeptá, jak to zvládám.

Není to příznačné? Bylo až fascinující, jak si ty dvě skupiny absolutně nejsou s to porozumět. Zatímco jedny vídáte v televizních debatách, nad dalšími jen zdvihnete obočí.

Je pátek, krátce po jedenácté, a společně se třídou prváků čekáme na konec vyučování. V paprscích jarního slunce, které k nám dopadají skrz okna, tančí prach.

Mají dvě hodiny češtiny, přede mnou měli dvě hodiny stolničení, před stolničením dvě hodiny tělocviku. Jako každý pátek přemítám, jestli někdo u tvorby rozvrhu vůbec přemýšlel.

Než vystřídám kolegu, doléhají ke mně do kabinetu nelidský řev a rány. Občas nakouknu do třídy. Kluci hrají fotbal, okřiknu je, na sekundu se ztiší, pak randál pokračuje. Sama pro sebe se usměju. Přesto všechno je mám ráda. Jsou to dobří kluci. Připomínají mi kamarády z dospívání.

„Paní učitelko, jaké je to psát?“ zeptá se mě Pepa, když čekáme na konec hodiny.

„Není to tak skvělé, jak to vypadá,“ usměju se na něj. Pak svoji odpověď zkoriguju: „Je to pro mě svoboda.“

„A je pravda, že jsou umělci blázni?“

Rozesměju se a odpovím jim, že asi trochu jo: „Jak se to vezme. To záleží, jestli ve skutečnosti nejsou blázni všichni okolo. Přijde vám, že jsem blázen?“

Taky se rozesmějí.

„Myslíte, že se o vás bude jednou učit?“

„To nevím.“

„Proč vlastně učíte?“

„Protože jsem chodila nerada do školy.“

„A proto učíte?“

„No právě proto.“

„A napíšete někdy i o nás?“

„O kom jiném bych měla psát,“ slíbím jim a s úlevou je vypouštím do pátečního odpoledne.

Kouří před školou a sní o životě, v němž budou hrdinové. Chtějí za sebou nechat stopu. Tak jako každý. I já jsem přece chtěla.