Jak žít s nejistotou. Rozhovor s filosofkou Eliškou Fulínovou

To je samozřejmě otázka pro nás všechny. Nemyslím si však, že bychom to jako lidé z podstaty neuměli, spíš jsme zapomněli, jak s nejistotou žít. Novověk a moderna přišly s průlomovým nárokem, aby byla bezespornost, která do té doby vládla v abstraktních systémech uchopování světa, přítomná i ve světě jako takovém – a od té doby je to těžké.

Jako klasická badatelka, která se zabývá antickým Řeckem, věřím, že jedna z cest je inspirovat se v minulosti, třeba v myšlení archaických řeckých myslitelů. Samozřejmě chápu, že to není cesta pro každého. Pokud se někdo obává, že přijde o práci, a není si jistý, jak bude jeho život vypadat v příštích letech, radit mu číst Hésioda je naivní a ne adekvátní. Ale v rámci nějaké obecnější strategie, jak se s fundamentální nejistotou vyrovnávat, určitě není poznání našich kořenů a minulosti zbytečná věc.

Těch věcí je celá řada. Není to jen schopnost vnímat skutečnost v její bytostné rozporuplnosti a mnohovýznamovosti. Jde také o jinou cestu k náhledům, které se pokoušela otevírat postmoderna, a ne vždy se jí to dařilo způsobem, který by byl pro čtenáře stravitelný. Postmoderní myslitelé jsou často obtížně přístupní a v řadě ohledů může být snazší přečíst si Hésioda nebo Homéra než pokoušet se prokousat Deleuzem.

Řecké myšlení především přikládalo obrovský pozitivní význam perspektivitě a relativitě, či možná přesněji relačnosti. Pro Řeky bylo běžné, že se ani jejich bohové neshodnou. Ani božský vhled nebyl doménou jednoznačnosti, univerzální pravdivosti nebo jediného dobra. To považuju za jedno z nejvýznamnějších poučení, které bychom si od nich mohli vzít. Různí lidé vidí věci různě, a je to tak v pořádku. Neměli bychom tuhle různorodost potlačovat, naopak bychom se měli učit ji oceňovat a respektovat. To, že někdo vidí věci jinak než já, neznamená, že je nepřítel ani že je hloupý.

Hledat klíč k vyřešení téhle otázky je podle mě hlavní úkol, který před současnou společností stojí. Nestačí ale vytahovat nějakou univerzální pravdu platnou pro všechny či se spokojit s tím, že se odvoláme na tvrdá data. Ta samozřejmě můžou mít veliký smysl – pokud někdo prvoplánově a programově lže, můžeme mu ukázat, že situace se má podle nás jinak, a o určitá data se opřít. Je to ale svým způsobem velmi málo. Měli bychom se v oné pluralitě perspektiv naučit pohybovat a rozlišovat je mnohem jemněji. Různé pohledy mají různá oprávnění a jsou vhodné k jiným věcem.

Zároveň to neznamená, že by všechny pohledy byly úplně ekvivalentní, některé mohou být vhodnější než jiné. Jedním z kritérií může být to, do jaké míry nás daný postoj a pohled otevírá postojům jiných lidí. Do jaké míry je inkluzivní, nebo naopak exkluzivní. Je to něco, co mě uzavírá v mé individuální sociální bublině, kde se poplácáváme po rameni a odkud se zbytek světa jeví jako zaslepení hlupáci? Nebo je to naopak perspektiva, která představuje podanou ruku i lidem, kteří můj pohled nesdílejí? To jsou rozdíly, které je třeba sledovat a které považuju za mnohem jemnější a jiného charakteru, než jsou binárně položená kritéria typu pravda/nepravda.

Myslím, že představa jediné univerzální objektivní pravdy jednoduše tváří v tvář skutečnosti neobstojí. Jedním z otřesů je v tomhle směru určitě environmentální krize, do níž jsme se jako lidstvo dostali. Jde o situaci, která zpochybňuje některé ze základních předpokladů moderny a novověkého titanismu. Najednou se zproblematizovala vize univerzálního pokroku. Zejména ale došlo k otřesení představy člověka jako svrchovaně rozumové bytosti, která vládne intelektem a schopností reflexe a díky tomu dokáže svět zlepšovat. Naopak se ukazuje naše vlastní krátkozrakost, to, že nejsme v tom nesmírně komplexním světě schopni dohlédnout důsledky svého konání. A že se velice snadno i ty nejlepší úmysly zvrátí ve svůj opak. Známým příkladem je podpora biopaliv a palma olejná. Úmysl byl dobrý, výsledek devastující.

Naše rozhodnutí navíc mají obrovskou setrvačnost. I v okamžiku, kdy vidíme problém, nemáme k dispozici prostředky, jak ten rozjetý vlak rychle zastavit. Na jednu stranu jsme ohromně mocní, svou aktivitou ovlivňujeme celek planety, ale na stranu druhou jsou meze našeho poznání a našich cílevědomých akcí velice úzké. Tváří v tvář určitým fenoménům je člověk úplně bezmocný. Meze našich schopností jsou snad to nejdůležitější, co nás současný stav učí.

Samozřejmě nejde o nic nového pod sluncem. Náhledy týkající se lidské existenciální situace a našeho místa ve světě jsou tématem, které se vrací v dějinách minimálně evropského myšlení stále znovu a znovu už od dávných dob. Šok z antropocénu zakoušejí jen lidé, kteří toho o dějinách myšlení moc nevědí.

Na pozadí novověkého moderního mýtu o člověku jako racionální bytosti, která časem poručí větru dešti, to nicméně nové je. A je třeba mít na paměti, že takové uvědomění, tedy připuštění podstatné a nezrušitelné prekérnosti lidské situace, není ani v uvažování o antropocénu samozřejmé.

Existují celé mohutné proudy a think tanky lidí, kteří neustále drží základní technooptimismus a zcela vážně spřádají plány, jaké obrovské masy chemických látek vypustíme do atmosféry nebo do oceánů, abychom zpomalili oteplování planety. Stále jsou zde hlasy, které věří ve všemocnou sílu lidského rozumu a tvrdí, že můžeme veškeré ambivalence potlačit. Když bude poznání postupovat dál, bude podle nich nejistota čím dál menší a nakonec úplně zmizí.

Z mého pohledu je ale vrcholně naivní se domnívat, že nás z našich problémů vyseká týž přístup, který nás do nich dostal.

Protože si myslím, a opírám se při tom o práce lidí, jako je teoretický biolog Anton Markoš, že tuto planetotvornost má v sobě zakódovaný sám život, že to není specifikum člověka. Velmi záhy poté, co se Země stabilizovala coby vesmírné těleso, se zde začaly objevovat první formy života – a od té doby jde o jeho koevoluci s planetárním tělesem.

V průběhu historie Země můžeme poukázat na milníky, za nimiž stojí život, ale ještě ne člověk, jako je například převážení bakterií produkujících kyslík, díky čemuž celá biosféra obrátila kabát úplně naruby, protože kyslík byl pro původní biosféru toxický. Člověk není v planetotvornosti výjimečný, jedině snad rychlostí, jakou změn dosahuje.

A i specificky lidské zásahy měly potenciál měnit zásadním způsobem biosféru už před velmi dávnou dobou. Například – a tady se opírám o výklad Petra Pokorného – když se lidé začali více věnovat lovu zvířat a vyhubili velké savce a spásače nebo když začali extenzivněji kultivovat zemědělství. Takové kroky vypadají nedůležitě, ale vede od nich kontinuální linie až k dnešnímu superintenzivnímu zemědělství. Není tam, zdá se mi, vidět zásadní zlom, snad jen momenty akcelerace v 19. století či po druhé světové válce.

Jde o souvislosti, které jsou tady velmi dlouho, ale bylo potřeba, abychom je nahlédli a docenili jejich důležitost.

Pojem antropocén se poprvé objevil díky Crutzenovi se Stoermerem v roce 2000 a za těch dvacet let se myslím leccos posunulo. Jednou ze změn, která úzce souvisí s otřesem víry v jedinou objektivní pravdu a na niž upozorňuje také sociolog Zdeněk Konopásek, je zpochybnění představy o bytostné apolitičnosti vědy. Dost zřetelně se ukazuje, že vědci, kteří se zabývají klíčovými problémy dneška, jsou také politické bytosti. Jejich výzkumy souvisejí se společenskou poptávkou, výsledky poté vstupují do veřejného prostoru, kde vědci figurují jako velmi důležití aktéři. Jejich společenská role narůstá, což zřetelně sledujeme nyní během pandemie.

Vstup vědy a vědců do veřejného sociálně-politického prostoru, to je určitě velice důležitá proměna, která má do budoucna potenciál změnit i náš pohled na povahu lidského poznání a vědění jako takového.