Jak se znovu ukotvit? Cesta od rovnostářství k individualismu a zpět

To by pravděpodobně dalo zabrat i společnostem v dobré kondici. Jenže západní společnosti v dobré kondici nejsou a každá z krizí, které jsou výplodem jejich rychlého a komplexního fungování, jako by dál přispívala k jejich destabilizaci.

Nejviditelnějším a nejdiskutovanějším symptomem této destabilizace je to, co jsme zvyklí nazývat nástupem pravicového populismu – byť to představuje jen velmi hrubý rastr, ze kterého se koneckonců i dění u nás vymyká: ideologické národovectví, jak ho známe třeba z Maďarska, tady zůstává na vedlejší koleji a trápí nás spíše jakýsi manažerský populismus. Zaměření na pravicový populismus navíc zastírá fakt širší proměny politického spektra, kdy z původního politického středu, levého i pravého, ukrajuje mimo pravicové populisty též nový typ liberální politické síly.

Dokonána je tato proměna ve Francii, kdy proti sobě stojí dvě nová hnutí: národovci Le Penové a Macronovi liberálové. Všechny ostatní strany se staly marginálními, a to velmi rychle. Patrný je tento vývoj i v proměně amerických demokratů a republikánů, kteří byli ještě nedávno ideologicky obtížně rozlišitelní, najednou ale tvoří jedna strana jednoznačně liberální pól a druhá, zejména od nástupu Donalda Trumpa, pól národovecký.

Kniha rakouského esejisty Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí (česky 2020), která se teď díky divadlu Feste dočkala i českého divadelního zpracování, představuje pokus tyto proměny uchopit, aniž by sklouzla k jednoduchému odsudku, případně intelektuálně líným poukazům na hloupost a zaostalost těch, kteří se nechali zlákat do populistického tábora. Popisuje totiž aktuální situaci ne jako anomálii, ale coby logický důsledek vývoje západních společností.

Vychází při tom z rakouského kontextu, a tak navzdory tomu, že je jako celek i pro naši debatu velmi užitečná, operuje též s fenomény, které u nás nejsou tolik relevantní (jako daleko vyšší podíl migrantů ze vzdálenějších kulturních okruhů či potřeba vypořádat se s o dost radikálnější politikou identit). Jiné věci jsou v českém kontextu lehce odlišné, některé však překvapivě podobné. Tento text chce na tyto podobnosti i odlišnosti poukázat.

Začněme podobností mezi námi a Západem, kterou nejsme zvyklí pojmenovávat: jde o vývoj společenské struktury před rokem 1989. Jakkoli si oba systémy konkurovaly, byly si společnosti na západ i na východ od železné opony na obecné úrovni nečekaně podobné. Především byly velmi rovnostářské, a to materiálně, kulturně i z hlediska životního stylu.

Modernizačním úsilím došlo v obou blocích po druhé světové válce na jednu stranu k vytažení drtivé většiny lidí nahoru na úroveň střední třídy, ale stejně tak byly potlačovány excesy směrem k vrstvě vyšší. Ve východním bloku samozřejmě daleko brachiálnějšími metodami, ale i na Západě byly v horní části příjmového a majetkového spektra normální daně ve výši, která je dnes už nepředstavitelná.

Lékař i dělník tak žili vlastně podobné životy – zejména ve srovnání s dneškem. Skoro stejně důležité jako příjem a majetek je zde přitom hledisko hodnot, životního stylu a aspirací, kde bylo univerzálním hlediskem hlavně zapadnout, být normální.

Dobře to ilustruje něco tak banálního jako výběr křestních jmen – není náhoda, že ještě v generaci dnešních třicátníků se to u nás hemží zaměnitelnými Zuzanami, Klárami a Petrami, a to ať byli rodiče kuchařka, nebo inženýr. Přesně to totiž odpovídá myšlenkovému světu osmdesátých let, kdy se tyhle děti narodily. A na Západě tomu nebylo jinak.

Podle Misika se ovšem za poslední dekády situace diametrálně změnila a z nivelizovaných středotřídních společností se na Západě ve fázi pozdní modernity staly společnosti sestávající – necháme-li stranou specifickou vrstvu superbohatých – hned ze tří základních tříd: nové střední třídy, tradiční střední třídy a prekérní třídy. Ty se od sebe jednak znatelně odlišují, ale navíc ani nestojí rovnoprávně vedle sebe, jsou materiálně seřazeny hierarchicky a bojují spolu o společenský vliv a prestiž.

Nejdůležitější roli v tomto pohybu sehrály tři faktory: deindustrializace spojená s nástupem vědomostní ekonomiky, expanze vzdělání a hodnotová liberalizace.

Na Západě všechny tyto trendy započaly o něco dříve než u nás, kde se ale stejný vývoj následně odehrál o to rychleji v rámci ekonomické a společenské transformace po roce 1989. Byť jsme v Česku zatím nedošli tak daleko jako v Misikově Rakousku, trend je totožný. A může to být právě vyšší rychlost a dramatičnost celého procesu včetně pocitu, že nejde o něco, co by vzešlo ze zdejších společností, nýbrž co nám bylo vnuceno v rámci nevděčného a nedokončeného (možná dokonce nedokončitelného) „dohánění Západu“, co může ve středoevropských zemích plodit specifické odstíny jinak v jádru podobných protestů proti tomuto vývoji.

Tyto protesty se rodí zejména z faktu, že nastíněný vývoj má své vítěze a poražené.

Ze středotřídní společnosti se předně vydělila zmíněná nová střední třída, která z oné proměny profitovala, její principy si osvojila a vehementně ji nyní pohání dál. Tuto třídu definuje mimo jiné to, že práce pro ni není nutným zlem potřebným k materiálnímu zabezpečení, ale prostředkem seberealizace. Seberealizace je vůbec ústřední hodnotou, kterou tato třída vyznává, nejde jí už o život normální, ale naopak jedinečný, naplňující a autentický.

Všeprostupující usilování o jedinečnost si opět můžeme znázornit na výběru křestních jmen – zejména ve školách větších měst, kde jsou tito lidé doma, dnes už vedle sebe nesedí Petr a Lukáš, ale Joshua a Maximilián. Příslušníkům této třídy již nejde o řádné začlenění se do existujících pořádků, ale o co největší autonomii v závislosti na jejich niterné identitě, potřebách a preferencích.

Cílem, na němž se přitom neustále až kurátorsky pracuje a který se náležitě v nových ekonomických odvětvích monetizuje, je jedinečnost. Tyto vrstvy pak profitují z globalizace nejen materiálně, ale právě i tím, že jim globální kulturní trh tuto jedinečnost pomáhá tříbit.

Na Západě má dnes nová střední třída nejsilnější vliv na to, co se ve společnosti považuje za důležité a kam má směřovat, zejména protože se z ní rekrutují mediální, politické i jiné elity. A také voličstvo Macrona či amerických demokratů. Německý sociolog Andreas Reckwitz mluví o společnostech singularity, které tato vládnoucí vrstva svými hodnotami utváří.

U nás je situace komplikovanější. Při pohledu na třídní analýzu české společnosti Rozděleni svobodou by této nové střední třídě nejvíce odpovídala nastupující kosmopolitní třída. Ta je ale zatím poměrně malá a mladá a o rozhodující pozice se stále ještě dělí s příslušníky starších generací ze zajištěné střední třídy, kteří vzhledem k pozdějšímu spuštění všech tří výše uvedených procesů ještě nereprezentují pro západní elity určující propojení ekonomického a kulturního liberalismu.

Typický je pro ně liberalismus čistě ekonomický, a to ve své radikální podobě, tedy specificky postkomunistická hodnotová orientace. Jejich kulturní liberalismus se omezuje na tradičnější témata typu důležitosti právního státu či demokracie. Což je kontrast v porovnání se západní novou střední třídou, která je radikální naopak především v kulturních otázkách.

Jiné definiční znaky svých západních protějšků ale příslušníci zajištěné střední třídy i nastupující kosmopolitní třídy splňují: jde o důraz na seberealizaci, autonomii, vzdělání i otevřenost světu. A tyto dvě české třídy mají na své straně též onu hegemonii, co se týče výkladu světa a poměřování správných hodnot a životního stylu.

Což je klíčová věc, jež u nás v souvislosti s analýzou Rozděleni svobodou poněkud zapadla. Vyšlo sice najevo, že různé třídy mají nejen rozdílný ekonomický, ale i kulturní a sociální kapitál a že naše častá představa o velmi homogenní české společnosti je iluze. To rozhodující však je, že onen „rozdíl“ je ve skutečnosti hierarchie – situace jedněch je nejen dobrá, ale zároveň mají i dobré vyhlídky do budoucna a prestiž a moc vyprávět o celé společnosti. Naopak situace druhých se zhoršila a pravděpodobně se dál zhoršovat bude. A to nejen materiálně, ale také kulturně a z hlediska uznání, viditelnosti a moci.

To se na Západě týká tradiční střední třídy. Její materiální zajištění zůstává solidní, avšak s ohledem na její životní styl a hodnoty – od materiálních statusových symbolů přes vyznávání tvrdé práce po konzervativní představy o roli žen a mužů – se tato třída v poslední době dostává do defenzivy. Do té pak sklouzává kulturně i ekonomicky též třída prekérní.

V našem třídním rozdělení by těmto dvěma západním třídám, které se ocitly na sestupné trajektorii, odpovídaly část zajištěné střední třídy, tradiční pracující třída, třída místních vazeb, třída ohrožená a třída strádající, u nichž bychom našli různě výbušné směsice materiálního a symbolického zneuznání.

Na Západě i u nás tak žijeme ve společnostech současného vzestupu a sestupu. Jednotlivé jejich části žijí velmi rozdílné životy, mají velmi rozdílné hodnoty a v neposlední řadě materiální předpoklady. Tím, že se mezi lidmi zároveň vytvářejí hierarchie ohledně toho, co je pokrokovější, modernější, správnější, a co je naopak druhořadé, překonané, nebo dokonce opovrženíhodné, sílí vzájemné napětí.

Důležité přitom je si spolu s Robertem Misikem uvědomit, že nejde o zcela svévolně zvolené postoje, jak se u nás často předpokládá, ale jsou do jisté míry závislé na pozici ve společnosti.

Misik to dokládá anekdotou týkající se práce: Pokud dřete od nevidím do nevidím v úmorné, repetitivní práci, u které vás drží jen vlastní disciplína, jak moc vám bude, potažmo vůbec může být, blízké vyprávění o svobodné a radostné seberealizaci a autonomním utváření vlastního života? Vůbec. Pravděpodobně ho budete považovat za provokaci, protože ztělesňuje diametrálně odlišnou realitu a s ní související hodnotový žebříček.

Právě v tom spočívá pro mnohé společenské skupiny kouzlo pravicového i jiných populismů – poskytují pozornost, uznání a pochopení, ani ne pro opravdové příčiny popsané situace, ale pro negativní emoce, které vyvolává. Populisté slibují, že se nic dál proměňovat nebude a že se nikdo z deklasovaných vrstev nemusí měnit a přizpůsobovat novým hegemonním nárokům na hodnoty a životní styl. Nabízejí pospolitost proti narcistní atomizaci, zároveň však přijímají dominantní nárok na jedinečnost v podobě vyzdvihování toho kterého národa.

Většina z politických opatření, která navrhují, pak nejenže strukturální proměnu společnosti nemůže vrátit zpět, zároveň jsou mnohá z nich – při vší legitimní kritice, kterou lze vůči postojům privilegovaných liberálních vrstev a jejich určitému autoritativnímu nároku na utváření společnosti mít – nepřípustným regresem v otázce lidských práv, rovnosti a solidarity se slabšími a znevýhodněnými.

V našem prostředí navíc populisté umožňují kanalizovat nespokojenost s ekonomickou a společenskou transformací po roce 1989. Transformace, jak už bylo řečeno, splývá se západními procesy globalizace, liberalizace a postindustrializace, a tak není jednoduché odlišit, co jde na vrub čeho. Přesto je zřejmé, že přinejmenším část frustrace jde u nás na konto překotného a místy velmi nespravedlivého porevolučního přerodu.

V každém případě se populismus jeví jako logický důsledek vývoje posledních dekád. To nás staví do náročné pozice. Umožňuje nám to mu porozumět: vidíme, odkud se vzal, na co reaguje, čím je atraktivní. Zároveň se s ním ale o to hůř bojuje. Dokud jsme si mohli myslet, že jde o nahodilý exces, mohli jsme sázet na lepší vzdělávání, informování nebo přesvědčování. Když se ale před námi vyjevuje jako určitá funkce současného uspořádání, ukazuje se náhle potýkání s ním jako složitý a systémový úkol.

Jisté vodítko nabízí Andreas Reckwitz, který vývoj moderních západních společností vnímá jako neustálé střídání dynamizujícího a regulujícího paradigmatu.

Ve zkratce předpokládá, že společnost vždy po jistou dobu potřebuje pevnější pravidla pro své fungování, aby se z nich pak vytrhla do rozvolněnější fáze. A když je toho rozvolnění příliš, společnost se zase sama nechá svázat.

Přičemž Reckwitz tvrdí, že se právě nacházíme u konce dynamizujícího období. Ekonomický neoliberalismus a hodnotový liberalismus, které přišly jako reakce na homogenní, regulované poválečné společnosti, zašly každý svým způsobem příliš daleko. Není na nich již společenská shoda a mají nezamýšlené a rozkladné negativní důsledky.

Ty teď šikovně uchopují populisté kritizující jak přílišnou ekonomickou otevřenost, tak kulturní liberalismus, jemuž chybí jednotící prvek, který populisté anachronicky hledají v národě.

Reckwitz je nicméně přesvědčený, že to je jen slepá ulička na cestě k jinému, regulovanějšímu společenského paradigmatu, v němž dojde k nějakému typu většího společenského ukotvení na poli ekonomickém i kulturním – a to za celospolečenské shody, kterou si taková změna nutně žádá. Věří, že jde polarizované společnosti zase usmířit ke spokojenosti všech – pravda, spokojenosti dočasné, než bude větší svázanost opět volat po rozvolnění.

Jak by jím vzývaný „ukotvený liberalismus“ mohl vypadat a jak se k němu dopracovat, o tom přemýšlet je teď úkolem nás všech.