Článek
Stal by se ovšem příběh Stínu někdejšího času (přeložila Jana Novotná, Garamond 2010) chilského spisovatele Luise Sepúlvedy světovým bestsellerem, pokud by předstoupil před čtenáře jenom sám o sobě, oholený na kost jako marlin v Hemingwayově Starci a moři?
Sepúlveda je mnohými považován za nejvýznamnějšího latinskoamerického spisovatele současnosti. Narodil se roku 1949 v Ovalle. Od počátku sedmdesátých let byl politicky aktivní a podílel se na politice Lidové unie. Po převratu byl dva a půl roku vězněn, poté odešel s rodinou do Evropy do exilu; od roku 1997 žije ve španělském Gijónu. Do češtiny byly přeloženy jeho romány Stařec, který četl milostné romány, Sbohem, pampo, O rackovi a kočce, která ho naučila létat a Deník sentimentálního zabijáka.
Sepúlveda umí řemeslo a ví, co musí pro bestseller udělat. Řekneli se Chile, naše mozky automaticky vygenerují 11. září 1973. Pinochet. Puč. Junta. Aby se příběh stal bestsellerem, je potřeba ho zasadit do vzorců, které mají naše mozky zažité, a tudíž radostně zaplesají při zmínce o Salvadoru Allendem. Ano, známe! Pamatujeme! Chytře s bestsellerem kalkulující autor tedy může na mnoha stránkách začít vrstvit historicko-politickou veteš. Co na tom, že o historii Chile se můžeme dozvědět dopodrobna na kdejakém serveru.
Ostatně bestsellerizaci historickopolitickou veteší známe důvěrně z naší literární tradice. Svého času k věhlasu stačilo průměrnou historku zasadit do srpna 1968.
Odhaduji, že při takovémto kalkulu jde autorovi při psaní primárně o to, aby jeho dílo bylo přeloženo a vyšlo v zahraničí. Neumím si totiž představit rodilého Chilana, který by lačně hltal informaci o tom, že se Allende zastřelil při vojenském puči a obléhání prezidentského paláce. To Chilané vědí. My zase víme, že 21. srpna k nám vtrhla vojska spřátelených nepřátel, a nemáme potřebu se o tom zmiňovat třeba v detektivce o absurdním nedopatřením zabitém starci a vykradeném trezoru.
V knihách napsaných touto metodou nebývá nic, co by autor sám vykutal ze života. To venkoncem vyplývá z její podstaty. Pro svědectví tu není místo. Novela Stín někdejšího času není výjimkou. Dobře se čte, a jak už výše řečeno, je zakončená překvapivou pointou. To je všechno. Jak je tedy možné, že se prodává ve statisícových nákladech po celém světě? Odpověď bude v onom kalkulu. Texty kalkulujícího autora jsou prosty zaumných jazykových šprťouchlat. Jsou psané všeobecně dobře srozumitelnou mateřštinou. Překladatel zase kalkuluje, že mu takový text bude rychle odsejpat od ruky, a právě proto si ho vybere. Nakladatel si zkalkuluje 1 + 1, připočte k tomu DPH a je to.
Napadá mě otázka: nebude to nakonec tak, že povšechný obraz, který máme o současné světové literatuře, je ve skutečnosti obrazem o kalkulu?