Jak s vámi máme mluvit? Literární reportáž básnířky a aktivistky Moniky Búřilové

Klimatická krize zmítá světem, očekávají se výkyvy teplot, migrace ze západní Asie a severní Afriky i chudoba globálního měřítka. Přesto se zdá, že velká část mocných nemá problém závažnost situace přehlížet. My, generace Z, se ale tragickým následkům bezohledných politik předchozích generací vyhnout nemůžeme.

Jak se žije mladým svědkům úpadku kapitalistické společnosti? Jaké to skutečně je v dnešním světě bojovat za snesitelnou budoucnost? A kdo stojí v cestě?

Má blízká kamarádka, říkejme jí třeba Bára, mi poskytla své deníkové zápisy.

Už nevím, jestli má vůbec smysl něco dělat, píše se v jednom z nich. Nechápu, jak to může procházet. Nechápu, jak můžou hořet pralesy, jak můžeme přehlížet děti umírající hlady a lidi, kteří nedoplatí své účty za energie, aniž by se něco změnilo. Nechci vyrůstat ve světě, který už bude jen horší. Do kolika klimatických hnutí musím vstoupit, abych konečně mohla mít pocit, že budoucnost mé generace někoho zajímá?

Z několika výzkumů vyplývá, že členové a členky generace Z zažívají pocity osamění, deprese a sebevražedné tendence častěji než kterákoli předchozí generace. Asi se není čemu divit. Pravděpodobně budeme žít ve větší chudobě než naši rodiče a jsme zároveň příslušníky po dlouhé době první generace, u které se očekává kratší život než u jejich rodičů.

Klimatická krize má na mladé lidi takový vliv, že se pro zúzkostňující pocity z ní plynoucí dokonce začal používat nový termín – klimatický žal (případně klimatická úzkost).

Australský environmentální filosof Glenn Albrecht, který významně přispěl ke zvýšení povědomí o klimatické úzkosti, ji popisuje jako „všeobecný pocit, že ekologické základy existence naší i všeho kolem jsou v procesu kolapsu“ a „naléhavou starost o náš vztah k ochraně životního prostředí“.

Studie z roku 2020 uvádí, že klimatický žal dnes zažívají dvě třetiny mladých.

Včera jsem byla na univerzitní stávce za klima. Pomáhala jsem s logistikou a měla jsem dvě směny na infostánku. K večeru přišel do atria děkan, vymyslel si, že musíme odejít kvůli nějaké havárii, a vyhrožoval, že na nás zavolá policii. Doteď mi to leží v hlavě – vždyť je to vzdělaný a vysoce postavený člověk, kdo už nás má brát vážně, když ne on? Copak jsou studentské stávky chvályhodné jen ve chvíli, kdy chtějí svrhnout komunismus? Není naše obava o svět, ve kterém žijeme, úplně stejně legitimní? Teď sedím na schůzce a čtu si o stávce v článcích na internetu. Ty komentáře jsou samá nenávist a nepochopení. Máma mi píše na messenger, že by si přála, abych se v takových věcech vůbec neangažovala. Nedokážu na schůzce dávat pozor. Proč nás ani nevyslechnou…?

Některé věci je zjevně potřeba opakovat. Server Faktaoklimatu.cz, projekt Ondráše Přibyly, shromažďuje a přehledně uspořádává aktuální informace o klimatické krizi z ověřených vědeckých zdrojů.

Pojďme si tedy nastínit situaci, ve které se současný svět nachází: klimatická krize (neboli stav zapříčiněný takzvaným globálním oteplováním) je z velké většiny dílem antropogenní činnosti. Oteplení klimatu úzce souvisí se zvýšenými emisemi skleníkových plynů (převážně CO2), které vznikají spalováním a zpracováváním fosilních paliv, jako je uhlí, ropa nebo zemní plyn. V současné době těžba a spalování fosilních paliv stojí za třemi čtvrtinami celosvětových emisí skleníkových plynů.

V tuzemském prostoru už desetiletí fungují nevládní a neziskové organizace, které se věnují ochraně přírody a životního prostředí. V živé paměti české společnosti nejspíš zůstává blokáda Šumavy, různé kampaně mezinárodní organizace Greenpeace nebo aktivity Hnutí DUHA.

V posledních letech si můžeme všimnout též grassrootových klimatických hnutí (česky hnutí budovaných odspodu), jejichž účastnictvo bývá mnohem mladší a jejichž strategie bývají často odlišné od strategií minulých generací, jež spadaly do představy „poslušných a umírněných klima aktivistů“.

V roce 2019 začalo v Česku fungovat mezinárodní hnutí Fridays for Future, které shromažďuje aktivistky a aktivisty středoškolského věku a navazuje na již existující celosvětovou tradici středoškolských stávek za klima, s nimiž začala ještě o několik let dříve Greta Thunbergová.

Českou buňku Fridays for Future svého času zakládali čtyři lidé. Dnes je hnutí schopné zmobilizovat tisíce sympatizantek a sympatizantů. Aktivity hnutí pokrývají široké spektrum strategií občanské angažovanosti od stávek přes různé happeningy, nenásilné přímé akce, formulování požadavků na ústavní činitele až po soustředění, informační kampaně a cyklojízdy. Jejich požadavky kromě klimatické spravedlnosti obsahují i neoddělitelné požadavky spravedlnosti sociální.

Dalším významným hráčem na poli klimatického aktivismu v Česku je hnutí Limity jsme my, které je asi nejznámější pro své každoroční klimakempy (týdenní „soustředění“ s mobilizačním a edukativním programem, které většinou ústí v přímou akci, jako je například blokáda fosilní infrastruktury).

Stejně jako Fridays for Future jsou i Limity jsme my nehierarchickým grassrootovým hnutím a i jejich přímé akce se velmi často setkávají s nepochopením a výsměchem.

Poslední klimakemp se konal na Ostravsku a s místním regionem byl spojený i cíl jeho přímé akce – ostravská koksovna, která terorizuje nejen své bezprostřední okolí.

Když jsem sem přijela, připadala jsem si jako na letním táboře, píše se v Bářině deníku. Na paloučku u loděnice stojí stanové městečko, u řeky je kuchyně a stánek s palačinkami. Ve velkém šapitó vyzdobeném transparenty se silnými hesly teď právě probíhá plénum. Po několika dnech plných workshopů, povídání o všem možném a večerních koncertů se lidé připravují na zítřejší přímou akci. V šapitó sedí tři řady aktivistek a aktivistů, uprostřed osoba v masce naznačuje, o co zítra půjde, co si vzít s sebou a na co se připravit. Další domluvy pak probíhají v menších skupinkách, koordinace a logistické záležitosti se řeší až do noci.

Brzy ráno se vyráží z kempu, u řeky je za svítání cítit vůně snídaně, kterou dobrovolnice v kuchyni připravily. Skoro jsem nespala a mám trochu strach. Mažu si chleba marmeládou a v papírovém sáčku ho strkám do kapsy.

Jako první z kempu vyráží „bike finger“ – lidé na kolech, kteří hrají v akci klíčovou roli. Před příjezdem autobusu, který nás přiblíží k cíli, probíhá poslední pomalování obličeje barvami, kontrola uvázaných šátků. Já a moje „buddy“ (osoba, která jde do akce se mnou a vzájemně na sebe budeme dávat pozor) stojíme stranou. Ujišťujeme se, že nám v batozích nic nechybí. Musíme být připraveny strávit v nepředvídatelných podmínkách i víc než 24 hodin.

Cestou ke koksovně pořizujeme fotky, známe několik rýmovaček, které křičíme do kroku. Velký dav lidí mi pomáhá cítit se bezpečně, skoro až anonymně. Pocit anonymity a s ní související sounáležitosti umocňují bílé overaly, které si před vstupem do objektu nasazujeme.

Pár desítek metrů od koksovny začínám cítit odporný smrad. „V tomhle lidé žijí,“ pomyslím si. Procházíme do objektu volně otevřenými dveřmi, které překvapivě nikdo nehlídá. Vylezeme na střechu, sedáme si na bezpečná místa, vyvěšujeme banner, spočítáme se – jsme všichni. Možná že se dalších pár hodin budeme nudit, pomyslím si.

Zanedlouho mi ale přeci jen zvoní v kapse propůjčený akční telefon. Druhá skupina lidí zaujala místo před objektem, kde už stojí i novináři a nějaká bezpečnostní složka. Novinářům po celou dobu akce není povoleno do objektu vstoupit.

Po nějaké době – nevím, jak dlouho jsme tu byli, hráli jsme sudoku – začínáme slyšet sirény. Před masivním objektem koksovny stojí několik policejních antonů, jsme požádáni, abychom objekt opustili. Za mnou dva lidé natáčejí příspěvek, ve kterém vysvětlují, proč tu jsme a co chceme. Zástupci našich afinitních skupin si sednou do pléna a domlouvají se na dalším postupu.

Sednu si blíž k okraji střechy, zespodu na nás mluví nějaký muž. „Jsem ředitel koksovny a žádám vás, abyste odešli – způsobujete nám ušlý zisk ve výši sedmi milionů korun!“ říká. To mě rozesměje. Kdyby nám bylo líto ušlého zisku fosilních megalomanů, asi bychom tu nebyli…

Pak už to šlo rychle. Nad námi ze žebříku létají jiskry – někdo tam poslal svářeče, aby nám zabránil ve vstupu na vyšší patra. Svářeč si odplivne. Nakonec slézáme po žebříku dolů, kde už čeká policie v hojném zastoupení. Každého z nás zvlášť poučí o zajištění a posadí do autobusu, který vypadá jako ten, jakým se jezdí na zájezdy do Chorvatska. Je nás hodně a víme, že v takovém počtu jsme v bezpečí. Po pár hodinách na policejní stanici, kde jsme jen seděli a nudili se, nás policisté propouštějí.

Venku na mě čeká kamarádka, která mi z kempu donesla palačinky. Hned se mě ptá, jaké to bylo, a nadšeně mi říká, že se všechno povedlo.

Jestli se ale opravdu „všechno povedlo“, zůstává otázkou. Reakce a komentáře, které se začaly hromadit pod internetovými příspěvky o přímé akci, nejsou zdaleka jen pozitivní. Lidé nám nadávají do všech možných ruských trollů, zelených teroristů, padají ty nejhorší urážky.

Nejenže se problém stěží odvratitelného ekologického kolapsu zdá existovat jen pro nás mladé. Zdá se také, že neexistuje žádný „správný“ způsob, jak na něj upozorňovat. Mrzí mě to.

Kromě dobrého pocitu z akce si tak leckdo odnáší i smutek a vztek – pokud o přímých akcích média budou dál psát pejorativně, pokud je veřejný prostor dále zahlcený dezinformacemi fosilní lobby, pokud peníze vládnou světu a lidé si myslí, že se jich klimatická krize netýká, jsme s jakoukoli demonstrací či přímou akcí příliš malí hráči.

Politici a mainstreamoví novináři se do nás dál budou strefovat, zatímco fosilní korporace budou pokračovat v tunelování fondů na spravedlivou transformaci, seniorky a senioři budou kolabovat v letních vedrech, lidé, co bydlí kolem dolů a koksoven, budou umírat na rakovinu a děti vašich dětí už si určitě nebudou mít kde hrát.