Jak použít mrtvý čas? Alternativní hudbou hýbají lockdownové desky

„První lockdown mě zasáhl hodně,“ vzpomíná Tomáš Tkáč ze skupiny něco něco. „V roce 2020 jsem odešel z normální práce a začal se konečně živit něčím, co mě baví – zvučením a hudbou. To ale najednou ze dne na den přestalo. Měl jsem pocit, že skončil svět.“

Albu Útržky, které dvojice něco něco následně natočila, se ale daří úzkosti pandemického roku překlopit v cosi pozitivního a tyto optimistické písně pomohly spoustě fanoušků přečkat i další vlnu opatření v roce 2021.

Hudebnice Ursula Sereghy strávila dlouhé měsíce prvního lockdownu v chatě na samotě, kde solární panely vyrobily elektřiny sotva na pár hodin denně. Zážitek odstřižení od civilizace jí ale pomohl změnit způsob přemýšlení nad světem i hudbou a výsledkem byla nahrávka OK Box, sevřená zvuková koláž, která sklízí úspěchy též na mezinárodní scéně.

A pražský hudebník Oliver Torr zjistil, že natočil lockdownovou desku, teprve když si ji poslechl s odstupem. Album Fragility of Context vzdoruje ponurým náladám spoluprací s dalšími hudebníky, kterou umožnil „mrtvý čas“ lockdownu.

Teď se tyto tři desky – ještě společně s albem rapové skupiny 58G – ucházejí o cenu Vinyla v kategorii Album roku.

Termín lockdownové nebo karanténní desky se v angloamerické publicistice používá pro nahrávky, které podnítila zkušenost pandemie a sociální distance z posledních dvou let. Muzikanti nemohli koncertovat, a tak ti šťastnější zamířili do studií, kde nahráli alba, která by asi jinak nevznikla.

Mají různé podoby. Anglická popová zpěvačka Charli XCX na albu How I’m Feeling Now oslavuje fakt, že mohla být díky pandemii po několik týdnů zavřená v domě se svým novým přítelem. Americká hvězda Taylor Swift namísto zrušeného světového turné zamířila do studia, kde nahrála úspěšné desky Folklore a Evermore, na nichž vyměnila blyštivý pop za indie folk. A anglická hiphopová dvojice Sleaford Mods na desce Spare Ribs břitce glosuje britskou společenskou i politickou realitu, jejíž negativní rysy koronavirus ještě zesílil.

Téma lockdownu už nicméně v angloamerickém popu v roce 2021 zní poněkud otřepaně. Nikdo si nechce připomínat nedávná traumata, zvláště když se různá drsná opatření proti šíření pandemie neustále vracejí.

České pandemické desky, které dominují nominacím na ceny Vinyla, měly oproti těm západním malé zpoždění. Začaly sice vznikat už během prvního lockdownu, ale k posluchačům se dostaly často až o rok později – ve skromných domácích podmínkách je to běžné tempo.

Podobně jako výše zmíněný Tomáš Tkáč přišel i Oliver Torr na jaře 2020 o drtivou většinu příjmů, ať už z koncertování, či z práce pro film nebo umělecké galerie, a přežíval jen díky vládním příspěvkům pro OSVČ. Když nejdrsnější opatření opadla a v obchodech se objevily samotesty na covid, začal pro něj ale plodný čas spoluprací.

„Domluvili jsme se třeba v pěti lidech, udělali jsme si testy a pak se potkali ve studiu a dělali spolu hudbu. Bylo to hrozně ryzí. V normálních časech platí, že když se něco takového naplánuje, tak to často nedopadne, protože někdo nestíhá práci a jiný má kocovinu.“

Že je jeho dlouhohrající debut Fragility of Context, plný ponuré a úzkostné elektroniky, situací kolem pandemie ovlivněný, došlo Torrovi teprve nedávno. „Poslouchali jsme desku s mým kamarádem v Berlíně a ten říkal, že se mu při ní vracejí vzpomínky na to, co se v roce 2020 dělo v Evropě.“

Oliver Torr navíc během prvního pandemického roku připravil ještě jedno album, jemuž dala impuls nemožnost cestovat po světě. Když nemohli po Evropě jezdit lidé, Torr na cesty poslal alespoň magnetofon Tascam Porta 02 spolu s prázdnými kazetami, na něž hudebníci ze všech možných částí kontinentu zaznamenávali zvuky svého města a okolí. Kufřík navštívil Marseilli, Vídeň, Kyjev, Basilej i Bělehrad. Když se Torrovi kazety vrátily, přetvořil posbíraný, zvukově různorodý materiál do formy desky.

Ačkoli finální podobu skladeb měl v ruce výhradně on, považuje Torr nahrávku Trans Europe Postal Express za kolektivní počin: „Mohl jsem si půjčit uši a mysl někoho jiného a použít to k tomu, abych se dostal do méně probádaných vod.“

Když vlády po celé Evropě začaly vyhlašovat pandemická opatření, byla Ursula Sereghy se snoubencem na Islandu, kde poprvé v životě zažila absolutní ticho. Tehdy ještě netušila, že setkání se zvukovým vakuem předznamená její život na další měsíce. Když se oba vrátili posledním možným spojem do Prahy, rozhodli se strávit povinnou karanténu na chatě v lesích nedaleko Slapské přehrady, a nakonec tam zůstali mnohem déle. „Nikdy by mě nenapadlo, že se tady dá strávit více než pár dnů v létě,“ říká s úsměvem Sereghy, která v lesích našla pokračování svého zážitku z Islandu. „Všechno ztichlo a najednou šlo slyšet, vidět, cítit nové věci.“

Ursula Sereghy hrála na saxofon v několika jazzových skupinách, z nichž nejznámější jsou asi Metastavy. Dlouho v ní ale klíčila touha zkusit úplně jiný žánr. Někdy kolem roku 2018 začala pravidelně docházet do pražské Synth Library, která umožňuje zájemcům naučit se ovládat nejrůznější elektronické nástroje.

Nevídané možnosti nových hudebních technologií Sereghy uhranuly a ona začala přemýšlet o sólovém projektu. Možná by ho ale nikdy nedotáhla do konce nebýt lockdownu.

„Teprve na chatě se mi podařilo překonat všechny bariéry a začít skládat,“ popisuje okolnosti vzniku svého debutu OK Box, který jí kromě nominace na desku roku vysloužil i zařazení mezi objevy roku. Název alba odkazuje na hypotetický fyzikální stav nula kelvinů, tedy bod, v němž se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Právě tak si tehdy Sereghy připadala.

„Ta doba mě naučila přemýšlet bez obalu. Předtím jsem byla chycená v realitě civilizace, města, a vůbec jsem si neuvědomovala, že mezi námi a přírodou je tolik překážek, které nás odcizují naší podstatě,“ říká Sereghy.

Na její desce se potkávají manipulované terénní nahrávky a zvuky saxofonu s abstraktními beaty a prchavými syntetickými náladami a celé to dává smysl jako svébytná koláž. Album vyšlo na labelu Gin a dostalo se i do první stovky nejlepších nahrávek roku podle britského webu Quietus.

„Žijeme ve společnosti, která velmi usilovně pracuje na tom, aby z lidí vysála veškerou životní energii, co by mohli použít, aby se vydali novými, neprobádanými cestami. Pro mě je důležité si tohle pořád udržovat,“ říká Sereghy a dodává, že čas lockdownu byl jako stvořený k tomu, aby lidé mohli začít přemýšlet jinak.

Když dvojice něco něco vydala na konci února 2021 singl Vlny, platil velmi přísný lockdown včetně omezení volného pohybu. Ponuré časy zdánlivě nekončící zimy a špatných zpráv ale něco něco překvapivě rozsekli optimisticky znějící písní doplněnou hravým klipem laděným do růžova. Z Vln se stal nečekaný hit alternativní scény.

„Lidi nám psali, že je to super písnička a vzpruha, kterou zrovna potřebovali. Byli jsme samozřejmě rádi, ale píseň je ve skutečnosti o komunikačním nedorozumění, o věcech, které měly být ve vztahu lidí vysloveny, ale nebyly,“ říká Alžběta Trusinová, zpěvačka, hudebnice a textařka něco něco. „Rozhodně jsme si neřekli: Pojďme udělat něco veselého, když jsou všichni smutní.“

Něco něco existují od roku 2019, Trusinová předtím působila ve skupině Neřvi mi do ucha, zatímco Tomáš Tkáč hrál s Pris a šéfoval vydavatelství Divnosti. Jejich debutové album Začíná vyšlo na jaře 2020 a na podzim stejného roku začal vznikat materiál na druhou desku Útržky, kterou fanoušci poprvé slyšeli v srpnu 2021.

„Baví nás kontrasty, například když lehce smutný text zní do ne tak smutné hudby,“ říká Tkáč. A je rád, když fanoušci ocení skrytou ironii, byť se to třeba stane až po několikátém poslechu. V podobném kódování se pohybují i texty. „Dřív jsem psala hodně negativní písničky, ale když jsme založili něco něco, řekli jsme si, že to zkusíme jinak. Hodit na papír jen negativní pocity je moc jednoduché,“ říká Trusinová a dodává, že témata druhé desky – život v dospělosti a určitý optimismus – s pandemií nijak nesouvisela. „Jsou to věci, které se týkají lidí kolem třicítky a zůstanou platné, i když pandemie odejde.“

Útržky jsou zvláštní hořkosladká deska. Když člověk poslouchá třeba píseň Místo s textem Potřebuju místo, tísním se tady / Mý sny potřebujou místo / tísní se tady, neubrání se myšlence na klaustrofobii lockdownu, nicméně Trusinová vysvětluje, že je to ve skutečnosti píseň o seberealizaci.

Že si posluchač bere z desek, co se mu líbí, je známá věc; kódovaný optimismus něco něco zafungoval jako lék proti lockdownovým reakcím, ač kapela sama zamýšlela album jinak. Fanouškovské reakce na desku shrnuje Tkáč: „Nejlepším vzkazem na YouTube bylo stejně: Tohle je lepší než black metal!“